Dialog pokračuje

11.09.2014 18:09

Co společnost potřebuje a postrádá je dialog. Napadlo mně to mnohokrát nad různými internetovými diskuzemi, napadlo mně to  při sledování TV, při čtení článků. Napadlo ale nedokázala jsem to takto pojmenovat, došlo k tomu až po jednom prima dialogu s dlouholetým kolegou, s kterým jsme se setkali po dlouhých 25 letech nedávno.

 

 

 

 

Otakar:  TGM :Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: "Stát jsem já." Nebo skromněji: "I já jsem stát." To nám, obávám se, zatím nedošlo... V souvislosti s citátem téhož myslitele, a to, že "demokracie je diskuse", naše společnost žádnou z těchto nutných podmínek společnosti, která se může nazývat demokratickou, nesplňuje. To, s čím máme tu čest, je spíše celá plejáda jednostranných paralelních monologů než permanentní dialog, bez něhož demokratická společnost nemůže existovat. Jako bychom to neměli v genech, přesněji, jako bychom se toho báli.Ve vztahu k volbám. Jde o oboustrannou zodpovědnost - volených orgánů i společnosti jako takové. Žádní my, žádní neblaze proslulí "oni". Dostat tuto nezbytnou "výbavu" do genofondu - a zdaleka se nejedná o jedinou věc, která tu jaksi "není doma" - je patrně nesmírně dlouhý proces a do říjnových voleb to nestihneme. Takže opět vydatné žně PR agentur na hektarech billboardů mnohdy s tvářemi notorických kandidátů kamkoliv, většinou s kýmkoliv. Jak dlouho ještě? Než se probudíme. Skeptické? Samozřejmě, ale to neznamená, že ne pravdivé...

Ještě pár vět k té demokracii. Opravdu to není pojem, který by bylo možné definovat jedinou větou tak, aby se vystihla jeho mnohovrstevnost. Volby jako "svátek demokracie"? Proč ne? I když to, co považujeme dnes za samozřejmé, tedy všeobecné a rovné volební právo, v nepříliš vzdálené historii zdaleka nebývalo takovou samozřejmostí. Platí zde jasná kauzalita: Volené orgány, tedy jejich složení, je bezprostředně závislé na tom, kdo se voleb účastní. Právo není povinností. K volbám nikdo jít nemusí a nesmí být nucen k nim jít, natož pak k tomu, aby volil někoho konkrétního. Volba je tajná. Je však třeba vědět, že velicí myslitelé minulosti, především z řad konzervativců, byli velmi skeptičtí k tak širokému pojetí volebního práva. V podstatě , a nikoliv nesmyslně, jej ztotožňovali s demokracií jako takovou. Jejich skepse byla naprosto oprávněná.V 18. století bylo v pravlasti demokracie, tedy ve Velké Británii, volební právo vnímáno, a zákony určeno, úplně jinak. To, kdo měl právo volit, bylo definováno celou řadou omezení, jak majetkových (majetkový census), tak i jiných, dnes těžko pochopitelných (kolektivní volební právo universit, atd.). Zdá se, že historické vítězství tak široce pojatého volebního práva, jak jej pojímáme dnes, bylo v pořádku. Opravdu bylo? Je skutečně v pořádku, že má právo volit i ten, kdo se nijak nepodílí na blahobytu, obce či státu? Ten, kdo pouze využívá prostředků obecního (státního) rozpočtu, k jehož naplnění nijak nepřispěl? Samozřejmě, že po více než století takto vnímaného práva se asi těžko dá něco změnit. To však vůbec neznamená, že je to "něco" v pořádku...

 

Zdenka: Pojmu to z té praktučtější, přesněji věcné stránky, možná zabrousím až k řeckýcm bájím. Například Senát má být komorou věcných řešení, ústavní pojistkou, je tedy demokratický nástroj. Volby do senátu jsou přímé, jako jedny ze dvou našich přímých voleb, prezidentských a senátních.

Mluvíme-li o demokracii, beru ji jako prostředí, prostředí kde a jak žijeme. Dle T.G.M.  je demokracie "názor na život". Není postačující demokracii pojímat jako pouhý způsob hlasování nebo vlády, kde rozhoduje většina. Pro mně byl demokrat TGM, dále karel Čapek ale i Oldřich Nový v jeho filmech. Bylo to uhlazené, sebevědomé a mnohdy rázné vystupování ale s grácií, šarmem, vědomostmi a pozitivním nábojem. Pak známe ono ukřičené, násilnické a manipulační rozhodování, kdy se usilovalo a usiluje o jednotný názor, odlišný názor se nepřipouští, případně označuje za protistátní či trestný. Toto není demokracie, to je totalita, tyranie, může být i fašismus.

Demokracie tedy souvisí s plným respektem k lidským právům. Základní lidská práva jsou: právo na život, důstojný život , právo na bezpečí a také právo svobodné vůle. Je-li svobodná vůle potlačovaná, různými ideologiemi, fanatismem,  manipulací, nejedná se o demokracii. Demokracie však není dělat si co chci, rysem demokracie je vzath ke svobodě. Svoboda opět není dělat si co chci, je to dodržování platných zákonů v dané společnosti. Svoboda je i zodpovědnost. Mám takový oblíbený slogan: "Demokracie, lidská práva a jejich dítě svoboda". Považuji je za nedílnou součát, za rodinu, kde jeden respektuje druhého, ne že se hlasuje, že děcko dnes dostane k večeři míň, poněvadž se včera už najedlo dost.

Svobodná vůle - naše lidké právo je to, čím se odlišujeme od zvířat. Svobodný člověk, zodpovědný člověk jde k volbám, má-li ovšem koho volit. Jsem přesvědčená, že máme na výběr, máme zde staré strany a nové strany a hnutí. Každým rokem máme víc a více volených subjektů. O něčem to vypovídá, chybí nám porozumění, diskuze, dialog a resekt k druhým. Ti "druzí" nejsou nic jiného než opět lidé, chybí nám tedy respekt k lidským právům svým i druhých. Stanovy stran a nadmíra zákonů pak ořezávají naše svobody, snaží se stanovovat kvóty, limity a sankce.  Stanovy demokratické strany mají být rovněž jakousi "oslavou"svobody", spíš než limity mají stanovit mantinely etiky, mají být něco jako kodex. Poněvadž zbytek, onopolitické kolbiště, bude o té diskuzi rovnoprávných a svobodných lidí.

Jsme na rozcestí, svět se mění, máme z nového strach a nové skutečnosti jsou opravdu alarmující. Lidé začínají sami volat po zákazech, ze strachu jsou ochotni vrátit se do "zlaté klece" jistoty a věřit, že silnější vůdce je ochrání. Slovo "vůdce" používal TGM ještě před Hitlerem, význam je "lídr". Jistoty však neexistují, jsou pouze slibovány. Méně odvážní volí jistoty, pravidelnou krmi, přísun potřebných požitků. Odvážní rádi riskují, cesta kterou volí je náročnější, cíl je však svoboda, dar svobodné vůle a předpoklad, že na pomyslém vrcholu - v cíli potkají více takových jako jsou oni. Obdoba jako když vystoupáte na Lysou, Sněžku nebo třeba  jen Bradlo. Ten pohled stojí za to.  

Bojíme-li se nového a máme z toho oprávněný strach, tím že ignorujeme možnost vlastní volby nic nezměníme, naopak ty alarmující věci budou postupovat dál, jako doposud, jen exponenciálně rychleji a silněji. Zatím to bylo víceméně nenápadně a plíživě, doba se však mění, stojíme na hraně studené války, možná i světové. Naše evropská kultura je ohrožena, obdobně jako kdysi římská. V takové době ignorovat volby do komunálu a Senátu je dobrovolné zbavení se práva pokusit se o akt svobody, je to obdobné dezerci z armády. Omluva je jediná, volený nemá koho volit.   

Volby nejsou povinné, otázka tedy zní: Volby jako oslava demokracie nebo jít volit, že z toho budu mít hmotný užitek? 

Závěr: Kdo odmítá jít volit, staví se na rovinu těch, kteří dříve možnost volby neměli. Nechávají moc v rukou těch z kterých jsou, jak říkají, otráveni. Je to dobrovolné nevolnictví. Tak opravdu, jak jsi Oto napsal, "Něco není v pořádku". Řekli jsme, že demokracie není jen o volbách, bude důležitá i doba po nich, ti odvážnější zvolí politickou kulturu účastnickou, zbytek volí tu dosud u nás běžnější - poddanskou. Pokud platí, že "samotné volby nic nezmění", pak logicky musí platit, že změnit se musíme my :)

Zdenka 15. září 2014

Otakar: Skutečně to vypadá tak, že si naše společnost s demokracií jaksi neví rady. Nejde jen o demokratické uvažování - tedy demokratem se cítit, demokratem být vychováván od útlého věku v rodině i ve škole - , jde i o chápání důležitosti demokratických institucí, které jsou dány Ústavou České republiky.

Od samotného počátku například slyším hlasy, často i ze strany vážených osobností, že naše republika nepotřebuje druhou komoru parlamentu, tedy Senát. Tito lidé zřejmě nechápou pro demokratické fungování státu nezbytnou vyváženost (checks and balances) těchto institucí. Pro tuto  vyváženost není nic tak drahého, než kdyby jakýmsi šetřením mohlo dojít  k narušení základů demokracie. Senát je ústavní pojistkou, což není žádný bonmot, ale již několikrát v praxi ověřený systém, který umožňuje kontrolovat a napravovat výsledky jednání Poslanecké sněmovny, tedy zákony. Do Senátu se volí jiným způsobem (většinově), na delší období a vždy jen třetina počtu senátorů. Je to tedy, mimo dalších funkcí, jakýsi kontrolní orgán Poslanecké sněmovny, čímž znesnaďňuje průchod chybných, nebo také nedomyšlených zákonů. I kdyby některá ze stran získala ve sněmovně absolutní většinu, nemůže svévolně provádět nic, co by podle Senátu odporovalo demokratickým zásadám, natož pak se snažit změnit Ústavu. 

Pokud by nastala nepravděpodobná situace tím, že by některá s politických stran získala ústavní většinu v obou komorách, je tu ještě prezident (v případě běžných zákonů) a hlavně Ústavní soud, jako poslední pojistka proti nedemokratickým pokusům Ústavu účelově měnit. Dvoukomorový systém funguje v mnoha zemích , např. v USA, Velké Británii, Německu a Francii. To, že u nás Senát nemá dobré jméno, je dáno zejména tím, že mnohdy bývá politickými stranami používán jako "odkladiště" dosluhujících politiků. Tento partajní zlozvyk je samozřejmě možné zarazit. Může to udělat jediný, zato velmi mocný prvek. Tím je volič...

