Čtení na pokračování - životopis
Slzavé údolí - Zdeněk Kašička (*7.1.1917 +2.8.2006)
Úvodem
Nejlepší romány píše život. Neboť každý lidský život, i ten nejobyčejnější, je pln dramatu a napětí. Velmi zjednodušeně se říká
, že člověk se rodí, žije a umírá. Jenže dnes už dobře víme, že začátek není při narození, ba ani při početí a že život začíná ještě dříve a kdo ví, není-li správné hledat jeho začátek v prvotním úradku, o němž se praví, že na počátku bylo slovo. A konec – smrt, „to je jen kus života těžkého.“ A nebylo by konce citátů na toto téma, počínaje biblí a konče Janem Čepem, který se tak neodbytně pokoušel poodhrnout mystickou záclonu smrti a nahlédnout za ni. Jednou se nám to všem podaří. Nicméně tyto dva body – narození a smrt člověka – tvoří ostře ohraničený úsek, v němž se odehrává pro každého jedinečné drama plné zápletek, vyvrcholení, pádů, úspěchů, radosti i bolesti, světla i tmy, krásy i zloby, sladkosti i hořkosti, lásky i úzkosti.
Při pohledu zpět na uplynulých několik desítek let života vidím, že přibližně každých deset let došlo ke zvratu vlivem vnějších okolností, které jsem sám nemohl ovlivnit. V desíti letech mě poslali na studie mimo domov a proti mé vůli. Ve dvaceti letech mi znemožnilo uzavření vysokých škol pokračovat ve studiu. V třiceti letech vlivem znárodnění jsem přišel o zaměstnání a musel jsem začínat znova. Ve čtyřiceti letech jsem propadl při politických prověrkách a byl jsem nucen začít znovu u lopaty. V padesáti letech jsem přišel opět vlivem politického vývoje o zaměstnání. V šedesátých letech jsem se konečně dostal do penze, která mi dala možnost ve skrovných podmínkách hodnotit tyto události. A tak vzniká tento životopis.
Dětství
Začalo to vlastně rokem nula. Ještě jsem nebyl na světě a už usilovali o mé bezživotí. Psal se rok 1916. Otec byl ve válce, moje milovaná maminka byla již tehdy matkou tří chlapčků. Čtvrtého čekala. „To byste byla hloupá, abyste si ‚to‘ nechala! Ještě máte málo starostí při těch třech malých chlapcích?“ Tyto sousedky jak zlé sudičky radily: Skákejte za židle, ze stolu, dávejte si tak horké koupele, kolik snesete atd… Přesto jsem se narodil a měl jsem se k světu. Brzy však přišly následky předešlých útoků na nenarozený život. Prudký zápal plic. Lékař řekl: „Matko, to je ztracený případ. Nemáte dost těch tří krků? I kdybych vám ho zachráníl, nebyl by zdráv!“ Která matka by nedala vše pro záchranu svého ditěte? I kdyby ji lékař sebevíce zrazoval. A tytéž sousekdy, které usilovaly o nenarození dítěte, radily nyní, jak jeho ohrožený život zachránit. Tentokrát byly úspěšnější. Nejen radily, ale také účinně pomáhaly. Malé tílko chlapečka bylo obsypáno boláky, horečka zmítala malým životem. Do dětských neciček, v kterých se dítě koupalo, nanosily plno tvarohu a celé tělíčko do něj zabalily. Kde vzaly v době, kdy válka vrholila a nebylo ani na chleba, kde vzaly takové množství tak vzácného zboží, jakým byl tvaroh? Ale co člověk všechno nedokáže, když je nouze největší?
Tento příběh mého raného dětství mi vypravoala moje milovaná maminka v jedné z těch chvil sdílnosti, jaké je schopno jen srdce matčino. I nejtěžší životní zážitky ve vzpomínkách přebolí a vzpomínající se rád nechá ukolébat v hebkých poduškách vzpomínek. Neboť je přirozené lidské povaze obírati se především dobrými věcmi, kladnými prvky událostí. Dětství malého Zdeňka bylo zasazeno do rámce početné rodiny advokátního úředníka Viktora Kašičky v Městci Králové. Toto městečko, které vyniká tím, že se tam nikdy nic zajímavého nestalo, bylo typickým maloměstem. Několik rodin význačných lidí, jako starosta, dva advokáti, lékaři, pak několik obchodníků, dva tři továrníci tvořilo horní vrstvu společnosti. Střed tvořili řemeslníci a zaměstatnci horní vrstvy, byl to místní fotograf, sedlář, kovář, krejčí, zámečník, hostinští, úředníci a učitelé. Třetí vrstvu tvořili zemědělci a dělníci. Do toho se mísili studenti, kteří dojížděli do nedalekých i vzálenějších měst, nejvíce do Hradce Králové a do Prahy.
