Humanismus
Pojem humanismus vznikl sice až v novověku, zájem o člověka a lidskou společnost však charakterizuje už klasické období řeckého myšlení. Jeho vznik, často spojovaný s tzv. Sókratovským obratem od zkoumání prapříčin světa u předsókratiků k člověku a společnosti, souvisí s postupnou individualizací zejména městských lidí: člověk se už nechápe jako především součást rodu, kmene nebo obce, ale jako samostatná bytost, která žije také svým vnitřním životem. Tento obrat se v antice vyjadřuje pojmem duše.
V této souvislosti se často cituje Prótagorův výrok
"Mírou všech věcí je člověk: jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou."
Prótagoras ale patrně nepřikládá člověku svrchovanou moc určovat hodnotu věcí, nýbrž jen říká, že je na člověku, aby to, co poznává, vyslovoval v soudech; nikdo jiný to totiž dělat nemůže. Také Platón a Aristotelés jsou pevně přesvědčeni, že člověk „patří“ své obci, na níž závisí a za niž je tedy povinen i položit život. Větší příklon k hodnotě jednotlivého života můžeme sledovat u stoiků a epikurejců, kteří více přemýšlejí o povaze lidského štěstí a o tom, co mu překáží.