 

Zdenka: Dovolila jsem si některé věci zvýraznit, text dát do odstavců. Líp se v tom orientuje, líp navazuje v dialogu. Tučné písmo chápu tak jako když moderátor v TV či rozhlase zdůrazní slovo, ne jako výkřík :) Doufám, Oto, že nemáš nic proti. Vedeme spolu řeč, jen na webu a písemně.

Vystihl jsi vše přesně, nemám co dodat.   Snad jen to, že lidé, kteří by nejraději vše kontrolovali, soudí a volají po trestech, kontrolní fukci Senátu přehlíží. Demokracie, o níž se mluví v Preambuli Ústavy ČR je pro ně stále nechtěné "dítě", hledají razantnější metody. .

Místo dlouhého povídání uvedu konkrétní příklad, jen z včerejška. Jak dokážeme být "stateční", schovaní za své monitory. Ale mnohdy je tomu i ve skutečnosti. Tolik vulgarity snad ani ve svéprávném člověku nemůže být. Je to jakási recidiva hrubosti a hlouposti, tato pak může růst v recidivy další, hrubost se stupňuje. 

V menu "Událost" na Facebooku, kde se svoláváme s přáteli (bez politické orientace, prostě jen Olomoučáci) se bez jakékoliv příčiny, bez pohybu v "Události", začal vyjadřovat tento občan:

Stanislav Vaculík: ty kráva, co tady pořád spamuješ ???? ana co si to hraješ, gestapačko ?!
33 min · To se mi líbí
Zdenka Wagnerová: Smutný obraz dneška. Cítíte se jako vůl, že opační pohlaví nazýváte takto vulgárně? Pane Vaculíku - BRZDÉTE!! Chápu, že Vám etika nic neříká ale nemusíte to o sobě troubit do světa.
17 min · To se mi líbí
Stanislav Vaculík: ty sius začala, bestie 

Ptám se: Copak se těm lidem honí hlavou, co ovládá jejich myšlenky, že používají tento slovník? Ano, jsou v zajetí starých myšlenek bez schopnosti uvažování. Tím jsme se dostali k prvnímu Tvému vyjádření: "Něco zde není v pořádku". Ne něco, zde absentuje etika, smysl pro vhodné společenské chování. Pokud se takto obdobná individua vyjadřují, znamená to jediné - cítí, že začínají prohrávat. Jejich totalitní sklony už nejsou společností vítány, proto kopou, lžou, plácají doslova nesmysly. 

Posloucháme-li předvolební kampaně, hodně se mluví o infrastuktuře, jejím vybudování, obnově a posílení. Etiku vidím jako infrastukturu společnosti. Bez obnovy infrastuktury etiky se neposuneme dál. Nejedná se jen o diskuze, týká se to i masmédií, ono "prý", možná" a odhady kam se přiklonit není žurnalistika, jsou to jen manipulační metody. Obnova infrastuktury společnosti nám dá hodně zabrat, zárověń je to neomezený trh kreativivní práce. 

Je tristní a zbabělé, že občan ČR takto hanobí vlastní jazyk. Je zbabělé, že napadá bez důvodu druhé lidi které ani nezná. Morálka a etika však soudně vymahatelné nejsou. Zbabělost také není trestná, obdobně jako nevkus a amorálnost. Odsoudit je může pouze zdravá společnost. TGM takový lidem (viz pan diskutér) říkal tuším "přestipníci", mluvil o tom, že společnost je vylučuje, tím je trestá. 

Má-li naše republika  fungovat a udržet si svůj statut zdravého státu, musí stát na pevných základech. Tím jsou demokracie, etika a zdravá, sebevědomá společnost. Nerada používám slovo "musí" ale v tomto případě ráda, většina lidí chce slušně žít a ne se napadat na potkání. Slušnost je naše kulturní a duchovní dědictví, to jsme odhodlání dle Preambule Ústavy ČR, společně střežit.

Krásný den :)                                                                                         Zdenka 19. září, 10:15 h

 

Otakar:  Smím-li si dovolit citovat jednoho z velmistrů jazyka českého Jaroslava Haška, a to v souvislosti s úrovní onoho pána, který Ti prostřednictvím svého v pravdě neotřelého slovníku sdělil prakticky vše o své úrovni, napadá mě ono: "Toť jen maličká ukázka toho, jaká hovada rodí se pod Sluncem". Hovořit s lidmi tohoto kalibru o etice je pouze tím, co Ježíš nazýval "házení perel sviním". Tyto lidi převychovat nelze, diskuse s nimi je zoufalou ztrátou času a pouze jeden z pilířů demokracie, které oni nemohou přijít na jméno, a to svoboda i tohoto druhu projevu, jim podle jejich výkladu umožňuje toto bahno kydat do virtuálních prostorů, které, jak kdysi pravil klasik, snesou všechno (bylo to, tuším, o papíru, ale je to v podstatě totéž).

S nimi nelze hovořit o ničem, nicméně naštěstí evidentně netvoří většinu společnosti. Etika, o níž hovoříš, která je jakýmsi systémem pravidel pro chování společnosti jako celku i jedince v ní, je přesně to, co zde my všichni, kromě těch patologicky deformovaných jedinců, postrádáme. Žádný mudrc, žádný "kolektivní rozum", natož pak politik či samozvaný kazatel okázalých nesmyslů nám ji nevymyslí, nepředá. Něco podobného vzniká po staletí, je to jemně korigováno neustálou interakcí s každodenním životem společnosti. Naše společnost se ještě zdaleka neprobrala z dědictví hrůzných totalit dvacátého století, kdy jí byly ony zásady diktovány podle not zvrhlých ideologií, které potřebovaly především individualitu jedince zničit a vytvořit z něj poslušné "ozubené kolečko" mocenského soukolí.

Máme vůbec něco, čeho bychom se mohli zachytit, něco, co nám může pomoci korigovat střelku vnitřního kompasu, když si nejsme jisti, zda ukazuje správným směrem? Máme. Naše společnost je historicky společností postavenou na základech západního křesťanství, Přes různé zmatené sny našich národních buditelů i zlých ůmyslů zmíněných totalit jsme vždy byli součástí toho, čemu říkáme západní civilizace. Takovým velmi jednoduchým , avšak v jednoduchosti geniálním morálním kodexem bylo Desatero božích přikázání. Skutečně není potřeba dodržovat stovky zákazů a příkazů, kterými se "pyšní" jiné religionistické systémy - toto desatero je skutečně něčím, co společnosti umožní žít jako společnosti skutečné, nikoliv nějakému sociologickému pojmu. V anglosaských zemích existuje fenomén zvaný "common sense" (doslova "společný smysl" - těžko přeložitelný pojem), je to něco, co každý ví, každému je  jasné a také "toto se dělá a toto se nedělá". Chybí nám nepřetržitá historie vývoje těchto zemí, ale leccos jsme zdědili po svých rodičích a prarodičích. Nezbývá, než se tohoto dědictví důsledně držet. I když je to strašně těžké...     

 

Zdenka: Právě jsem asi 2 hodiny vyplňovala "Volební kalkulačku Senát 2014", snad 48 otázek, odpovědi Ano/Ne/Nevím nebo Nejsem si jistá. Téměř 39 jich bylo: "Jste pro zákaz a), b), c)... ž)" s možností komentářů. Po zhruba 30 min jsem zjistila jak narůstá moje drzost či otrávenost nad dotazníkem. Jako systémákovi Ti nemusím vykládat, že jsem okamžitě prokoukla smysl kalkulačky. Prostě mají nás, kandidáty na senátory za poslušné ovečky, co říkají jen Ano/Ne, má-li někdo jiný názor, hodlá polemizovat, diskutovat, uvažovat, je zařazen do kategorie  "Nevím, nejsem si jist". Podle těch Ano/NE/Nevím pak bude dav hodnotit a průzkumy žhavit preference. Přitom "Nevím/Nejsem si jistá" by měl být základ, základ zjišťování a hledání pravdy, neuvažuji-li tím "kolektivním rozumem". Dýchal z toho na mně kolektivní diktát, davová psychóza PR agentur.

Často lidé mluví, že víra, církve, náboženství je fanatismus. Ve srovnání s masáží člověčího ducha masmédii, PR agenturami a reklamamou byla církev neviňátko. Kolik mají reklamy na svědomí sebevražd? Kolik nevzdělanost a kolik zoufalost? Ročně se blížíme k počtu 1.700 lidí. Nerada srovnávám co je a bylo, co je horší ale  desatero by nám opravdu pomohlo a jednou pomůže. Čím dříve tím lépe. Ani náboženství a církve nezakazovaly v takovém množství jako nám navrhují naši zákonodárci, občas se to blíží peklu. Jedna z obran proti fanatismům a masážím ducha je lidské právo svobodné vůle. Svobodná vůle je to, čím se odlišujeme od zvířat. Právě jsem došla k děsivému zjištění, ta kvanta zákonů a zákazů jsou nelidská, není v lidské moci se v tom kvantu orientovat nebo nedělat nic jiného než ty zákony studovat.  To je fanatismus, myslet si, že vše jsme oprávněn buď vnutit (prodejem, reklamou, billboardy) nebo zakázat mocí zákonů. Přeháním?  Sami jsme to přehnali, zašli jsme příliš daleko, reklama přemazala svobodnou vůli, všeobecně a dle doby, my těm zákazům fandíme. Ještě se tleská, jak se krátí svobody.

"Common sense" používám jako "ztráda pudu sebezáchovy", vidím ji denně v mnoha podobách. Zatím co my jsme se kdysi bavili naskakováním do rozjeté tramvaje a vyskakováním o chvilku dřív než zastaví, dnes vám v tramvaji smete brejle z nosu mladík s batohem a máte to za pát tisíc i s odřeným nosem. Ztráta pudu sebezáchovy je také jízda na kolečkových bruslích rušnou ulicí, dráty od MP3 v uších a rozmach dle tónů hudby.

Tato společnost  je zmatená jak sáňky v létě. Můj otec, jinak velmi slušný muž, by použil "Je to na pytel pane stavitel" a usmál se. Pak by řekl: ""Teď už je to na Vás" a odkráčel by do pracovny. Měl ještě jednu dobrou zásadu, stačila mi říct jednou: "Nikdy nedávej příkaz dítěti, když víš že jej nesplní, nemůže splnit". Věděl, co je autorita a věděl že v kvantu příkazů to není. Mimochodem, tu tramvaj mně učil on, hlavně teorii, praxi už jsem prováděla s kamrády. Věděl, že k tomu určitě jednou dojde a udělal co mohl, zbytek byl na mně, jak rád říkával.