Co čekalo chlapce z početné rodiny advokátního úředníka? Všichni moji sourozenci byli nadaní a chytří hoši, jejich společnost byla vyhledávána ostatní mládeží a byli zváni do lepších rodin, jako žádání společníci jejich synků. Bratr Vladimír byl společníkem synů advokátta Dr. Kosinky a Dr Bendáka – podle toho, u kterého byl náš tatínek zaměstnán. Bratr Stanislav docházel do rodiny stavitele Jirsáka, aby dělal společníka a snad tím i vychovatele jeho synkovi. Já sám jsem dělal společníka o několik let mladšímu chlapci, synu místního hodináře a zlatníka Vosáhla. Chodil jsem tam hned dopoledne za školy, byl jsem tam na oběd, pak jsem odcházel na odpolendí vyučování. Ze školy jsem šel rovnou k Vosáhlům a teprve večer domů. Nejstarší z našich bratrů Viktor byl nucen velmi brzy se postavit na vlastní nohy. Dal se do světa: Odjel velmi mlád do Chustu na Podkarpatské Rusi, která tehdy patřila k Československé republice. Tam pobyl až do rozpadu republiky a v roce 1938 a pak se těžce vracel přes Rumusko a Maďarsko domů.
Foto: Výlet na Kopičák, později - manželé Kašičkovi na Zetce, milovaná maminka
s nejmladší dcerou a synem, sourozenci Kašičkovi bez té nejmladší Lidušky
________________________________________________________________________________________________________________________________
Dnes 17. června 2014 byl na Klárově slavnostně odhalen památník československým letcům působících ve 2. sv. válce v R.A.F. Autor životopisu by měl nesmírnou radost, seděli bychom spolu a povídali. Vzpmínali na všechny ty letce, jejich osudy a mamka by doplňovla to, co nám vypadlo z hlavy, jména, vazby, datumy. Tak přijdou dny, kdy zůstane jen to napsané, někdy v letech 70-tých minulého století. Zapsané a nahrané na magnetofoných páscích. Namluvené a haráté nenápadně, že my kolem jsme o tom ani nevěděli. Ale k tomu se dostaneme daleko později, nyní zpět do let na počátku minulého století, let kolem roku 1927. Z.W.
____________________________________________ 2. pokračování ___________________________________________
Každoročně ke konci škoního roku k nám prijížděl strýc Stanislav z Uherského Brodu. Byl to strýc naší maminky a hrál v našem životě velmi důležitou roli. Přicházel k nám pravidelně se záměrem pomoci našim rodičům s východvou dětí, a to zcela neobvyklým způsobem. Byl to kněz řádů dominikánského, zastával funkci převora kláštěra v Uherském Brodě a nabízel našim rpdičům, aby dali svého syna vystudovat na kněze. Byla to celkem velmi výhodná nabídka a rodiče jí byli nakloněni. Vždy však to ztroskotalo na nechuti každého chlapce. Nevěřili byste, jak uvědoměly, sebejistý a rozhodný dovede být taktový desetiletý klučina. Pamatuji si, když mě všichni přemlouvali: "Nebuď hloupý, budeš studovat, budeš se mít dobře, budeš v Praze, nebudeš muset v létě chodit bos, v zimě si půjčovat od bratrů rukavice, kabát a čepici. Budeš mít vše své, budeš mít dost jídla a budeš ve společnosti pražských studentů.". Tatínek mi naznačoval, že bych snad ani nemusel být knězem, kdo ví, jak to za těch osm let bude vypadat. Velmi dobe si pamatuji, jak můj zoufalý odpor ztrácel na síle. Strýc v bílém hábitě se nade mnou sklání a utěšuje mě, jeho škaupíř mi zaclání výhled, maminka celá ustrašená, vidouc, že přijde o svého nejmladšího, tatínek chytře mlčící. Ostatní kluci mlčením podporovali můj odpor. Jako dnes se slyším, jak zoufale pod tímto nátlakem navenek vítěžně – uvnitř však velmi nejistě volám: „Ale knězem nebudu!