Cestou zpátky

05.09.2015 17:20

 

Krátké výňatky a příběhy lidí, nejen z knihy "Cestou zpátky" a nejen o letcích R.A.F. Prostě mnohé, co nás má a mělo by oslovit v každé době i té současné, poněkud hekticko-pasívní. Příběhy, které často hledám, ztrácím a díky přátelům opět nacházím. Zde snad bude příležitost je postupně zařadit jako volnou četbu na pokračování.

Řazení příspěvků - čtení na pokračování, je v opačném sledu. Aktuální je nahoře, jak také jinak? Nejnovější příspěvek je pod křídlem perutí, níže - dole pod texty pak také autorství fotografií, citátů a postupně i seznam autorů publikací.
Pokud máte vlastní příběhy, přidejte je, na fb nebo, pro ty co nemají fb pod článek tohoto webu:  zdenkaw.blogspot.cz/2015/06/rozcestnik.html
 
Proč CESTOU ZPÁTKY, se  dnes můžeme jen dohadovat. Snad při odchodu z okupované země nemysleli na nic jiného než na návrat do vlasti.

 

  

Foto: B. Netopil v 52 OTU(4. zleva) Safron Valden - Debden, 1941, 19 sqw

Musíme znovu vycvičit tisíce a tisíce nových letců. Nemusí létat ale stačí když budou chránit svobodu a demokracii. Baťa byl opravdový vlastenec.... Jiří Stanislav, 3.9. 2015. Následuje článek jana Šinágla "Zapomenutá historie: Jan Antonín Baťa podporoval vyškolení 1000 nových pilotů k obraně Československa  v roce 1935!".

Good luck!!

__________________ Květen 1945 a návrat do Československa _______________
 
Jsme doma ve vlati. A poprvé v Praze! Ale naše pocity tomuto slavnostnímu pocitu neodpovídají... Ladislav Valoušek, Cestou zpátky, strany 354 - 355.
 
Vystupujeme a odnášíme si svá zavazadla.... Do Vysočan jdeme pěšky, dále pak tramvají do středu města. V bočních ulicích stále stojí četné barikády, porůznu i četné improvizované  pomníčky s fotografií a textem: "Zde padl dne ..."...... Jsme Prahy neznalí .....
Válku mi připomíná jen zřícenina rožního domu, který byl ve dnech revoluce zasažen nacistickou bombou. Ptám se, kde je budova rozhlasu. Mladík asi osmnáctiletý mne tam ochotně zavedl. Kolem budovy jsou dosud patrny stopy bojů a vchod do budovy je uzavřen.
Zazvonil jsem a vyšel zřízenec. Přislíbil mi, že ode mne převezme stručnou zprávu pro rodiče a moje děvče na Slovensku, že jsem živ a zdráv. Napsal jsem jen krátký vzkaz v naději, že to někdo uslyší a dá jim vědět.
 
Zbývá jen prohlédnout si památná místa. Můj společník, který mně dovedl k rozhlasu, se mi nabídl, že mne Prahou provede.
Ptám se ho, jaké to tam bylo o povstání a jak to vše začalo. S mladistvím nadšením mi pak vypráví o všech těch pohnutých událostech.
"Někteří barikádníci," říká, "polévali Němce na ulicích benzínem, zapálili je a pak je věšeli po lucernách." Tak nějak to prý začalo.
"Tady na té lucerně  také jeden visel," poznamenává, když procházíme uličkou z Můstku  na Staroměstské náměstí.
Lucerna s konzolou je opravdu začouzená, a chlapec se dušuje, že to viděl na vlastní oči.
Tomuto druhu hrdinství já nerozumím, ale on sebevědomě prohlašuje: "Dobře jim tak, vždyť to byli esesáci.
......
Všude se procházeli lidé a vládla tu pohoda. Jen skromné pomníčky padlých v povstání naznačovaly, že se tu přede dvěma týdny bojovalo.
 
Snad text nesrozumitelný nebo hrůzný, rozumím každému slovu tomu mezi nimi. 
Ladislav není přímo můj strýc, jen jeho babička a moje prababička byla jedna osoba, byl bratrancem mojí mamky.
Byl tichý, skromný, laskavý, v závěru života, po roce 1990 se mi zdál i hodně zklamaný vším děním, i když to skrýval.
Zdenka W.
 