Vzpomínáš, jak jsme denně ráno sedávali ve foyaé a probírali např. teorie jízdy autem? Mockrát mi ta teorie zachránila, když ne život tak ostudu a pomačkané plechy. Tyto sedánky lidem lidem chybí. Lidé spolu nemluví, pak se sejdou a mluví jeden přes druhého, skáčou si do řeči, jsou plni emocí. Je tak těžké spolu mluvit, tak jako dříve, také ve zlých dobách?  Problémy byly vždy, jen jsme se je odnaučili řečit. Hrneme je na hromadu zvanou HITPARÁDA PROBLÉMŮ.cz 

Tak dnes sobotní a snad i veselejší :)                                                                                                                  Zdenka 20. září 2014

Otakar: Podívej se, milá Zdenko, "common sense" je něco daleko hlubšího, než podivná náchylnost k nějakým předmětům každodenního užívání, jimiž naše současnost doslova přetéká. S touto jakousi substitucí tohoto starodávného sousloví souhlasit nemohu, a Ty víš proč. Samozřejmě, že chápu tuto etymologickou zkratku tak, jak Ty ji myslíš, ale common sense je něčím daleko mohutnějším, něčím co sahá do "šerých dávnověků" naší existence. Tedy nás, kteří tvoříme naši současnou společnost. Velmi zajímavý a naprosto správný postřeh je ten, že drtivá většina lidí je ochotna tvrdě hájit  "svůj" názor, ale na otázku, zda jsou si jisti tím, že tento názor je opravdu jejich názorem, nedokážou nijak přesvědčivě odpovědět. Samozřejmě, že odpovědi typu "říkali to v televizi" nebo "bylo to v novinách", žádnými odpověďmi nejsou. Jakýsi celospolečenský diskurs na základní témata se  z naší společnosti naprosto vytratil. Považovat za jeho projevy slabomyslné televizní hádanice politiků manipulativně moderované kupříkladu Václavem Moravcem, je nemožné. Ani rádoby vědecké diskuse takzvaných "odborníků", vyznačující se především přemírou cizích slov, tuto úlohu vůbec nesplňují. Jako názor společnosti (tedy "common sense" v pravém slova smyslu) je tedy prezentován neuvěřitelný chaos často protichůdných myšlenek, pohybující se na téměř molekulárně tenkém ledě zjednodušování a hrozivé plytkosti závěrů. O atentátech na elementární logiku, tedy selský rozum, ani nemluvě. Takzvaná "informační společnost", jak se tomuto útvaru omylem říká, působí jako neoddiskutovatelný konec civilizace se vším, co k tomu patří. Naštěstí je tomu ve skutečnosti dosti podstatně jinak, což ovšem síly využívající tyto informační zbraně hromadného ničení nechtějí vědět a vidět. Existuje totiž normální běžný svět. Ráno vstáváme, po snídani jdeme do práce, či vedeme děti do školy, pozdravíme se se sousedy, v práci se bavíme s kolegy o běžných věcech, večer jdeme třeba do kina, nebo si zacvičit. Kolem sebe nevidíme žádné hrůzy, žádné střílení a vraždy, na televizní zprávy se s klidem nedíváme, protože víme, že se nic nestane. A poněkud přitroublé, retušované tváře, hledící na nás z různých billboardů a letáků, tvrdící nám, že je musíme volit, nebereme vůbec vážně. Čím dále , tím více se pro nás stávají onou anonymní masou, částí toho informačního balastu, který nás už jen otravuje a kterému se postupně čím dál, tím více vyhýbáme. Mluvím o reálném světě, v němž žijeme my všichni "ostatní", skuteční lidé z masa a kostí, ne virtuální bubliny. My jsme, totiž, ten skutečný antický "démos", tedy lid, z něhož odvozuje svůj původ slovo "demokracie" - tedy vláda lidu. Lidu skutečného, tedy nás, a ne nějakých digitalizovaných panáků! Kdy budeme vládnout skutečně my, a ne nějací "oni" naším jménem? Přeci tehdy, až si tyto skutečnosti plně uvědomíme, a místo překroucených informací, útočících na nás ze všech stran, začneme používat svůj vlastní mozek a úsudek. Tak jak to dělali naši předkové...

23. září 2014, v den podzimní rovnodennosti

Zdenka. "Common sense", potkám-li cizí slovo, jdu do Wikipedie, dříve to byl asi 17-ti dílný slovník vázaný v kůži, jeden svazek o váze asi 2,20 kg. Wiki je daleko přístupnější a pohodlnější, velké plus pro IT. Přesto nechám vysvětlení výrazu na Tobě, jsme v dialogu a pro mně je úžasným odpočinkem. Ráda diskutuji a díky očím zničeným z TNS méně raději čtu. Otec mi jednou řekl: "Co přečteš do 30 let, bude pro tebe důležité, zapamatuješ si to navždy", něco na tom je. Samozřejmě, záleží na výběru.

V dnešním uspěchaném světě se čtou hlavně reklamní letáky, noviny a časopisy aby byl člověk "v obraze", přitom z obrazu vypadává. Stává se mi, že když přečtu dobrou knihu, nejsem po ní dlouho schopná začít číst další. Ale jak píšeš: "Začněme používat svůj vlastní mozek" a mluvíš o demokracii, snad 2.400 let zpět letopočtem. Psaní a čtení nebylo zcela běžné, více se spoléhali na mluvu, zkušenosti si předávali ústně, byli více v kontaktu. Slovo "etika, z řeckého ethos - mrav nebo též teorie morálky je filozofickou disciplínou. Etika je disciplínou praktické filozofie." Jsem víc praktik než teoretik :) "Etika se zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictví svobodné vůle".

Tady jsem na mém oblíbeném písečku, na horním řádku z mojí foto-montáže mám: Etika - Politická kultura -Společný zájem. Blížíme se ke "common sense"? My dva si nemusíme vysvětlovat, že morálka není přežité slovo a výraz pro domácí puťku. Naopak morálka je pro lidi odvážné, hlavně pro ty, co respektují společný smysl, společnost.

Jsme 14 dnů před volbami a nás dva zavedl dialog ke "common sense" a etice usměrňující lidské jednání v situacích, kdy mají jednat na základě svobodné vůle. Tyto volby vidím jako jedny z nejdůležitějších. Ne proto že kandiduji, proto že se týkají správy obcí a Senátu jako demokratické protiváhy špatné práce PS, také  ústavní pojistky. Neprobudila jsem se pár měsíců před volbami, na KCO podobné probíráme víc jak dva roky, často pocukrováni pohrdáním a odměněni nezájmem. Napsla jsem článek - blog "Očekává se velký třesk?". Pointa článku byla, že nejlepší bude, když se zdánlivě (a hmotně) nic nenastane, že dojde ke klidovému řešení, nedojde na děla a bomby. O čem ale budou psát naše masmédia?  Masmédia onen ryk a velké třesky potřebují, je to velký byznys.

Naši předkové neměli masmédia a měli svůj vlastní mozek, úsudek a svobodnější vůli než my dnes s celou kupou masmédií obháčkovaných reklamami. Reálný svět nejsou masmédia udávající nám styl. Dobrý styl je ležet s knihou u lesa na palouku nebo chodit loukou, zajít si večer poslechnout prima místní kapelu a třeba si s nimi zazpívat, dělat práci co mně baví, předávat zkušenosti dál, je-li komu. Ukázat mladší generaci, že i naše generace nebyla jen čtečka reklam. Měli bychom mít prostoru dost, opět velké plus pro IT.

Co mně potěšilo? Pětiletý vnuk projevil zájem o starý psací stroj někdy z dob druhé republiky. Děda mu ho čistí a zprovozňuje. Mezi všemi fialovými autíčky, vrtulníky na dálkové ovládání bude kralovat stará Remingtonka. Tradice žije.

 26. září, můj oblíbený pateční večer

 

Otakar: Je rozdíl v tom, přečíst si něco v Encyklopedii, nebo k tomuto "něčemu" dospět slouhodobým studiem a především vlastní zkušeností. Právě život, fyzikálně řečeno jako "funkce" času, umožňuje neustálé drobné korekce zdánlivě pevných názorů na cokoliv, aniž by se tyto korekce dotýkaly podstaty předmětu, neboť tato podstata je nevyslovitelná a logicky velmi nesnadno uchopitelná. Tkví totiž v samotné prapodstatě lidské duše, někde v neprobádaných oblastech emočních procesů, kterým lze rozumět asi jako hudbě, nebo obrazu, či západu Slunce. Redukovat výsledek těchto procesů na pouhé binární "líbí - nelíbí" je hodně povrchní. Neexistuje totiž žádné trvalé "líbí" nebo "nelíbí". I tyto procesy jsou funkcí času, tedy podléhají modifikacím způsobeným zkušeností. Tato modifikace je však tím nesnadnější, čím jsou v člověku tyto procesy hlouběji zakotvené. Můžeme tomu říkat, jak chceme, třeba "vnitřní kompas", nebo po indiánsku "můj had". Toto něco je v každém z nás a na úrovni široké lidské komunity tomu můžeme říkat třeba "common sense", či jinak. Není to pouze výslednice vnitřních procesů všech jednotlivců, je to jistý druh vyšší kvality. A ten, kdo si chce říkat filosof, natož pak politik, by měl umět tomu až tajemnému hlasu naslouchat a při závěrech o vlastnostech společenství, či dokonce při zacházení s ním, by měl být v naprostém souladu s tímto hlasem. Není-li, hyne a společenství s ním trpí. Třeba beznadějí, "blbou náladou" a podobně. To, o čem píšu, není ani náznakově nějakým populismem, je to jen hlubokou pokorou před něčím, čehož jsem i já součástí. A nejen to, touto součástí jsme nejen my, žijící, ale i naši dávno sesnulí předkové, i ještě nenarození potomci. Takto chápali před několika sty lety společnost například zakladatelé nového konzervatismu (Edmund Burke) nebo "otcové zakladatelé" Ústavy Spojených států amerických (John Adams). Jsem toho názoru, že neexistuje jediný důvod pohlížet na společnost jinak, než s touto hlubokou pokorou. Nic takového u nás nemáme. Ne snad proto, že by podobní lidé neexistovali. I když jsou "solí země" a společnosti by nesmírně prospěli, jsou zadupáváni splašeným stádem tzv. "politiků", kteří si z této vysoce důležité a náročné činnosti udělali výnosnou živnost. Této tlupě desperádů není naše společnost schopna zatím odolávat. Zatím, a bude  trvat nesmírně dlouho, než schopna bude. Do té doby, než onen etický kodex na úrovni celé společnosti nebude natolik mohutný, že existenci těchto lapků nepřipustí. Ještě k té wikipedii. Je to do jisté míry ďáblův nástroj. Protože mimo skutečně kvalitních hesel a jejich podrobného a fundovaného vysvětlení obsahuje i věci velmi plytké, ba zlovolně tam umístěné různými skupinami, které tento značně používaný nástroj využívají k likvidaci jejich politických či obchodních nepřátel. Skupina provozující wikipedii tak značně ztrácí na věrohodnosti, což je škoda.