“ V ten okamžik si všichni přítomní oddechli, jen já jsem cítíl velký zmatek v duši a od té chvíle mě přepadl strach z budoucnosti. Odhodlal jsem se k tomu, čemu všichni mí bratři v předchozích letech odolali. Jenže nebylo času na dlouhé rozmýšlení. Strýc Stanislav jednal rychle. Zašel do školy. Kluci jej sledovali a hlásili, že ze školy zašel na faru. Přinesl mi frekventační vysvědčení, které se dávalo těm žákům, kteří opouštěli školu z nejrůznějších důvodů před koncem školního roku. Dohodli se s rodiči, že odjedu hned na Moravu, kde pod odborným dozorem dokončím školní rok a podrobím se přijímacíh zkouškám na gymnázium. Nic nebylo třeba připravovat, bylo léto, parné léto, stačily boty, tričko, kalhoty. O ostatní se postará strýc. A jelo se. Tehdy mi bylo deset, co se dráha mého života zvrátila nečekaným směrem. Psal se rok 1927.
Tato událost zůstala hluboko vryta do mé paměti, později v myšlekách jsem se k ní často vracel, nejvice v obdobích životních zvratů. Věděl jsem o tom svém zoufalém zvolání „Ale knězem nebudu“ i v období, kdy již jako student, lačný po výšiných a krásách života jsem viděl nejlepší náplň života v kněžském povolání. I v období, kdy mě všichni přemlouvali, abych se rozhodl pro kněžské povolání, ale já jsem již zase vlivem nedobrých příkladů svých představených hledal svůj cíl jinde. Když byl převorem kláštera opravdový světec, páter Odilo, byli jsme všichni studenti do něho zbláznění a všichni jsme chtěli býti knězi dominikány, ale právě tkaovými, jako byl on. Byl to náš vzor, náš idol. Miloval mládež, udělal pro nás vše, i když mu to vynášelo nepřízeň a výtky od spolubratří nebo představených. On nám dovolil hrát kopanou na zahradě, odkud nás všichni ostatní vyháněli, on měl pro nás vždy úsměv, kousek čokolády, cukroví, on vždy sehnal peníze, bylo-li třeba koupit někomu boty, šaty, knihy. Jednou jsme šli hrát kopanou na Strahov. Měli jsme nový míč a nedočkavě jsme si hráli už cestou. Ze Starého Města v Praze jsme šli přes Malou Stranu na Strahov. Cestou Úvozem jsme míč před sebou hnali po té kostrbaté dlažbě, až nám unikl a samozřejmě se dokutálel až na malostranské náměstí. Kolikrát jsme vlastně tu cestu absolvovali, když jsme po celou dobu běhali sem a tam? Byl s námi také Zemek, který měl na sobě nové boty od P.Odilona. A ty nové boty vzaly při kopané za své! Zažili jsme strachu cestou zpět, nejvíce ovšem Zemek sám. Ale páter Odilo to vyřešil ihned s úsměvem: "Běž a kup si boty nové, zde jsou peníze.". A když po smrti tohoto světce přišel na jeho místo člověk vážný, zarputilý, šetrný, káravý, zmizel ieál kněžství z chlapeckých srdcí a obmýšlel něco jiného.
