Pracovní_V pravé poledne

 

Magna charta libertatum (listina práv), snad troufalé použít tento výraz z roku 1215 a anglické historie. Zda použít jiný, je otázkou, mají jedno společné - nikdy nekončící boj o život - newerending story. Svatý grál, Calibos, král Artuš, Odysseus, Theseus, náš Bruncvík nebo svatý Jiří, mají jedno společné, kus odvahy a vítězství člověka nad temnou mocí bytostí nelidských. Příběhy směřující k znovunabytí možností žití a lidské existence, vymanění se z nadvlády tyranie moci, Medúz, Krakenů, oligarchů a zrůd v poslední chvíli rukou hrdiny, vidícho svět z jiného úhlu pohledu než trpící lidé.

 

Použila jsem tyto příměry, kdy hrdina zachraňuje prosté lidi, občas princezny, před nenasytností příšer od draků po Krakeny. Nejsem génius ani ideál či hrdinka typu Xeny, umím věc rozpracovat a organizovat. Co neumím jsou koncovky, věc dopracovat do detailu. Konkrétně: dokážu vymyslet skvělý model kostýmu nebo šatů. Dokážu náktes, sehnat materiál, nastříhat, šití mně ale neskonale ničí náladu, už vymýšlím další model, ne pro sebe, pro někoho jiného. Najde se ona švadlena či kerjčíci s precizností vypracování, co onen model dotánou do konce?

 

Příliš obrazné a blížící se bájím, ale tam někde má kořeny demokracie i humanismus, v době kdy lidé se rozhodli zbavit nadvládly moci běsů a rozhodli se vládnout sami. Konkrétně: V současné době díky mediokraci (jak podobné Medúze!) máme informace o všech hrůzách, co se dějí po celém světě, žel Bohu bez návodů jak jim zakroutit krkem. Na poli vlád krachují (Kraken!) veškerá ujedníní a platnost smluv. Lidé obrací oči k nebi a místo Boha vyzývají strany (pilitické!) s bláhovou nadějí, že ony jim to zařídí něco lepčího (nezištně!). Je bláhové se domnívat, že náprava přijde z médií, ta žíjí ze strachu lidí, proto jej denně živí, jako Jiřího draka ženské obětmi. Žena a dítě, jsou symbolem pokrčování života, muž jejich obránce.

 

Cestou budeme narážet na trojnost (trojnožka se nemůže kývat, je stabilní), dvojí trojnost až k hvězdě Davidově, dva vzájemně se překrývající trojúhelníky. jen možnost volby je dvojí, vždycky jsou jen dvě možnosti, ano/ne, pravda/nepravdy, nuly/jedničky. Rozhodnout se zda změna k lepšímu je pro nás prospěšná a budoucností vítaná. Chceme republiku a politiku pro sebe, pro nás pro lidi - human, ale bojíme se sami kormidlo uchopit, stále to chceme po někom jiném, po oligarších za jejich peníze, po celebritách podporovaných byznysem, věříme, že oni se změní a najednou budou k nám vstřícní. Nemůže tak tomu být, je čas být lnoletými a plně zodpovědnými za svůj úděl a osud. Zůstává tedy jediná možnost, poohlédnout se našem dědictví otců zakladateů, otcové to se svými dětmi vždy mysleli dobře, protože si přáli v nich mít své pokračovatele.

 

Bývá zvykem úvodem poděkovat všem, kterým vděčíte za inspiraci. Byl by to dlouhý seznam, mnozí už třeba nežijí, ti kteří žijí pochopí. Magna (skvělý) není návod, magna je cesta. Charta (papír) je jen onlieonové zpracování šesti dílů, úvodu, doslovu a čtyřech kapitol, zahrnující lásku, víru  naději v lidstvo, v nás. V nás bez rozdílu, protože i ta "zlá bytost", odsouzenihodná je jen duše bloudící mezi mantinely dobra a zla, je zlá, protože se bojí. Ale jsou zde i ty nadlidké příšery typu Krakena, těch je třeba se zbavit.