                            27. září l.p.2014

Zdenka: Co píšeš je něco jako stupeň demokracie 8, kdy v roce 2011 jsme se nacházeli na stupni 0 až 1, letos pádíme pod bod 0. Říkám že jsem realistka ač nějaké filizofické buňky jsem po předcích zdědila. Co píšeš vidím jako nádherný úsek naší cesty, krásný cíl. Ta cesta se však musí nastartovat. Vědět proč ji začínáme. Tvoje slova jsou balzámem na duši. Cestu zakladatelů ústavy Spojených států jsem si užila v několika knihách, které nyní záhadně nemohu najít. Myslím, že o těcto věcech je třeba mluvit vážně ale také poutavě a přiblížit je lidem, nemá smysl aby si o demokraci, "common sense" a etice povídali jen zasvědcení, nebylo by to pro lidi, pro demos. 

Jako veskrze lidský se mi jeví příběh demokrata, zastánce občanských práv a ústavy Jean Babtista Bernardotte (cizí jmena nejloňuji, byl by to zmatek), maršálka Napoleona, který se řízením osudu stal později švéským králem. J.B. Bernardotte umně kombinoval politickou fantazii se státnickým rozumem a dokázal tomu obětovat nemalé obět, též osobní. Stal se zakladatelem nynější královské dynastie ač na hrudi měl vytetováno: "Smrt tyranům a králům". Uvádím to právě kvůli té kombinaci fantazie a rozumu, jevil se mi silně nadčasový hrdina a velká osobnost.

Naše cesta se musí nastarovat a zároveň vědět, kam směrujeme. Jen samotný start bez cíle nemá smysl. Když mluvím o startu, je to ještě náročnější jak nastartovat onen fichtl co mám na profilu. Ale když jej pak jedna nastartuje, následuje úžasná cesta malebnou krajinou Hané, lidé mávají, nejezdím sama a ty motorky vydávají úplně jiný zvuk než současné moderní. Občas máme defekt, spravuje se, lidi pomáhají, prostě souhra, klídek a pohoda. Jen to nastartovat. Dokonce se mi stalo, že 70 m před cílem jsem to zalomila do plotu. I to se můž stát, přiběhli, pomohli mi a oslava na kterou jsme jeli byla ještě veselejší o tento havarijní zážitek. Všichni se nadšeně fotili na starých veteránech. Tíhneme ke starým osvědčeným věcem, není o tom pochyb. Jen se musí najít pár blánů, co z toho šrotu, v případě motorek, udělají to funkční, oku lahodící a taky provozu schopné i s patřičnými doklady.

S tím o čem píšeš je to obdobné. Jsme vlastně určitým způsobem vereráni demokracie, také arbitři elegance jako Petronius. Jestli jsme se s tím Petroniem nesekla jako v té zatáčce s rychlostí, zatáčka na trávě se prostě nejede 40 km/hod i když doháníš peleton parťáků. Demokracie, etika, elegance, čekjí tady až nás omrzí to pádění desperátů, následované stádem pakoňů. Pakoně, hrr doprava, tu hrr doleva, hrrrr do brodu plného krkodýlů, hlavně že sledují desperáta. Pakoně a Saturnin, jsou moje oblíbená témata.

Nuž, vzala jsem to poněkud technicky ale Ty mi jistě rozumíš. Příště třeba sklouznu k poezii kontra PC, mám zde úžasnou knížku básní Kamila Marcela Hodáčka - Havarijní stav. Čtu ve chvílích, když resetuji počítač ale i jindy.

Na sv.Václava o neděli, 28. září

 

Otakar: Napsal jsem Ti, že "common sense" je idea. Něco vzniknuvší za dlouhá léta jako stručné vyjádření postoje ke světu. Nikoliv popis procesu typu, budeš-li dělat to či ono, stvoříš ideu. Pokud ovšem  touto činností nerozumíme používání šedé kůry mozkové, což kupodivu stačí. Jak prosté a těžké zároveň! Ze všech stran slyšíme, že tato politická strana tohle, jiná zas ono, protože, kdo se chová podle těchto pravidel, je lidovec (či komunista), nebo ne-lidovec (či - antikomunista). Právě tyto soubory pravidel (kterým mi primitivové říkáme systémy), neboli ideologie, jsou vydávány za správný "světonázor", takže "vlevo v bok!", "vpravo v bok!". Dosti odporné, ale je to tak,že  tyto systémy pravidel bývají vydávány za ideje samotné, že s nimi po čase splynou. Takže nosím-li červený šátek kolem krku a salutuji-li při Internacionále, jsem pionýr, předvoj komunismu. Ale proč? Co to vlastně znamená? Nic, milá Zdenko, vůbec nic! Jako praskající bublina obsahují tyto pseudoideje Velké Nic, maximálně nějaké molekuly vzduchu. Toto považuji za jednu z největších havárií současnosti, takové to nemarxistické vítězství formy nad obsahem. Skepsi až odpor vůči těmto ideologiím můžeme zaznamenat už u geniálních filosofů státu , jakým byl například John Adams (už dříve zmíněný jeden z "Otců zakladatelů" Americké ústavy, tedy USA). Jeho postoj vyjadřuje více než výmluvně tento citát: " Naše anglické výrazy Idiotství či Idiotismus jsou příliš chabé, než aby dokázaly vyjádřit význam a sílu slova (ideologie). Zdá se, že jeho nejvhodnější definice zní Věda idiotismu... Je to rychlokurs teorie umění a zručnosti potápět se a klesat ke dnu ve světě vládnutí". Krutá, ale jasná a přímá slova. Velmi přesně definováno to, co se dnes nazývá technologií moci - rozdíl mezi tím, kterak se chovat, abych byl tím, kdo respektuje (spíše "vyznává") jakýsi systém dogmat, tedy ideologii, s cílem dosáhnout příslušných mocenských pozic a jakýmsi druhem velmi utilitárního náboženství není v podstatě žádný. Právě ideologická dogmata různých politických směrů , a podle mě velmi správně, nazývali konzervatici 18. a 19. století "náhražkou náboženství". Zde je možno velmi silně vnímat, jak velký důraz kladli tito myslitelé na sílu onoho "vnitřního kompasu" - ten je mnohem podstatnější a důležitější než všechny ideologie, co tu kdy byly. Ideje jsou tedy tím, co je podstatné a zároveň tím, co dnes hrozivě chybí. V tzv. elitách společnosti, což by měli být nejen uznávaní vzdělanci, ale i volení zástupci, tedy politici všech úrovní, je tohoto "zboží" jako šafránu. Mezi politiky je jeho existence pouze zanedbatelnou entitou, nečím v rámci statistické chyby. Nemyslím si, že by bylo nezbytně nutné, aby v čele státu stál génius průměrnosti, tedy jakýsi demokratickými procedurami zvolený Veleblb, či skupina Veleblbů. Troufnu si dokonce předpokládat, že "common sense" rozumné, sebevědomé  a v názorech stabilizované společnosti by velmi uvítal nějakého "filosofa na trůně". Že je to sci-fi? Nikoliv! Římský císař Marcus Aurelius byl takto nejen nazýván ale i obdivován a vážen, protože byl skvělým a učeným vládcem. Nemusíme tak daleko do historie. Co Tomáš Garrigue Masaryk? Vážený, ve světě uznávaný profesor - filosof a zároveň zbožňovaný první prezident Československé republiky. Nic není nemožné. Naříkat nad tím, že dnes žádní Masarykové neexistují, je pláč nad rozlitým mlékem. Určitě tu jsou, jen nemají dostatek sil, možná i odvahy, pustit se do boje s onou galérkou, v níž se naše současná politika zvrhla. Ten z nich, který tu odvahu najde, bude úspěšný a vážený. Ale naprosto nezbytnou podmínkou pro to je, aby naše společnost někoho takového chtěla, aby na tom dokázala nekompromisně trvat a současné politické panáky s jejich hloupými sliby nejen ignorovat, ale dát jim jasně na jevo, že jsou zde nežádoucím plevelem.

P.S. Ještě k té praktické otázce. Tuto úvahu, toto slovo do dialogu, jsem promýšlel při tvrdé manuální práci - hloubení výkopu kanalizační přípojky. Sebevznešenějším myšlenkám, totiž,  vůbec nevadí, vznikají-li v bezprostředním kontaktu s Matičkou Zeměkoulí, ba naopak. :)

 

Zdenka: Je zvláštní, že ke slovu idea mám vybudovaný obranný reflex, jakýsi obranný štít. Slovo idea bylo svým způsobem zprofanováno, právě zcestnými ideologiemi nebo proto, že hodně ideí bylo zneužito. Neporozuměním myšlenky byla tato následně zneužita, byla zneužita a zneuctěna lidmi. Snad nemusím jmenovat  války, které chybnou aplikací původní idee proběhly světem.  Idea - myšlenka. Uvedu stručné srovnání zveřejněné jedním Srbem z Tuzly: "O budhismu a platonismu": Myšlení (meditatio) je proces ve kterém se pouze jedna informace opakuje v kruhu znovu a znovu a takztrácí smysl, zůstane bez efektu, nebo může vyvolat sebe-hypnózu. Uvažování je diskuze se sebou samým. Je to nesrovnatelně těžší, protože i k té největší logičnosti musí být nalezen kontra argument. Uvažování dává požitelný efekt vždy.

Tady bychom mohli poračovat dál v rozboru jak myšlenka - idea bez schopnosti uvažování se může stát a mnohdy se staly, nebezpečné, mají na svědomí miliony lidských životů a křivd. Myšlenka je záčátek, následovat má uvažování, po něm realizace původní myšlenky, zárověń však uvažovat, že myšlenek je vícero a ne jedna "jediná". Uvažování takto pracuje, nemůže připustit, že existuje "jediné" řešení. Necháme si tuto úvahu na příště :) 

Pro "common sense" bych chápala  jako vizi. Mít vizi "common sense" pozvednout, uvést v život. Je někde v nás ukryta a jsou společenství, která se jí řídí a je jm prospěšná. Vize dává prostor pro ono tvořivé uvažování, k vizi se můžeme přibližovat, nastoupit ji jako cestu. Ano cestu, jako když jedeme na výlet nebo dovolenou. Idea je pak ono myšlení v kruhu, myslet jen na "common sense", mnozí by přišli s oním oblíbených, že "common sense" chybí a že je to chyba, neuvažovali by dál, co s tím.