Byl pátek. Řeholník v bíle-černém hávu, za ruku desítiletého chlapce, kráčí k nádraží. Dospělý muž si konečně odváží chlapce z rodiny, u níž po několik předchozích let marně usiloval o získání dorostu pro církevní školu v Praze. Chlapec, který neodolal nátlaku, tento svůj problém dal stranou, zaujat plně novotami svého nového osudu. Cesta vlakem, dlouhá cesta. Městec Králové, Křinec, Kolín, Brno, Uherský Brod. Vlaky, lidé, nádraží, města, volnost, vše nové, veliké rušné, podmanivé, dráždící chlapeckou zvědavost. Oběd v restauraci. Jídelníček nenabízí bezmasé jídlo, objednává proto strýc smažená vejjce a moučník. Před jídlem strýc povstane a zbožně se pomodlí: "Požehnej, Hospodine, tyto dary, které ze štědrosti Tvé přijímáme.". V malém školáčkovi je malá dušička. Nikdy nic takového nezažil, ale dělá-li to tento dospělý muž, jistě je to správné. Po jídle opět krátká modlitba: "Děkujeme Ti, Hospodine, za všechna dobrodiní Tvá.". A tak chlapec vstupuje do nového života, do úplně nového prostředí, které jej bude tvárnit po celý mladý život a které bude svědkem jeho duchovního růstu snad nadosmrti.
Přijíždíme do Uherského Brodu, vystupujeme z vlaku a stoupáme mohutným širokým shodištěm, pro dospělého značně namáhavým, do města směrem k dominikánskému kláštěru. Jdeme kolem farního kostela s jednou věží a blížíme se k dominikánskému kostelu s dvěma červenými věžemi. Nejprve zastávka v kostele: tiché díkůvzdání za šťastnou cestu. Pak vstup do klášterní budovy: široké dřevěné schody, poctivá kamenná dlažba, mniši zdravící se navzájem úklonem hlavy. Shovívané, přívětivé, usměvavé, nicméně I trochu zvědavé pohledy na malého chlapce. Přítomnost takové malé bytosti oživí klášterní prostředí. Chlapec se stane středem pozornosti, vystalé problémy se řeší dřív, než propuknou. Každý řeholník má svůj pokoj, v něm své lůžko, svůj stůl, své klekátko. Kde přenocuje tento mladý chlapec? Jde o jednu noc. Vyspí se v knihovně. Kláštěrní knihovna! Stovky, tisíce svazků knih, malých, velkých, silných, tenoučkých. Vnímal jsem s úžasem jen jejich vnější tvar. Pohovka, na které jsem té noci spal, stála proti řadě červeně vázaných knih s jasně modrými hřbetními štítky. Byly to ději Fracie. To jsem se dozvěděl až mnohem později, když už mi byly známy základy tohoto světového jazyka. Kdyby nebyl dominikánský řád zrušen, jistě by tam byly ty svazky dodnes. Kde asi jsou? Již si je nepřečtu. Tehdy jsem nestačil ani spočítat počet svazků. Unaven cestou, unaven záplavou dojmů z cesty, uvaven strachem z nadcházející noci v prostředí docela cizím, unaven mnoha otazníky, co v noci, co ráno, kdo mě vzbudí, co budu zítra dělat, co budu jíst, kdy půjdu domů a kde to je, doma? Co si o mně myslí má maminka, mí bratří, můj tatínek? Tyto naléhavé myšlenky velmi brzy zmohly malou dušičku chlapce a usnul spánkem spravedlivým.
Spánek uklidnil zjitřenou hladinu paměti malého chlapce. Každý s nesčetných dojmů poslendího dne si našel spolelivé místo v něktrém čerstvém záhybu mozkové kůry. Nebylo času myslet na maminku, na školu, bratry, sestry, kamarády, povinnosti, strasti. Nové dojmy bušily do myšlenkového stroje mladého organismu, který ostatně osvědčil svou schopnost přijímat a uládat nové informace do paměti velmi dobře. A přišlo první ráno v cizím prostředí. V prostředí, které bylo cizí, nové, které se však brzo mělo státi prostředím důvěrně známým, ba na dlouhá desetíletí hlavním prostředím, v kterém se formoval duchovní život mladého člověka.Tyto naléhavé myšlenky velmi brzy zmohly malou dušičku chlapce a usnul spánkem spravedlivým.