 

 

 

 

Co s tím? Je velmi často kladená otázka ač odpovědí neznámou, končící slovy: "Každý musí začít sám u sebe".  Plně to souhlasí, protože každý vše věděl už dávno a bezpochyby by vše udělal lépe než ti druzí. Máme tisíce analýz, polemik, ostrých názorů a neotřesitelných postojů. Vylovím názor, zaukmu postoj a tím jsem s vámi, vážená společnosti hotov, zbytek je vaše věc.

 

V poslední době jsou velmi oblíbené titulky: "Kdo je pro Evropu největším nebezpečím..", zda Erdogan, Putin, Obama, Daešismus atd. Na pořad se dostává různé hodnocení našich poliziků a osočování z vlastizrady, sluníčkářství, havloismu, extremismu, xenofobie a milujeme Rusko. Je možné že nakonec zblbneme docela. Kadence se zvyšuje a bubny mlátí do rytmu. Spirála nenávisti se točí na plné obrátky. Ale aby to fingovalo, příště se musí přijít ještě s akčnějším "protestem", tak se na Klárově na 1. máje lezlo na pomník obětem nacistickým a totaitních režimů. Co bude příště?   

 

Proč tomu tak je? Bojíme se o vlastní bezpečnost, bezpečnost naší České republiky. Trvá se na vlastním bezpečí, že je ochotno za ně jít do boje skýmkoliv, i s vlastními, zneuctít ty, kteří opravdu museli bojovat s hydrou nacismu, fašismu, totalit a násilí zbraněmi. Voda na mlýn posílení složek policie a tak v konstrukcí všech protestů dostat do ulic víc těžkooděnců, nastolit volání po jejich ochraně. Ztratil se rozum, mapa, kompas i klíč, bublá nenávist.

 

KDO to dokáže jednou zastavit? Kdo dokáže říct, jako v té pohádce: "Hrnečku dost!", KDO? 

Více na blogi iDNES "Hrnečku vař, ale nikdo neřekne: "Hrnečku dost!" dost!", z 19. února 2016

 

Prekérní situace zvaná krize vládnutí. Krize mají svoje vrcholy, vlastně dna a body zlomu. Lze je i předvídat, to je to umění, které je mnohým cizí, zejména vládě. Vláda musí psát zákony, předvídání nemá v popisu  práce. je to na nás, na normálních lidech. Je třeba Nové Evropy a Nové ústavy. Evropa ani ústava nejsou zase tak špatné, rozhodně si zaslouží jakýsi RELOUD, když vášně bouří ulicemi, zapalují se auta, zatákají stovky lidí. Pokud vládci pochopí onen nesmysl i smysl, budou chtít totéž - Nový směr, směr z krize ven. Nakonec Evropa se mění, má být měněna jen zvenčí, za přičinění mimoevropanů?Na tomto poli může Česká republika sehrát důležitou roli, z titulu zakladatelů Nové evropy nebo Panevropské únie, myšlenky T.G.M. z počátku minulého století, Jiřího z Poděbrad a vlastně i knížete Václava. Může pokud najdeme politiky nezbývající se jen DPH, HDP a výběrem daní, těch kteří jednají v duchu Preambule Ústavy ČR - chránit naše zděděné i kuturní dědictví. 

 

Važme si svých předků, kteří ač z chaloupek a "původu plebejkého" nepřipustili v sobě onu českou malost. Nezapomenout, že plebejský původ je důvod stát v boji v prním gardu. Víc než "pevné" názory a postoje potřebujeme řád. Řád je třeba víc než další slabé, bortící se tříštící strany. Řád, vnitřní nastavení, common sense, z uvedeného vyplývá, že opravdu musíme od sebe, tam kde nic není ani čert nebere. Opakem je chaos, který momentálně sílí, ale nemůže tomu být napořád. "Buď připraven!", "Nazdar!", bratři a sestry v duchu bratrství - článku VDLP: "....a jednat spolu (globálně a lidsky) v duchu bratrství". Opak je daešismus, kterého se tolik bojíme.

 

Perla na závěr: "Kosmos, řád, pořádek, který se udržuje ve vznikání a zanikání věcí, má sloužit jako vzor budované obci (státu). Snaha porozumět tomuto řádu. ...., vede zároveň ke zrodu systematické matematiky a metafyziky", Jan Patočka.