Jsem u jádra problému naší dnešní doby, příliš myslíme a málo uvažujeme. Myslíme že něco je špatné ale neuvažujeme jak se ze špatného bodu dostat pryč. Vezměme si za příklad některé ohnisko válek nebo politické ideologie. Dokážeme o nich donekonečna psát články, popisovat stav, hledat viníky, křičet: "pryč s tím". Postupně mysl zaplaví myšlenky pouze v tomto směru, začneme se motat v kruhu nebo jedeme jakousi spirálu, která může končit volným pádem. Opticky lze přirovnat k vodě v umývadle, začíná na hladině, točí se do odpadu a někde dole spadne do kanálizace. Spirála nebo vír. Ano, v hlavě máme vír myšlek na to, co denně vidíme, co nás trápí, sužuje, dělá starosti. V hlavě máme víry a viry, chybí prostor k uvažování, jsme jak plně zaplněný počítač, kdy už ani defragmantece nelze pro nedostatek místa v paměti provést.

Vzhledem k tomu, že uvedený problém je celospolečenský (ohniska válek) nastupují politická řešení. U nás postavená na "soutěži politických stran", každá zastává svoji ideologii, kterou v rámci soutěže hodlá posadit, hodlá zvítězit v soutěži. V tento moment se ohnisto, zatím jen  verbálních sporů přesouvá k nám. Vlivem médií pak mezi nás všechny, nastane dělení se na odpůrce a zastánce. Společnost, která sama hodlala ohnisko války odsoudit, negovat, se sama dostala do sporu a brzy se objeví ono "jedině toto řešení je správné" a těch jediných řešení je skoro tolik, kolik máme politických stran.

V případě Ukrajiny je stav ještě horší, za a) jedná se o Slovany, za b) spor a politická řešení nás vedou stavět se na jednu nebo druhou stranu válečného konfliktu, jsme zataženi do sporu - do války. Absence "common sense", absence lidskosti, humanismu, logického uvažování nás vtahuje do sporu.

CO S TÍM? Malá analýza nebo rozhodovací blok: Idea svět bez válek je utopie. Vize svět bez válek je možná, vize je cesta, posunování se z bodu na bod, přibližování k cíli. Pokračujme vizí, nastoupením cesty. Uvažujme, že většina lidí je pro mír a porozumění. Jsou však i lidé s opačným názorem, ti jsou pro první skupinu překážkami na cestě, hřebíkem na silnici, strouchnivělým mostem, propastí, silnicí v opravě, zdražením PHM atd. Neřekli jsme že jdeme na procházku růžovým sadem, náš cíl je na pořádnou tůru. Vybavil se mi Odysseus nebo Bruncvík a jejich cesty. Život a cesty nejsou bez překážek, to bychom měli mít stále na paměti (v mysli). Politické strany se občas chovají jako ti, kdo slibují bezpečné přepravení z místa na místo až k cíli, zbavují nás onoho strachu z nejistoty a možnosti nebezpečí, zbavují sliby a lákadly jak býti s nimi šťastnější. Ale i strach, přesněji obavy, mají svůj význam, jsou přirozeným obranným smyslem proti možně vziklým nebezpečím. 

CO S TÍM je tedy osvobodit se od ideí stran a být na cestě svobodným a zodpovědným jedincem, kráčet však společně s ostatními směrem k cíli. Takto lze stručně definovat morálku: Chuť a odhodlání družstva, oddílu, spolku, společenství, kráčet stejným směrem, sledovat společný cíl.  Fotbalové týmy to zvládnou. Měli bychom i my, společnost, stojí-li vize za to. Vize je  - fungující společnost, společenství a porozumění mezi nimi. "Common senze" bude nezbytná výbava na tu dlouhou trať, vzhledm k tomu že se jedná o jistý způsob uvažování, lze během cesty předpokládat její posílení. Obdobně jak cesty Odyssea a Bruncvíka zocelily a proslavily, až se stali legandami a bájnými hrdiny. Jsem u toho, co píšeš, hrdiny lidé oslavují zpravidla posmrtně. Během života s druhy snášejíí společně útrapy cest, žijí spolu, najdou si čas na odpočinek, radosti i oslavy, výjimkou není že se občas mezi sebou poškorpí, jsou také jen lidé.

Přeji hezký víkend, nejlépe strávený na zahradě, sobota 4. října

 

Otakar:  Ach ty ideje! Jeden z pojmů nejvíce podléhající  mocné sérii deformací a to po celá tisíciletí. Kdepak je ono platónovské vyjádření ideje nako "obecné formy bytí", tedy kategorie ryze filosofické s nevymáchanými ústy politiků, politologů, televizních komentátorů a jiných škůdců nemající pranic společného? Vnímáme už jen ony "stíny na stěně jeskyně vrhané ve světle tam hořícího ohně" a o prapodstatě všeho odmítáme přemýšlet, uvažovat. Házíme slovy jako kriketovým míčkem v jakési podivné víře v to, "že je to přeci jasné a každý ví, oč  se jedná". Pochybující jsou pak nevítanými nepřáteli celospolečenského "neznání", které samo sebe vydává za cnost. Vláda prázdných pojmů, lidská bytost degradovaná na pouhého uživatele a sebebaviče v rámci k absolutní nule  invence se blížícího marketingu. Co je to například "svoboda", jíž se každý ohání, každý ji potřebuje a máme ji zaručenu ústavou? Máme v tomto z nejzákladnějších pojmů jasno? Jsme schopni alespoň se pokusit tohoto velvýznamného reprezentanta platónovského "světa idejí" nějak popsat, vnímat? To, že "moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného", je sice velmi správné pravidlo, ale s nějakým pokusem o definici to nemá pranic společného. Staří konzervativci se těmito základními ideami zabývali velice důkladně a právě pro jejich nesmírnou křehkost a schopnost unikat sebemenšími skulinkami, mezírkami ve snahách je uchopit, k nim chovali nesmírnou úctu. Pokud je v Bibli psáno, "nečiňme ostatním to, co nechceme, aby oni činili nám samotným", jejich ,ani ne snad definice ideje svobody, jako spíše popis stavu, který lze nazvat "svobodou" jedince ve společnosti, je to , že "tato společnost svými zvyklostmi a pravidly nijak nebrání jedinci naplňovat ono biblické pravidlo". Zdánlivě velmi odtažitá až abstraktní definice, nicméně při hlubším uvažování o její podstatě dojdeme k tomu, že takto lze jejich  ideu "svobody" v onom platónovském pojetí vnímat. Proto jejich pohrdání ideologiemi, které považovali za odpornou deformaci platónovských idejí, jejich degradaci na pouhé procesy a vydávání bezduché a ryze utilitaristické formy za obsah. Přijmeme-li alespoň metaforicky pohled jednoho z největších myslitelů lidstva na svět, vezmeme-li za svou ideu jakéhosi smyslu existence lidského rodu, nutně dospějeme k závěru, že to, co v naší společnosti chybí téměř naprosto, je právě tento vztah k světu, pokora před mohutnými zákony, které bez ohledu na naše přání a snahu tento svět řídí, a jichž jsme my součástí. Těmito zákony, ať již jim říkáme po platónovsku  ideje či jinak, pohrdat, je ignorovat, či se jim vysmívat, samozřejmě můžeme, ale na jejich působení nemáme žádný vliv. Naopak, jejich  poznávání a  žití v souladu s nimi, je zřejmě smyslem naší existence...

Nedělní rozjímání - 5. října l.p. 2014

Zdenka: Nemáme v základních pojmech jasno. Přesto se pouštíme do boje za různé ideje, proto jsou tak těžko dosažitelné jindy zneužitelné. Základní by mělo být si ony pojmy na počátku ujasnit a pak za nimi jít. Takto se zpravidla začíná ve škole, na seminářích nebo když něco učíme malé děti. Co se stane v naší společnosti? Začneme se hádat, co význam slova představuje, podle Platóna, Sókrata a dalších filozofů a skončíme. Místo ideje, vize ukončili jsme cestu sporem, hned na jejím počátku, nedostaneme se dál. Věř mi, mám s tímto zkušenost cca 3 roky, málo kdo se hodlá dostat dál, končí se u sporů, případně se "Lajkuje" a tím věe končí.

I na počátku jakékoliv hry, karetní, sportovní, společenské (člověče nezlob se) stojí pravidla, ta se stručně sdělí, hráčům se postupně dostávají pod kůži, hra se stává kvalitnější, nacházíme v ní nová a nová kouzla, hra se dopracovává k dokonalosti, těšíme na další chvíle příště strávené hou. Zmínila jsem hru, zde se však jedná o náš život a také o letošní a příští volby, volby jako součásti života. Podstatně důležitější věci pro každého jedince. Jsme málo hraví a málo dychtiví, jedná-li se o náš život, raději hledáme adrenalin jinde, naříkáme, že nemáme čas, na uspořádání si vlastního života.

Pokud bych měla vysvětlit pojem "idea", "svoboda" a "vize" malému dítěti začala bych (jsem laik, pčedstavme si, že to vysvětluji vnukovi, jak mně to kdysi učili rodičové) asi takto:

• Idea (řecky idea nebo eidos) znamená podobu, vzhled, také nápad, záměr. I hra je idea a hra je něco jako projekt na kterém pracuje tvůj tatínek. Znamená tedy podobu ale spíše něčeho co teprve přijde než podobu trika co máš na sobě.  Náš každý den je idea, stejně jako čas, který budeme teď i příště trávit spolu. Může být dobrý, strávený hrou a zábavou nebo může být nuda a nepovedený. Jak si představuješ náš den?   Předpokládám, že vnuk si vybere závavu a chce být jako tatínek.
• Svoboda. Aby náš den byla dobrá hra, musí mít i svá pravidla. Třeba jako člověče nezlob se, žádné podvádění, nadržování a nesmysly. Venku prší, dnes nebude koupání ani kolo. Vybereme si jinou zábavu. Navrhuji letadla, co ty?
• Vize. "Právě jsme zasadili fazole. Co zde vidíš, tedy kromě uhrabaného záhonu?" Následuje mírně nechápavý pohled a představa, že babička se zbláznila. Pokračuji: "Co zde bude na podzim?" Vnuk: "Fazole!". Já, pedagog-amatér: "Fazole, ale nejdříve vylezou ze země. To je ta vize, vidět, co a proč děláme a co bude za týden, v létě, na podzim. Zasadili jsme fazole a teď jsme vizionáři, zíráme kdy vylezou ze země ". Vnuk se zamyslí a praví: "Pak je budu s dědou loupat". Běží za maminkou a volá: "Maminko, my jsme vizionáři!".