________________________________________________________________________________________________________________________________
Dne 7. ledna 2015 by se Zdeněk Kašička dožil 98 let. Svou pouť ukončil 2. 9. 2006 ve věku 89,5 let. Právě 7. ledna letos byl den něčím vyjímečným. Po návratu z Maroka, po půlnoci jsem objevila skupinu, kde byl zveřejněn seznam - Piloti, kteří sloužili během 2. světové války u stíhacích perutí Royal Air Force (R.A.F.). www.czechspitfireclub.cz/?sekce1=cs_letci&sekce2=stihaci_v_raf web: Czech Spitfire Cliub
Autor životopisu by zde s potěšením našel nejednoho známého a příbuzného o kterých také napsal "pár stránek", zatím knižně vyšel Příběh letce Bohumila Netopila, ilustrovaná povídka o letci R.A.F z Olomouce - Holice, část románu, který stále čeká na vydání. Probírala jsem se skupinou až do 03:30 hodin, vzpomínala a hledala. Později, po probuzení přišla zpráva z Paříže o smrti dvanácti novinářů.
Román života píšeme dál, dramata, napětí, štěstí, vzpomínky, rození i umírání, mír i války, vše v jednom. Z.W.
_____________________________ 3. pokračování _________________________
Ráno se oči otevřeou, užasnou, chlapec se zděsí, oči se opět zavřou, aby raději přivolaly zpět spánek. A ten nejde. Znovu se oči otevřou, znovu úžas z nověho prostředí, strach. Co teď? Vstát? A kam jít? Kde je kdo? Kdybych aspoň věděl, kde je strýc Stanislav. Ani tichý pláč nepomáhá, první pláč, který nikdo neslyší. Pláč, který nám dala příroda proto, aby se nám srdce žalem neroztrhlo. Kolikrát takto v životě budeš, chlapče, plakat, kolikrát se ti bude chtít srdce rozskočit, a nebude, kdo by ti pomohl. Dětské slzy rychle vyhrknou, ale ještě rychleji oschnou. Starostlivé oko otce převora tě ohlídá. Ví o tom, že se probouzíš, odvádí tě do refektáře, kde dostaneš snídani. Přinese ti ji fráter Marek, kterého ještě neznáš a pod jehož drsnou tváří zatím ještě nevidíš jeho dobrou duši, jeho rozšafnou povahu. Je to ten fráter Marek, který tě za něklik let bude učit smažit amolety, přehaovat je jednou rukou na pánvi, který tě bude učit vařit domácí klášterní černé pivo, které ti tolik zachutná, který tě bude učit milovat zvířátka, ale který ti také k tvému zármutku ukáže, že je nutno nadbytečná kočičí mláďata nemilosrdně utratit. A jak to udělá? Jednoduše: vezme je do zástěry, otevře v kuchyni sporák, a jedno po druhém uchopí do ruky, uhodí s ním na tvrdou zem, opět je uchopí a vhodí do ohně. Jedno po druhém A tebe na to nechá hledět, protože netuší, žes takovou věc ještě neviděl a že tě to bolí.
Zahlédneš tam také fratera Sarkandra, toho štíhlého, čistého, vážného zahradníka, který tě později bude učit ošetřovat vinice, slízet víno, lisovat I pít. Ale to vše bude mnohem později, zatím tě čekají ještě jiné zážitgky, překvapení, radosti I slzy.
Nejprve odjedeš do Bojkovic, kde tě tvůj strýc Stanislav umístí na zbytek školního roku do školy, abys nevynechal žádnou příležitost ke vzdělání, neboť tě čeká ještě před prázdninami přijímací zkouška na gymnazium v Praze.
Opět cesta vlakem, zkouška ústní I písemná, události ani nevnímáš. Napíšeš v diktátu "Panna Marya je matkou Boží" ve slově Maria tvrdé y, protože sis zapamatoval pravidlo, že po „r“ se píše vždy tvrdé y. Výjimka je jen u cizích slov, ale toto přece není cizí slovo! Byly tam jistě i jiné chyby, neboť výsledek zkoušky byl negativní. Ale to více zajímalo strýce než tebe. A ten rozhodl, že tedy budeš chodit ještě rok do školy a pokusíš se znovu o přijetí, až budeš chodit do školy v Bojkovicích, kde budeš pod odborným dozorem. Dá tě učit i houslím k soukromému učiteli, jinak na tvou výchovu budou dohlížet dvě jeho staré sestry, které měly na rodinné usedlosti v Bojkovicích malý sirotčinec. Ochrannou ruku nad tímto dítkem křesťanské charity držel náš strýc Stanislav.