Návraty - 25. května 1945, Praha

"Máte návštěvu, čeká na vás venku". Vycházím ven ale nikoho známého nevidím.
Přistupuje ke mně mladík v civilních šatech se slovy:
"Slávo, ty mně nepoznáváš? Jsem tvůj bratr Svaťa!"
Jak jsem jej mohl poznat? Naposled jsem jej viděl jako třináctiletého školáka, který se měl probudit do prvního dne prázdnin.
¨"Já ho probudím, aby ses s ním mohl rozloučit," řekla tehdy maminka. Ale já ji požádal: "Nebuď ho, když tak spokojeně spí..."
"Svaťo, kde se tu bereš?" byla má první slova, zatímco jsem se snažil přivyknout na podobu mladého muže, který říká, že je mým bratrem.
"Všichni to přežili. Strýc se již vrátil z kriminálu a babička se zotavuje ze zranění od střepiny granátu," říká mi.
Dovídám se tolik dobrých zpráv najednou, že jim ani nechci věřit. Žádám jej aby mi to opakoval.
 
Ladislav Valoušek - Cestou zpátky (Válečný deník stíhacího letce, vydáno vlastním nákladem, Šternberk 2003, tisk UP Olomouc)
 
 
______________________ Březen 1939 a osudy dvou mužů _____________________
 

 "Jak je možné, že jsme okupováni bez boje a bez odporu?". Začali jsme si uvědomovat tu hrůzu a neštěstí, které nás potkalo. Scházeli jsme se a příležitostně jsme spolu mluvili. Pracoval jsem na stavbě jako zedník a tam mezi zedníky bylo takové rozrušení, dohady a nakonec i spory, zdali jsme měli bojovat či ne.

  Vzpomínám si, že zedník Švestka mi řekl: "Kdybych já byl pilot, tak bych se styděl tady být, já bych okamžitě šel bojovat za republiku".

  Ono se řekne, bojovat ale kde? Hledal jsem informace, přátele, spolužáky ze škol a z vojenské služby, všude jsem narážel na nepřesnosti a neznalosti výhledů do budoucna.  Až teprve v květnu jsem dostal informaci,  že je možnost  odchodu za hranice, kde se jistě bude tvořit naše armáda k boji proti fašismu a za svobodu  naší vlasti. .... Bohumil Netopil, letec R.A.F

 

Student - maturant chodí denně, až do zavření vysokých škol 17. listopadu, kolem Šalounova pomníku, na němž jsou modelována památná slova Komenského:

"Věřím i já v Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se vrátí, ó, lide český!".

Celý článek: zdenkawagnerova.blog.idnes.cz/c/453662/brezen-1939.html
 
______________________ Vyhlídky do budoucnosti _____________________
Cestou zpátky, Ladislav Valoušek, strana 330, jaro 1945, Polsko, po ústupu 1. a 3. leteckého pluku Čechoslováků ze SNP
23. března je nádherný jarní den. Na letišti panuje čilý ruch. Bostony sovětského bombardovacího pluku létají na Ostravsko. Na adresu Těch, kteří přijeli z Anglie, se vyjádřil plukovník Budín rtm. Ivaničovi takto:
"Vy, co jste odtamtud přijeli, nám tu překážíte. Nyní se buduje nové československé letectvo a v něm vaše názory a zkušenosti, které si myslíte, že jste tam za pět let získali, jsou k ničemu. Vy jste tam pět let prospali, zatímco my jsme pracovali v podzemí. Musíte se přizpůsobit, jak to již někteří z vás udělali. To, co vám říkal Schejbal, když vás sem posílal, do toho mi nic není...". 
Pěkné vyhlídky do budoucnosti, má-li být dána "zelená" lidem podobného ražení! ... Ukončil letec denní záznam v denníku
______________________ Dopis letci _____________________
 

Milý letče,

Vaše jméno mi bylo dáno skotským spolkem pro pomoc Čechoslovákům v této zemi, jehož adresa je 42 Frederic St., Edinburg.
Napište mi, jaké věci potřebujete, ráda Vám je zašlu. Vyučuji hry, gymnastiku a tanec na gymnáziu čtu a rozumím francouzsky, kdybyste snad tento jazyk pokládal za snadnější ....                               
Všichni doufáme, že bude brzy po válce.