Vzala jsem to hrou, od dětí a prakticky. Ale ta slova, jejich význam se mají učit od dětství, dítě je studnice schopná pojmout neskutečné množství informací, možná houba, co nasaje a uchová. Může nasát i špatné informace, návyky, křivdy a nespravedlnost, těchto se pak později těžko zbavuje. Každé dítě zároveň hledá od přirození mantinely, často jej najdeme spát přitisknuté k okraji postýlky nebo jak se na vás tiskne. Hledá mantinely i když se rodí jako svobodná bytost. Je nadbytečně v 5-letech mluvit o vizi? Není, jen to slovo musí znít, všichni víme jak malé děti opakují rády určitá slova, která jim zní tak nově, přitom nám moc radosti nepřináší. Odezní rychle, když je zaujmeme jinými znělými slovy (vize-leze ze země-fazole). Tak příště s vnukem probereme, že svoboda je věcí volby, ne dělat si ci co chci, že chodit po stropě by bylo jitě zajímavé ale že to prostě nejde. Že svět má i jiná pravidla než ty z člověče nezlob se.

Závěr: Někdy mám neodbytný pocit, že podobná polopatistická vysvětlení si zaslouží i 17-ti letí, také bojovníci za různá práva, která jsou sama proti přírodě, o to více a hlasitě je prosazují. Prosazují tak, že zasahují neomaleně do práv jiných lidí, řídí násilně jejich osudy z pozice moci. S ústy plnými svobody bojují za vnější obal hlavy místo péče o její obsah.

Od doby Platóna uplynulo cca 2.400, narození T.G.M. spadá do předminulého století. Byla jiná doba a dnešní se vyznačuje nedostatkem času. O myšlenkách velikánů mohou diskutovat filozofové ale to nám příliš nepomůže, je třeba je přiblížit širší veřejnosti. Smysl naší existence, jak píšeš v závěru, pro to jasně hovoří. Čas nám ale chybí, protože žijeme nesmyslně. Už to, že nám čas chybí, čas spadá do oné kategorie přírodních zákonů na které nemáme vliv, ukazuje že to lze pouze jakýmsi vnitřním nastavením sebe sama. Vím co je třeba udělat, přesahuji však lehce délku příspěvku. Opět se mi vybavuje film Postřižiny a závěr ze Saturnina, neměnili existenci světa, jen ji přizpůsobili době, nevysmívali se, nepohrdali, spíše naopak, to vše s pokrou a úctou k životu.  

Otakar : Nějakou dobu jsem se odmlčel, jsa plně zaujat možnými odpověďmi na Tvou klasickou spíše otázku, než pouhé konstatování. Jsou opravdu volby jakýmsi "svátkem demokracie"? Jistěže jsou, ale je tam ono zpropadené "ale"... Tedy je všeobecné a rovné volební právo skutečně tím, co má ten nejpříznivější dopad na komunitu? Neměli spíše pravdu staří konzervativci, kteří před tímto pojetím volebního práva varovali? Neměl onen census "čtyřiceti šilinků" majetku ve staré Anglii opravdu nějaký smysl? Neměli by volební právo mít pouze ti, kteří se podílejí na HDP, místo těch, kteří z něj pouze těží až tyjí? Edmund Burke a John Adams měli podle mě pravdu, když před tímto hodně všeobecně pojatým způsobem demokracie varovali. Řemeslník, nota bene zaměstnávající několik lidí (a těchto řemeslníků je spousta), se naprosto evidentně zásadním způsobem podílí na hospodářském úspěchu naší země. Má tento tvor a jeho zaměstnanci mít "stejné" volební právo jako třeba státní úředník, žijící z jeho (jejich) daní, či člověk vegetující pouze na sociálních dávkách?

Odpověď na tyto otázky nemám, nicméně určitě stojí za popřemýšlení

15.října l.p. 2014

Zdenka: Jak začít u tak složité otázky? :) Vyjděme z toho, že dějiny nám odkázaly občanská a lidská práva (OLP). Občanská práva představují občanské svobody, které přísluší občanům, nikoliv pak cizincům žijícím na území státu. Jedním z občanských práv - občanských svobod, je právo volit. Občanská práva se týkají též vztahu občana a státu, neplést s občanským právem, u OP se jedná o vztah občan-stát.

Co z toho vyplývá ve vztahu k volbám a zda VOLBY JSOU OSLAVOU SVÁTKU DEMOKRACIE? 

• Občan nejde k volbám - ignoruje svoje občanské svobody, staví se do roviny cizince ve vztahu ke státu.
• Občan nejde k volbám protože nevěří, že něco může situaci změnit.
• Občan se cítí jako "cizinec" ve svém vlastním státě, vidí jistou ignoraci ve vazbě stát -  občan, ignoraci ke svobodě občana ze strany státu.
• Občan jde k volbám, různě vybaven občanskou informovaností (nebudu dál rozvádět, jde o právo volit absolutně nebo s výhradou).

První jsou ignoranti, třetí a část čtvrtých jsou Rebelové, rebelové v dobrém slova smyslu, třeba podle A. Camuse. Druzí jsou lidé co nevěři sobě ani nikomu jinému. První a druzí mají patrně předky vazalského, poddanského typu, nehodlají se účastnit, o to více kritizují a brblají pod fousy či v hospodě. Přitahuje je poddanský typ života s možností nářku nad ním. Vybavuje se mi jedna píseň Kabátů, tuším jménem "Burlaci" Nechápou, že oni nikdy nebudou zvoleni ač tak dobře vědí, jak by TO mělo být. 

Podle mně, když demokracie dostávala svoje "křídla", doba o které píšeš, poněvadž demokracie má přes 2.400 let, doba před cca 300 lety a méně, počítala s tm, že většina lidí demokracii bude vnímat kladně, bude vyžadovat svobodu, vyžadovat občanská práva, jistou nezávislost. Zde byla varování E. Burkeho a J. Adamse na místě, nemusela však znamenat, že: "Demokracii ne!" ale že demokracie předpokládá jistou vyspělost občanů. Byli zastánci nezávislosti, snad v demokracii viděli onen problém rozhodování hlasů většiny. Vždyť kde je dáno, že většina má pravdu nejskvělejší? Většina je i lehce ovlivnitelná menšinou, podplatitelná, lehce zfanatizovatelná atd.

Věřím, že máme odpovědi na tyto otázky ale jsou v oné vyspělosti, vzdělanosti a "common sense". Volební právo nám bylo "dáno", našimi předky a vývojem společnosti. Vzdávat se ho dobrovolně je krok zpět, krok k vlastní nesvobodě. Cesta je formou osvěty a vzdělání - jako vždy a ve všem. Přesto jsem úsměvně navrhovala jisté rozlišení občanů: Kdo na podzim nepůjde volit, ztratil právo volby navždy. K zamyšlení by byl i "řidičák pro občany", chceme řídit auto, uděláme řidičák, chceme rozhodovat, nelze bez jistých znalostí. V okamůrově demokracii by řidičák byl velmi potřebný :) 

Závěr: Nerušme práva nám vydobytá, naučme se je používat pro sebe. Vždyť svoboda je tak živá, hravá a kreativní. Zbývá JAK to lidem říct, že nemají být pasívní (jednička, dvojka a větší část čtverky). Tu zjistíme, že svoboda je i veselá :) "Chcete-li někomu říkat pravdu, musíte ho rezesmát, jinak vás zabije", Oscar Wilde. Svoboda je i o zodpovědnosti, proto se jí mnozí lidé bojí. Takže prvně rozveselit a rozesmát, což je ovšem u vystrašených a bojácných velmi těžké. Jo, Rebelové to nemají lehké, o to však zábavnější.

Demokracie  je taková, jaké má základy. Hitler  měl také demokracii, my také na základech soc-komunismu atd. Mohli bychom mluvit a uvažovat o něčem jiném, demos kratein = vláda lidu, moc si sice vládnout neumíme ale zatím zde nikdo jiný není než lidé. Člověče Oto, s tímhle by šlo vystupovat v šantánu :) Nyní ta pravda: Aby jednou větší volební váhu neměly hlasy cizinců s u nás nabytým občanstvím. Místo zábavních podniků a kabaretů zde pak stály jiné stavby, místo smíchu nerozléhalo se zde něco jiné, co jsme v jiné substanci tak vehementně a ateisticky odmítali. Jsem pro chorály, dialogy, kabarety a zachování tradic.

Kabáti: www.youtube.com/watch?v=dm3Khiwu9Ho

Luboš má i chorál, tohle je chór: www.youtube.com/watch?v=RFgKKWV3PmA 

16. října 2014, kdy naše Gripeny lítají Bůh  ví kde.

Otakar: Mám tak trochu problém s těmi volbami jako "svátkem demokracie", a abych byl upřímný, s demokracií vůbec. Tedy s tím, kam přes mnohá a naléhavá varování v minulosti v současnosti dospěla. Přeci se tak trochu vyznáme v systémech, má drahá. Takže, pokud degeneruje volební právo na proces, kdy každý, bez ohledu na to, zda ze společného (tedy rozpočtu) čerpá, či toto společné naplňuje, má stejnou váhu hlasu, dochází naprosto logicky k tomu, že onen čerpající je velmi snadno uplatitelný tím, kdo má (politickou) moc od jiných prostředky čerpat a jiným je dávat. Proč? Pouhá entropie (stav , z mého hlediska "mrtvolné" stability)! Proč by se , pro Boha, někdo namáhal, když mu "stát" (všimněme si , jak v této souvislosti zní toto označení instituce odporně) dá to, co jiným, jak říkají extrémní liberálové, ukradne? Onen "někdo" je binomický průměr daný Gaussovou křivkou, tedy je to "ten koho je nejvíc". Ne, že by ten, kdo vládne  byl sám schopen tento děsivý průměr nějak technologicky rozšiřovat (ten zájem samozřejmě má, neb těchto "nejvíc" mu umožňuje užívat výhod vládnutí), může však dbát na jeho přiživování a velmi úspěšně sázet na jeho postupnou hypertrofii, danou pudem sebezáchovy , přesně pudovou obranou před těmi, kteří jej nějak převyšují. To, že se snižuje ve všech demokraciích zájem o volby je stav před dvěma sty lety předpovězený (Burke, Adams, de Tocqueville), blíží se k absolutní nule, kdy veškerý (pro vývoj nezbytný) pohyb ustává a ten, kdo se snaží trochu "vířit" hladinu je nemilosrdně eliminován (o tom bych osobně mohl napsat romány...), Nikdo ze jmenovaných nevyhlašoval válku tomuto pojetí řízení společnosti, naopak, tvrdili, že by to bylo proti Boží vůli, když už se takovou rychlostí demokracie počala šířit. Jen to ryze materialisticko utilitaristické její pojetí nás dovedlo k současnému "nepohybu". A právě v tomto "bezbožném" vztahu ke skutečnosti je podle všeho zakopaný pes. A veliký. Schází, lépe řečeno, je systematicky vyvražďováno cokoliv, co by bylo něčím nad oním přihlouplým "bavením se a užíváním si". Bez víry a z ní vyplývajících etických principů prostě demokracie umírá. Lze namítat, že přeci bez ohledu na křesťanské principy můžeme vymyslet nádherné kodexy chování, atd. Holý nesmysl! Každý rád podepíše cokoliv, jen když z toho bude mít prospěch, anebo alespoň svatý pokoj! Kudy z toho? Nevím, snad jen nemlčet a nemlčet, pokud to ještě jde...