Koncem dvacátých let byl převorem dominikánského kláštera v Uherském Brodě pater Stanislav Viceník. Pocházel z Bojkovic, kde se narodil v r. 1879. Byl to člověk vzdělaný, neobyčejně pracovitý, poctivý, důsledný, a k těmto vlastnostem se snažil také jako kněz vést i ostatní. Byl to vlastně strýc naší maminky, byl to ušlechtilý člověk, a přesto mu naše maminka nikdy nemohla odpustit okolnosti, za jakých byl majetek jeho sester předán dominikánskému řádu.
Složitý rodokmen jeho rodu nám naše maminka velmi často vykládala, avšak taková liská mláďata nemají pro tyto vztahy pochopení. Když později, po létech bychom byli měli pro tyto věci smysl, nebylo již pamětníků. Teprve po smrti strýce Stanislava se mi dostal do rukou jeho osobní zápisník, kde mezi jinými velmi zajímavými údaji je také zachycen rodokmen roiny Viceníků, Černíků, Keppertů a Kašičků. František Supr byl řezník v Litomyšli č. 1. A měl za manželku Josefu Švandovou ze Salenbachu č.11 v kraji Jičínském, okrese Rokytnickém. Jejich dceru Annu Suprovou si vzal za manželku Josef Keppert, koželuh v České Třebové č. 399, syn Jana Kepperta, vejměníka v Tržku č.19 a Rozalie roz. Němcové z Tržku č.28. Zmíněný Jsef Keppert měl na tehdejší dobu velkou koželužnu v České Třebové č.399 u vody. Měl velkou káď, v niž jeho dělníci v počtu osm šlapalo tříslo. Josef Keppert žil se svou první manželkou bez dětí a přijali za schovanku Annu Suprovou, kterou k nim přivezli jako sirotka. Když bylo tomuto kožleluhovi přes padesát let, zemřela mu jeho bezdětná manželka a on se ve svých 56 letech oženil se svou schovankou Annou Suprovou a měl s ní celkem pět dítek: Karla, Annu, Metoda, Albínu, Jana. Byla to zbožná, nábožensky velmi založená žena. Byla proti svému muži mladší téměř o 40 let, měla jej vždy v úctě a vždy mu vykala. Tak také vychovávala své děti. Když se tento koželuh dověděl, že v Bojkovicíh je na prodej usedlost č.177, prodal dům v České Třebové jakémusi Soukupovi a dostěhoval se do Bojkovic. Na koupi domu si vypůjčil peníze, ale Soukup mu dluh nikdy nesplatil a tak se Keppert velmi zadlužil a dluhu se již nezbavil. Zemřel kupodivu daleko v cizině, v nemocnici v Bernu, kde hledal práci.
Ze strýcova zápisníku leze vyčíst, že Anně Suprové bylo asi 20 let, když si ji vzal Josef Keppert ve svých 56 letech za manželku. 11. ledna 1863 se jim v České Třebové narodila dcera Albína. Lze tedy usuzovat, že Josef Keppert se narodil brzo po roce 1800. Ve svém zápisníku uvádí strýc Stanislav své sourozence takto: Karel Keppert, Metod Keppert, Jan Keppert, Antonín Viceník (nar. 1875), Anna Černíková, Filoména Víceníková (nar.1877), Albína Keppertová (nar. 1863, zemř 1942). Vyloučíme-li Annu Černíkovou, která se narodila jako Keppertová, neboť její dcera – moje maminka, se jmenovala za svobodna rovněž Keppertová a věděli jsme od ní, že byla nemanželskou dcerou, pak se dá usoudit, že ovdovělá Anna Kepertová, rozená Suprová, se provdala v roce 1875 podruhé za Františka Víceníka, kterému porodila tři děti, z nichž nejmladší byl náš strýc Stanislav. Ze složitého rodokmenu lze také vyčíst, že obdivuhodná žena Anna Suprová s železnou pravidelností od r. 1863 porodila každý druhý rok jedno dítě (tedy lichý rok) s výjimkou roku 1873. Tehdy jí zemřel první mažel Josef Keppert, který byl téměř o čtyřicet let starší než ona. Během šestnácti let (1863 – 1879) porodila osm dětí. Děti z prvního manželství zemřely většinou během první světové války, nejdéle přežil Alois (nám již dobře známý řádovým jménem Stanislav) a Albína. Ta žila ve svém rodném domě v Bojkovicích. K této tetě Albíně a její sestře Filoméně mě strýc Stanislav přivedl. Nebylo to pro mě nic zvláštního, neboť obě – jsouce svobodné a bezdětné, vzaly si za úkol pečovat o opuštěné děti. V usedlosti č.177 žilo tedy více dětí. Byla tam Mařa, kterou neustále tety okřikovaly, aby se ke mně nepřibližovala, že ze mne bude kněz, byl tam Janek, kterému jsme říkali „Obličej“ a další děti. Byla tam také větší dívka, která měla být klášerní sestřičkou. Štíhlá, tichá, jasně bílé zuby, neustále sklopené oči, andělský zjev.