 

 

 

 

 

Vlastně není co vymýšlet, všechno bylo vymyšleno, stačí aplikovat, včetně svobod, human rights a zapojení zdravého  sselského rozumu. Přesto, jak se opakuje v každé kapitole, denně se příchází s převratnými analázami či objevy. od uneužití privatizace až po zločiny totalitních režimů od roku 1939 po 1989. Přesto se denně píší nové články, mně nevyjímaje. Napíšete článek a unaví se přeplněné hlavě. Nejraději čtu ty, co píší to samé jen v jiné obměně, variaci či tónině. Ideální by bylo

 

Demonstruje se zlost, neznalost souvislostí a jistá zoufalost. Demonstrovat řešení, na takovou n´tu přistoupí málo kdo. Máme takové lodo? Máme, jsou však ukřičeni a překřičrni médii bubnující k nespokojenosti. Za nespokojenost nehodlám demonstrovat, ani demonstrovat proti nemá kladný náboj, demonstrace "za" a vědět jak, to je jiná káva. Všichni můžeme pozorovat, že na onlionivé aréně mnohým dochází dech, s negativními názory a postojem zloby nevydrží navěky. Ani svět není nastaven na šeď uniformity, společnost automaticky žádá změnu. Zloba uvadá a adrenalin si žádá optimismus.

 

Nic nového pod sluncem ale stále funguje, hledá se nový směr. Možná ještě chvíli budeme tápat, pak pochopíme, že to co hledáme není neutěšený stav, do kterého se ženeme. Že to bude chtít kus odvahy a duši génia, aby se události pohnuly jiným směrem, volně podle A. Einsteina. Směrem k hodnotách o než je strach, že o ně přicházíme: bezpečí, život, důstojnost, štěstí, dostatek kulturní i hmotný, svoboda ducha i slova, svobodná vůle. nai předkové je postupně nacházeli, pečovali o ně, rozvíjeli. My jsme na chvíli ustrnuli, v domění, že jsou zde automaticky a navždy.

 

Proč Evropa nebo Německo dělá, že migrace je neškodná? Kapitalismus stojí na množství kupní síly, jedno jak bohatý je jednotlivec, kvantum nahradí kvalitu, zbytek zařídí půjčky. Vrcholný kapitalismus nic neriskuje, nezaplacené dluhy uhradí malí věřitelé nebo občané z daní. "Zisky se kapitalizují, ztráty socializují". Bohatí stejně kupují jinou sortu zboží, drahé luxusní výrobky. Řemeslná výroba logicky strádá, marně hledaje odbytiště, všichni chudnou.

 

Tady někde je řešení, jen bychom museli začít jinak uvažovat. "Myslet globálně, jednat regionálně", Prof. Milan Zelený. Troufám si říct, že na každý odstavec, na každý (případný) dotaz jse schopná poskytnout důkazní odkaz, že nic nevymýšlím, jen dávám dohromady co řekli moudřejší a fundovanější než já. Ale můj "plebejský původ z chalouky" mně naučil něco, čeho si vážím: umět vytáhnout se z bryndy a umět organizovat, hledat a nacházet. když nelaleznu, zeptám se těch fundovaných. Nepíší si ta moudra sami pro sebe ale pro nás. Bez toho aniž bychom bryndu a nouzi poznali se z ní nedokážeme dostat. Pro ty šťastnější, co nikdy nezakopli, byli vždy úspěšní: můžete spolupracovat, jednak se vám to vyplatí, jednak se vyhnete chybám, které mnozí máme za sebou a vy v tom nemáte praxi.

 

Hledá se i způsob, jak Česko dostat na vyšší příčky hodnocení stran chudoby, nejsme na tom dobře. Tady platí jejiné a bude alfou i omegou:  

"Když nezaplatí za práci, nemohou počítat, že "jejich" profukce se bude kupovat".