...... Srdečně Vaše Jessie Cochrane
Dalkieth 21 st Oct. 1940
____________________________________

Ladislav Valoušek - Cestou zpátky, str. 81

 

 

 

 

______________________ Z pilotova deníku _____________________
 

Cestou zpátky, Ladislav Valoušek, strana 369

Úryvek z knihy, kdy letec RAF prochází svůj vlastní deník a píše:
......
Jeden zápis však upoutal moji pozornost, stálo v něm: "Dne 18. března 1939 neslavně opouštíme kasárny. Posílají nás do civilu. Med jsme na vojně neměli, ale přece se s ní loučili velmi těžce. Věřím však, že jsme nebyli posledními vojáky Československé republiky a zase přijde doba, kdy všechna příkoří a křivdy pominou a vše se k dobrému obrátí".

Příliš smělá slova, na dobu, kdy byla psána! (pokračuje letec).
A přece díky úsilí sta milionů lidí ze všech světadílů, kteří se nakonec vzepřeli ZLU, pravda zvítězila. Ale cena vítězství byla příliš vysoká. Neměli bychom na to proto zapomínat ani dnes - napadá mě - pravdě je třeba pomáhat pořád a všude, neboť ponechána sama sobě, dlouho nepřežije ....
.......
Napsal někdy kolem roku 1980, knihu vydal v roce 2003.
Nikdy to nevzdávat!!

______________________ Jedna z veselejších _____________________

A jedna z veselejších Emotikona smile
2. května 1945 - V džípu přijel kanadský desátník a pronesl k nám slova, na která jsme dlouho čekali. Řekl, že jsme osvobozeni. Důstojník nám řekl, že jsme povinni hlásit se na nejbližším velitelství a odcestovat do Anglie.
V naší skupině byl zajatec Kanaďan, který desátníkovi povídal: "Kamaráde, já jsem už v zajetí čtyři roky.... Nachodil jsem se pěšky už dost a jestli mne v Anglii chcete mít, tak mně tam zavezte, já už neudělám ani krok pěšky."
Milého desátníka to udivilo, ale pak nás ujistil, že je to možné a že na to ...

O něco více tady: zdenkaw.blogspot.cz/2015/04/osvobozeni-uz-ani-krok-pesky.html

______________________ Začátek _____________________

Tady to začalo....

V kurzu (1.000 pilotů republice) nás bylo asi třicet. Instruktorem byl Oldřich Bureš. Seznámil nás napřed s tím, že létání samo o sobě je nebezpečné, že ohrožuje život, avšak jen tomu, kdo je neukázněný, kdo se nevěnuje plně létání a kdo nedbá všech pravidel a nařízení, která se musí zachovávat.

"Buďte pilní, ukáznění a poctiví ve vašem konání a odměna pro vás bude v tom,, že z vás budou dobří piloti.", byla slova Oldřicha Bureše před započetím kurzu.

O něco více zde: zdenkaw.blogspot.cz/2014/04/kpd-pribeh-1.html

 

_______________________________________________________________________________________________________

Cestou zpátky - Ladislav Valoušek ( *1.8.1918 + 24.5.1996), bývalý příslušník 310 perutě RAF - zahraničního odboje ČSL, bojoval ve Franci, Anglii, v SSSR, SNP - pod vedením Františka Fajtla. Plukovník letectva v.v., rodák ze Žerotína, čestný občan Šternberka, v dětství a mládí žil v Holici. 

Příběh letce Bohumila Netopila - Zdeněk Kašička o letci B.Netopilovi (*29.4.1916 +6.3.1989) Boža Netopil byl přítel Ladislava Valouška, s kterým utekl do zahraničí (1939), po válce se stali švagři. B.Netopil byl "milým" Valouškovy sestry - Hedy Valouškové, sestřenice manželky Z. Kašičky (a sestřenice L. Valouška). Jejich babička byla moje prababička. Taková velká, šťastná rodina, původem z Žerotína.

Zpět