22. října, l.p. 2014

 

Zdenka: Nemlčet a nemlčet. Ještě to jde. I já se odmlčela, čekala, hledala jsem odpověď, pak na pár dní odjela. Našla jsem ji dnes, jdeš-li systematicky za svým, dojdeš k cíli. Ale ty jsi slovo "sytematicky" použil ve spojení  s oním zakopaným velkým psem.

Demokracie neumírá, ona nebyla dostatečně pochopena. Nebyla pochopena tak, jako jsme kdysi nebyli pochopeni my, když jsme aplikovali naše počítačové systémy na slévárně. Přesto má dnes téměř každý počítač a bez něj si život už nedokáže představit. Tehdy mi občas říkali uživatelé: "Tohle zavedete jen přes moji mrtvolu!" a tvářili se u toho dost odhodlaně. Proč mají počítače dnes tak rádi? Je to "příjemným uživatelským prostředím"? Že strohá čísla nahradily obrázky, malované, zvukové i pohyblivé? Tady někde bude ta "vykopávka" :)

Také: "Nestačí mít jen dobré zboží, třeba je umět je i prodat". Ano, myslíme si, že demokracii nepotřebujeme ale nevíme, jaké to je v demokracii žít. nepotřebujeme ji, tak jak jsme si kdysi mysleli, že myčka na nádobí je zbytečná. Jak ji jednou vyzkoušíte, není návratu. Jedině v případě nouze, pak vzpomínáte, jak to bylo krásné, když jste si myčku pořídili, nemuseli jsme drhnout kastróly ručně.

Jsme u jádra pudla, všechno máme, chybí nám jen "něco" na poli duchovním, něco nehmotného. Chybí nám směr, motiv, cíl. Ten směr, cíl potřebujeme, stáváme se totiž demoralizovanou jednotkou. Nemlčet a Jedeme dál, také komunikovat a komunikovat. Není marné začít zdravením, protože onoho naříkání a lamentování už mají všichni plné zuby. Mají toho plné zuby, čekají na "něco" a neví se na co. Nebude to vyhlížená celebrita, osobnost, státní dotace, úleva na dani, bude toněco nehmotné avšak tolik potřebné pro ozdravení duše. Má to i háček, jsme orientováni konzumně, očekává se tedy něco jako velký třesk, jako když dorazí pizza dna večírek. Jsem  ráda, že nás dialog neustrnul a neustrne.

Jdu sepsat pár pozdravů. Hola-Hola :)

                                                                                                                                                                                                         4. listopadu 2014

 

Otakar:  Krize demokracie, krize tradičních hodnot, dekadence západní civilizace, atakdále, atakdále. U nás "křehká rostlinka demokracie" ještě nestačila ani vzklíčit a už jí pohřbíváme. Proč tolik negace? Proč ty podmračené obličeje všude kolem? Co neblahého se stalo? Podle posledních euro-statistik jsme zemí střední Evropy, která nejvíce prosperuje. Je to důvod k mračení se? Samozřejmě, že pokud tvrdíme, že všichni lidé mají stejná práva, a to bez jakéhokoliv upřesnění o jaká práva se vlastně jedná, vede to až k tomu, že každý má právo se mít tak jako ti, kteří se podle něj mají lépe než on, a přitom pro to vůbec nic neudělat. A nemá-li se tak, tedy se mračí a nadává.

Edmund Burke říkal, že všichni lidé mají stejná práva, ale ne na stejné věci. Tato moudrá slova zanikla v socialistickém a ultraliberálním běsnění, takže teď se kdejaký budižkničemu může ohánět jakýmisi právy, o jejichž faktickém obsahu nemá ani ponětí. Vedeno do přísných důsledků, má-li někdo nějaké právo, pak musí existovat někdo (něco), kdo jeho právo naplňuje, jinak se dotyčný může cítit ve svých právech omezován. 

Tedy právo na práci znamená, že mě prostě někdo zaměstnat musí, i když jsem specialista na chytání pavučin babího léta, kterážto specializace má, navíc velmi pochybný, smysl pouze na přelomu září a října. Je to stejné jako s demokracií, která prostě nemůže existovat bez etického korektivu, jinak se z ní stává destruktivní anarchie. Člověk se tedy musí demokratem "narodit", být k demokratickému pojímání světa veden, a to tak, že pak ví (!), co to demokracie je a nemusí hledat komplikované definice. 

V tomto světle se mi velmi "líbí" nápady, kterak zajistit vysokou volební účast - samozřejmě povinností k volbám jít. Je zde něco opravdu shnilého. Myslím zde, u nás. V USA neexistuje volební povinnost, takže člověk může být šokován pohledem na ty obrovské fronty u tamních volebních místností. Musí tyto lidi někdo přemlouvat? Nejspíš ne. Oni za to své téměř čtvrttisíciletí pobytu v demokratické společnosti zřejmě vědí cosi, co my zde nevíme. Bohužel to něco je nesdělitelné a nejspíše nenaučitelné ve školních škamnách. K tomu něčemu lze pouze dospět. 

Za 25 let se nám to nepovedlo. Takže dalších 25,50,100 let? Neumím na to odpovědět, dokonce neumím odpovědět ani na otázku, jestli opravdu něco takového chceme. Pouze čas ukáže, jak to s námi je, pouze čas ...

11.listopadu 2014

 

Zdenka: Opět jsem text lehce formátovala, asi z radosti nad tématem, taky pro moji pohodlnost, bude se mi lépe odpovídat. Však víš že vynálezy a velké věci vymysleli ti nejvíc pohodlní nebo lenoši. Nakonec i malá mikrovláknová utěrka je velký vynález.  Ono těch dalších 25 nebo 50 let není přijatelné, stejně jako nesělitelnost. Byl by to jen další propad a odklon od toho o co jde, žít v demokracii, když ji máme deklarovanou v Ústavě ČR, nakonec by ji ještě někdo vypusti i odtamtud. Věřím, že co píšeš řešitelné je, vím to. Jdeme na to :)

Chceme-li řídit auto, uděláme si řidičák,  pak jezdíme, když neuděláme řidičák, nejezdíme. Jednou z podmínek je věk. Totéž s životem, chci-li žít, požívat jistá práva, být plnoprávný, pohybovat se ve společnosti, měli bychom na něj, na ten život vlastnit jakýsi "řidíčák". Nemáme jej.

Pro ten "řidičák" hovoří mnoho věcí, lidé se nebudou cítit  omezování. Z pocitu omezení mohou vzniknout různé pocity, směřující leckdy až k agresi. Například pravidlo jezdit vpravo mně nijak neomezuje, stejně jako zastavit na přejezdu, když jede vlak. Nebo například kolik péče věnují ženy a dnes už nejen ženy, péče o pleť, postavu, třpitivý vlas? Víme, že máme být krásní, upravení atd. Jenže nestačí jen zevně, je třeba i vnitřně, mentálně. Velkou péči věnujeme svým zahradám, okolí domu. Stát, kde žijeme je také naše "okolí", zaslouží si rovněž naši pozornost.

Jinými slovy, nám se zde nabízí krásný, výkonný "vůz", zvaný demokracie, na podvozku nebo s  "obudím" lidských práv a svobod.  Na nás je, zda chceme jet na voze nebo za vozem šlapat pěšky. Většina přijme onen luxusní vůz a bude se starat i o ten podvozek jako o svoje gumy  na autě pro bezpečnost svojí jízdy. Udělají si "řidičák", bude to módní HIT. Ještě jinými slovy, je to sdělitelné, jen se TO musí sdělit jejich řečí - konzumní. S řidičákem lze životem jet, bez něj je to šlapání na místě. Zbývá dořešit, co s těmi co nechtějí řidičák, není to problém.

Situace je nazrátá, lidé jsou nespokojeni, chtějí víc a mají na to právo. Nabízí se: "Chcete více práv (více věcí viz. E.Burke)? Prosím, jsou zde,čekají na Vás, naučte se je správně vyžadovat". Toto nabídnout napříč společností, od nezaměstnaného až po oligarchy a příjemce dotací. Zde uvádím jen hrubý nástin ale víš, že jsem víc praktik než teoretik, dat i utilit mám i diky tomuto a dalším dialogům přehršel. Osnovu lze rozpracovat kdykoliv.

Ráda bych ještě k závěru Tvých slov. Zrovna dnes jsem se propracovala k velmi stručné zprávě o Řecku, váže též na naši dřívější řeč o právu volit. V Řecku jsou na rozdíl od USA volby povinné, mají však formu trochu ve stylu princezny Koloběžky. K volbám jsi povinen přijít, můžeš však nevolit. Toto lze každému rozumně vysvětlit. Rozhodně kvůli povnnosti voleb volební zákony není třeba měnit, ty by se měly změnit tak, aby občan opravdu  volit ty, co volby udělají voličům srozumitelné. A oni to nakonec udělají, protože chtějí být opět zvoleni. Ne, demokracie nemá chybu, chyba je v nepřízpusobení se jí. Demokracii, lidská práva a svobody máme deklarované v Ústavě, zástupci našich tří mocí  musí být první její protagonisté, jen zatím všichni nemají ten "řidičák", rozhodně nebudou chtít však být nepřízpusobiví.

Netřeba věšet hlavu s tradicí demokracie u nás, má tradici 20 let (1918-1938, zbytek žila v žaláři fašismu, později totality a dalších pokusů), je sotva plnoletá. Posledních 25 let bylo zkoušení, rozcvičování, je čas vyrazit. Celý svět mluví o demokracii. My, kteří jsme měli demokracii jednu z nejvyspělejších, postavenou na zelené louce, po vymanutí se z mocnářství R-U, ji máme právo a povinnost učit a rozvíjet. Jinak budeme koukat jak tele na nová vrata až bude demokracie třeba i v Tramtárii ale u nás stále nedochůdče. Tohle si na triko nikdo nevezme, žít hůř než v Tramtárii. Z uvedeného vyplývá, že učení demokracie může být jak veselé, tak i zábavné. Neměli bychom příliš otálet, Tramtárie nám šlape na paty, mně blednou dioptrie a odpověď je asi plná překlepů. Bude to chtít nové brýle.