I tato věta má však objížďku, stačí znehodnotit měnu a více vyvážet. Závěr: bes spojení a řádu směrem k vzájemné prospritě se nikam nepohneme, nemůžeme. Dokázali jsme se sejít na sítích, vytvořit zvláštní síť či propletenec, bylo by sebevražedné v těžkých dobách nedržet při sobě. každého jednotlivce zlomí, počet tří už je větší oříšek. Máme rádi důkazy, důkaz jsou Svatoplukovy tři pruty a zánik impéria Velká Morava. Vzniklo České království, ale ani tam jednota příliš nepanovala, druhé tisíciletí bylo díky nejednotě prodchnuto vraždami, válkami a dělení zemí na menší a menší díly. Občas jsme se spojili, občas rozdělili. Proto snad Masaryk uvažoval o Nové Evropě a my, v duchu doby o Nové ústavě. Strany nám za 100 let působení u nás představily hlavně ty šarvátky, vedoucí napříč Evropou k dalšímu štěpení. Soutěž byla vystřídána bojem, bojem o křesla, hejtmany, Hrad , v neposlední době o Zemana. Prezidenta stojícího názorově proti prezidentu zakladateli, neochvějně však stojícího před jeho obrazem. Masarykovi je omluvou, že do Nové Evropy se nepustil osobně jednak pro svůj vysoký věk, jednak že to nebyla nápň pto prezidenta státu . kumulace funkcí.U nás je kumulace funkcí denní chléb. Hejtman, poslanec, majitel dr,o, a.s, institutu, čím víc funkcí tím "úspěšněji". 

 

"Případ Masarykův dokazuje, že i na takovém základě (tj. národě sluhů) se může vyjimečně vyvinout muž činu, ale že také potom zůstane izolován a nezaloží žádné následnictví", Jan Patočka. Milé dámy a vážení Rytíři řádů všelijakých, je na vás, takové muže hledat, aby nežili v izolaci, bez následnictví a náskledovatelů. Bude to těžké, ale ne nepřekonatelné. Kdyby bylo opravdu zle, a Česko opět ovládly běsy, svrab, mor a neštovice, tato věta je zásadní. Muž činu neznamená ideál, paňác v kravatě a padnoucím obleku, je mužem činu, občas z oné izolace mírně obrostlý mechem. Není zde pro krásu ale pro to vyzvednout z nás to nejlepší, pokud se nepodaří - zachránit nás obrovskou duševní silou, rovnající se zakopnutí bruny na Karlově mostě a naplnění Bruncvíkov odkazu. 

 

Život je o tom nastoupit cestu a té se držrt. Každý úsek cesty je logicky jiný, zpočátku jde o objevování, učení se, získávání dovednosti. Později může jít o rutinu nebo jen pouhou radost z prohlubování dovedností z dřívějška. Fyzicky kráčíme cestou dál, myšlenkami se vracíme zpět, k těm příjemným úsekům. To vše dává podnět k uvažování na cestě blížící se cíli. Život je o opakování a návratech. Opakujeme dovolené a vracíme se zpět. Jde se do války a těší se na návrat k míru.

Sportovci, muzikanti, herci, skauti, sokolové, žongléři získávají zručnost díky opakování. Tím že učí další, vrací se k začátkům. Cokoliv ze jmenovaného je rutina a grif, například lyžování je zpočátku dřina a spousta pádů, později hlavně grif. Ve spojení s úrovní techniky můžete dnes lyžovat třeba v 70 letech, což dříve bylo téměř nemožné nebo vyjímečné. Dnes díky prostředí - upravené sjezdovky, lanovky, kvalita lyží a oblečení toto umožňuje. Pokud však v seniorském věku dva - tři roky vynecháte, návrat už je horší, jde ztuha oživit onen grif, není ta jistota. Jak to souvisí, když zde mluvíme spíš o politice než o sportu?   