13. listopadu 2014, 50 dní před PF 2015

Otakar: Což o to. O Řecku slyším docela rád, je pro mě velmi inspirující. Jedná se však o Řecko antické, tedy Řecko Platónovo a Aristotelovo, nemající s Řeckem současným, snad vyjma trosek Akropolis, naprosto nic společného. Píšeme zde o demokracii, o její slavnosti, kterou jsou volby. Jít povinně na slavnost... Velká, až nepřijatelná absurdita. Nabízí se podivná paralela s komunistickým pojetím práv. Člověk má právo na práci, z čehož vyplývá povinnost pracovat. Opravdu šílené. Právo na stávku by v této interpretaci znamenalo povinnost stávkovat. Hloupé a nesmyslné, jako celý komunismus. Právo volit je snad nejvyšším právem, které ve skutečné demokracii můžeš mít, je jakýmsi Svatým Grálem demokrata. A  z tohoto udělat povinnost? Nesmysl, spíše zoufalství proroků, kteří si myslí, že demokracie "musí" vyhovovat všem. A když musí, tak tedy "musíš volit" a basta ? V žádném případě se s těmito zoufalci nemohu ztotožnit. Jestliže jsme, tedy my, západní společnost, udělali v minulosti tu kolosální chybu, a to, že jsme zavedli na základě podivné interpretace tzv. "přirozených práv" z pera francouzských "philosophes", strůjců jedné z největších společenských katastrof v dějinách, tedy Francouzské revoluce, všeobecné a rovné volební právo, vychutnejme si to až k současným neveselým koncům. Protože, řekli-li jsme toto sebevražedné "a", řekněme i to nezbytné "b" a dejme si pozor, abychom tu neměli další války a kolabující "welfare" státy neschopné uživit miliony uživatelů sociálních dávek.

    Je dnes 17. listopadu. Zvláštní atmosféra, 25 let po grandiózním výkonu národa českého (a slovenského), který miliony hlasů dokázal říci "NE!". Je zajímavé, že po letech revolučního nadšení nastává deziluze a frustrace z jakýchsi nenaplněných představ čehosi, co si každý v reálu představoval po svém. Opojení davovou euforií, v níž jedinec žije tak trochu ve stavu změněného vědomí, působí jiná psychologie (viz. Le Bon "Psychologie davu"). Stotisíchlavý "živočich" myslí a jedná jinak, než poté rozdělen do jednotlivých atomů - svých lidských částeček. Po euforii nastává "kocovina". A jakási dětská vzpoura, stud za to, že jsem byl součástí něčeho jiného, což neumím a nemohu jako individuum pochopit. Tedy pochopit možná ano, ale v žádném případě prožít. Takže se jako vzteklé dítě mstím všemu, co podle mě za mou frustraci a depresi může. Tím chci říct to, že ve společenských formacích probíhá životní cyklus jinak, než v individuálním životě. Je jaksi pomalejší, takže je docela možné, že naše demokracie je chudinka ještě v plenkách, že jí lezou zoubky a tak se vzteká a hledá si léčitele v šarlatánech, kteří v současnosti zaplevelili veškerý veřejný život. Každý zahradník ví, že spousta plevele je sice k vzteku, ale že mu stejně nezbude nic jiného než pokleknout a trpělivě jednu škodlivou bylinu za druhou vytrhnout a dát do kompostu. Takže taková ta masarykovská každodenní mravenčí práce. Nicméně cílevědomá a nekompromisní. Ta nás ještě čeká. Jenže se jen velmi těžce odhaduje, jak dlouho. Plevele je hodně a je velice úporný, má žahavé listy a píchající bodláky. Takže to chce trpělivost a také rukavice a sem tam trochu herbicidu - ale velmi, velmi opatrně. Jak říkám, jedná se o velmi křehkou rostlinku...

Zdenka: Na Řecko máme podobný názor. Snad ta jejich povinnost pramení z jejich nátury hrdého řeckého bojovníka, nevím. Jinak  povinnost vidím jako prvek totality. Volnost a možnost volby věcí demokracie.  Účast voličů u voleb je potom měřítkem demokracie v nás, samotný výsledek však je věcí složitého výpočtu, ne jen sčítání a odčítání. Vždyť komunisté stále chodí k volbám s tou vrozenou povinností volit. Největší stěžovatelé pak mnohdy k volbám nechodí, snad čekají, že to co chtějí jim na zlatém podnose totality bude nasevírováno beze zbytku a ztráty jejich "kytičky".

Mám pocit, že náš dialog došel k vzájemné shodě a ač jsme nikdy nebyli odpůrci, prodlužování by už nebyla ona denní mravenčí práce dle T.G.M ale mohla by se stát mlácením prázdné slámy ve stylu našich médií. Neuzavírám jej, jednou se k němu jistě vrátíme a rádi.

Uvažuji nad stavem dnešních dní, hrubé porušování prvků demokracie.  Ano, demokracie je silná i křehká, ta naše křehká a protivník úporný jako ten plevel. Demokracie a morálka patří k sobě, obojí jsou společnosti prospěšné. Dětmi demokracie, jak ráda a s úsměvem říkám, jsou lidská práva a svobody, po jejich vyspění jsou jí životními partnery, oporou, rodinou, něčím zkrátka neoddělitelným.

 "Morálke je však soudně nevymahatelná, společnost trestá přestupníky tím, že je ze svého středu vylučuje", T.G.M. Kolem 17. listopadu jsme viděli amorálních přšlapů víc. Společnost chce přestupníky ze své společnosti vyloučit, nastává nedemokratický postoj společnosti rovnají se občas fanatismu, zastánci amorálnosti starují amorální boj, začínají dělit společnost na pro-havloidní, pro-zemanovskou, pro-RF, pro-Ukrajinu, proti-všem. Toto vidím jako jednoho velkého přestupníka - fanatismus běsu. Hlavní přestupník si hoví na hradě a lid v podhradí se bije po hlavách, obrazně řečeno.

Otevřela jsem další dialog, nový - O přestupnících. JAK přestupníky vyloučit elegantě ze společnosti, bez krveprolití a porušení lidských práv, vidím jako oříšek. Právě tyto listopadové dny vidíme, že technolii vylučování jsme měli dávno ovládat. Dialog o přestpnících je ve stejném menu - Novinky, odkaz pro čtení:

d-ecko.webnode.cz/news/dialog-o-prestupnicich/

K tomuto tématu - Volby jsou oslavou svátku demokracie se určitě jěště vrátíme, pokračovat v psaní nebo čerpat z něj :)

18.listopadu

 

Otakar: Ach, ty neúnavná! Jsem rád, že člověk věnující svůj každodenní čas smysluplné práci - to, co je smysluplné, je jen a jen výslednicí jeho úvah, či postupů ryze spontánních - není pouze anomálií v leností přetékající současné nadbytkem hynoucí společnosti. I já jsem jakýsi druh workoholika, a to odjakživa, což ty o mě víš - obsedance pořád něco činit je mi vlastní, naopak období klidu (z mého hlediska nečinnosti) je pro mě docela krutým. Psychologové tvrdí, že je to chyba. Nevím z čeho při těchto svých vyjádřeních vycházejí, ale soudím, že z Gaussovy křivky populace, která vykazuje, že lenost je normální, kdežto ono "puzení" k činnosti je jevem nenormálním. Nu, v rámci našeho práva workoholiků na existenci pravím: Vážení psycholozi, vlezte nám laskavě na záda!. Bez nás by svět stagnoval a stagnoval, až by se... ustagnoval (parafráze na legendární výrok z Limonádového Joe). Tolik k podstatě a naprosté nezbytnosti oné masarykovské "mravenčí" práci. Každodenní a nepřestávající.

Narazil jsem na jednu věc, jakousi spojku mezi celou řadou mých současných úvah a historií. Do motta našeho dialogu podle mě zapadá více než velmi. Prosté konstatování historického faktu: Byl čtvrtek 12. ledna 1939. Arne Novák, rektor Masarykovy univerzity v Brně, při své instalační přednášce promluvil ke studentkám a studentům: "Neopouštějte a nezrazujte nikdy posvátnou víru v poslání a úkol vzdělanstva! Syntézou principu antického a křesťanského vznikla a zmohutněla ve středověku, ale byla zachovávána ještě renesancí a za osvícenství zásada: všechna moc pochází z ducha; vzdělanci byli jejími strážci a to jim zaručovalo vůdčí místo v organizaci světa: služebníci Ducha byli skutečně solí země a moc inteligence byla uznávána a oceňována. Avšak sekularizací a laicizací vzdělanstva nadešla nejprve etatizace kultury a vzdělanci ve funkci úředníků, důstojníků, učitelů a kněží, ale i spisovatelů, vědců a umělců jali se přisluhovati zájmům státním." Pokračuji v rámci našich někdejších dávných a dávných debat. Za největší zlo komunismu jsme tehdy, nemaje zkušenosti s demokratickým zřízením, považovali to, že prostřednictvím jakési, byť většinou až okatě hrané "loajality" k režimu prostřednictvím "rudé knížky", umožňoval kdejakému idiotovi rozhodovat o věcech, jejichž podstaty a dopadu na věci veřejné nebyl schopen při své inteligenci a velmi nízkém vzdělání (VUML) ani dohlédnout. Ač nechtěně, přibližovali jsme se se názoru francouzských "philosohes" 18. století, kteří volali po vládě rozumu, vědy a dalších vymoženostech. Jedná se o typickou cestu do pekel, dlážděnou těmi nejlepšími úmysly. Upřednostním-li, totiž, "ideologii" rozumu před rozum samotný, nutně se může ohánět "rozumem" kdejaký idiot a v rámci vlády rozumu krvavě likvidovat odpůrce (viz. Francouzská revoluce a období terroru). Dnes jsmev trochu jiné situaci: Kdejaký idiot (a totalitář) se ohání demokracií a v rámci oné mantry "demokracie" nás postupně vysoce antidemokratickými postupy likviduje. Je naprosto nezbytné vrátit pojmům, těžce znásilněným a devastovaným, jejich původní obsah. Kdysi jsem ti v rámci dialogu napsal, že si dovedu představit filosofa "na trůně" Českého státu. Nemusí to být samotný Marcus Aurelius, spíše nějaký skutečný a důstojný pokračovatel TGM. Neb čím jiným byl on, než tímto filosofem - dodnes mýticky zbožňovaným? Dovedu si představit i demokratický systém, který by národu českému, moravskému a slezskému vyhovoval maximálně. Problémem je právě ona "ideologizace" každé hlouposti v tomto procesu, řekněme, regenerace naší společnosti. Jediná obrana proti této likvidační ideologické hydře je její materializace do běžného života. Asi jako nejlepším lékem na strach ze strašidel v temné místnosti je rozsvítit světlo. Kdybych nebyl opatrný, řekl bych, že je potřeba mít spoustu světlonošů. Kdyby... Víš, jak se řecky řekne světlonoš? Lucifer... Takže pozor na zbrklé závěry!

18. listopadu 2014