 

Ve společnosti je to jinak, jdeme od volby k volbě, nejen v politice, volíme zaměstnání, partnera, společnost je o vztazích. Cesta je mnohdy příliš křivolaká, nevracíme-li se k základům. Zatímco u výběru partnera hrají roli předané zkušenosti rodič a přáteli, u výběru stran při volbách volíme sliby, zárukou obojího je pak naplnění slibů. Slibů splněných i nesplněných očekávání je příliš, najednou zjistíme, že jeden se v tom stále motá. Kdyby jen jeden, kroužíme tu spirálu všichni. A pokud jde o politiky, i oni by byli spokojenější, vidět spokojené "podhradí". Obdobně jako třeba Karel IV. nebo někteří z dalších našich králů, knížat a prezidentů. Spokojeného panovníka dělá spokojený lid, nespokojenost plodí revoluce i s jejich krvavými následky. Myšlenku revoluce však není třeba opouštět, jen posunout do jiné roviny. Slovo "lid" nebo "voličstvo" zní komisně a divně, lze použít human a rázem jsme u humanity, která se nám mnohdy jako výraz nelíbí. Humanita není slabost, blbost nebo stádnost a pokora, humanita je dřina.

 

Kam se tedy posunout, do jaké revoluční roviny? Všichni se bojíme že přijdeme o své vydobyté výhody, o hodnoty. Je třeba najít odpovídající rovinu hodnot. Opustit pouhé materiálno, volit více morálky a mentálna, věnovat se posílení řádu, o nějž máme strach, že bude nabourán. Nabourán zevně nebo zevnitř? Pokud je nabourán zevně, znamená to, že nebyl pevný uvnitř a nepřítel to vycítil. Vše co nás ohrožuje uvnitř se vrátí v silnější podobě z vnějšku.

 

Žijeme v režimu nespokojenosti. Nespokojenost není jen špatná, je motorem vize, motivuje ke  změnám k lepšímu. Jenže, my jsme v podstatě nešťastní kvůli sobě, sami ze sebe, ve smyslu jedince jako součásti spolenosti. Nerozumíme, odmítanéme, požadujeme,  nerozumíme politikům, vzniká vzájemná nedůvěra, nepochopení, jíná řeč, nekompatibilnost. Nekompatibilnost nepředpokládá integrovat se, intergrace je násilnější, kompatibilnost je blíže shodě, přiblížení se, v tomto případě rozdílnosti názorů. Příliš mnoho očekávání a málo vůle pro očekávané, vůle hledat kompatibilitu.

 

To co potřebujeme je kompatibilní systém, nikoliv integrační režim. Více snad v záznamu z dubnové besedy: Nezatěžujme se věcmi dříve řečenými, vracejme se k nim, pokud vysvětlení není dostatečné, přitom již dávno bylo řečeno. Jedná se o princip hledání a nacházení předchozí kapitoly. Současná skutečnost je, že je nás 10,5 milionů, budeme se muset nějak domluvit - býti kopatibilními. To jest respekt k řádu, dobrému funkčnímu systému, jinak nás čeká chaos, občanská válke. V jedné takové se nacházíme, je verbální nebo "Kocourkovská", každý chce něco jiného. Jsme jako když Čapkova Kočička a Pejsek pekli dort, nakonec přišel vlk, dort sežral a se slovy: "To to bolí, to to píchá", odvalil se pryč. Systém který je funkční nepotřebuje stále obměňovat novými zákony a logicky je více času na vlastní vládnutí a správu území a státu. Systém státu tvoří tři roviny: občané, území a instituce.

 

Aby náprava funkčnosti státu byla trvalého charakteru musí být komplexní a účinná. Snad proto nemá smysl vyjmenovávat jednotlivé problémy, ve středu se věnovat vízům, v pondělí povinnému plavání žáčků, v pátek hanobení a nabádání, pohlavní inentifikaci a v neděli svobodě slova. To vše na přeskáčku, opakováno v jakési spirále tak dlouho až o jednotlivosti ztratíme zájem a vláda si prosadí, co sama uzná za vhodné, zbytek dokonají pozměňovací návrhy. Z takové spirály se vymanit si žádá více fištrónu,  Jan Amos Komenský: 

„Všichni na jednom jevišti velikého
světa stojíme, a cokoliv se tu koná,
všech se týče.“

„Má-li být však náprava úspěšná,
musí být komplexní a všestranná,
neboť nebude-li současně napravovat všechno,
co vzájemně souvisí, nikdy se nedostanete kupředu“.