Když jsem jednou neohlášen přišel z Uherského Brodu, zametala před domem chodník. Zabrána do své práce, zpozorovala mě v poslední chvíli. Metla jí vypadla z rukou, otočila se a zmizela v domě. Zaslechl jsem, jak říká: „Mladý pán přijel.". Její hlas byl tak líbezný jako její oči, tak jasný jako její zuby. Její zjev byl pro jedenáctiletého chlapce, naprosto neskutečný, líbezný přelud. Jindy se tito dva mladí lidé potkali za obcí, ona se vracela z pole, chlapec šel na pole za ostatními. Potkali se právě u potoka, který bylo nutno přebrodit. Střevíce držela v ruce a bosýma nohama kráčela vodou. Víla. A v tom jí jeden střevíc spadl do vody a nabrala se do něj voda. Vylévá z něho vodu, oči cudně klopí k zemi a přece se přitom na „mladého pána“ podívá, beze slov. Oba postojí ve slastných rozpacích. Zastavil se čas, zavládlo ticho, které nebylo lze přerušit ani pohybem, ani slovem, ani pohledem, ba ani myšlenkou. Jen voda v potůčku zurčí a omývá štíhlé nohy dívčiny a odplývá do nenávratna. A pomalu toto kouzlo vytržení pomíjí, mladým lidem se vrací rozpačitost, odvaracejí se od see, odcházejí každý opačným směrem beze slova, bez pozdravu, bez pohledu. Již nikdy se v životě neuvidí. A vzpomínka na tuto chvíli zůstane uchována v jejich duších jako vzácná krůpěj božského nektaru v pohádkovém kříšťálu.
A tak budoucí student si zvykal na nové prostředí. Pouta k dalekému domovu se uvolňovala a pomalu jakoby odumírala. Byla zde spíše volba mezi pobytem v uherskobrodském kláštěře, který byl stále více přitažlivější svou neobvyklostí, přívětivostí, pestrostí a volností, a pobytem ve venkovském bojkovickém prostředí, kam chlapce vábila snad jen neurčitá náklonnost k spanilému zjevu Růženčinu.
Avšak ještě jednou dojde k mohutnému, živelnému, nepřekonatelnému vzplanutí lásky k domovu, lásky k matce, sourozencům. Nostalgie domova zcela ovládla pole, když došlo o prázdninách k náštěvě, kterou uskutečnila maminka uprostřed prázdnin. Vedle mateřské lásky k nejmladšímu synovy to byly jistě i jiné důvody, které jí pomohly přemoci hospodářské potíže matky, pečující o šest dětí školou povinných. V Bojkovicích byla usedlost č. 177, na jejíž část měla určitý nárok také naše babička, sestra strýce Stanislava, Albíny a Filomény. Tito tři sourozenci byli hospodářsky zajištěni, strýc Stanislav byl převorem kláštera v Uherském Brodě, Filoména a Albína hospodařily na rodinné usedlosti jako svobodné ženy, kde pečovaly o opuštěné děti. Naše babička žila u nás, aby pomáhala s výchovou šesti dětí.
Naše maminka to neměla lehké. Bydleli jsme v Městci Králové č. 285 v rožním domku, kde bydlely dvě až tři rodiny. V přední části domku byly dva byty, skládající se z kuchyně a pokoje, ve dvoře byla samostatná místnost, kterou obývala stará matka se synem. Ostatní zařízení, to je průjezd, dvorek o rozměrech asi šestkrát šest metrů se studnou, dřevěným záchodem, kurníkem a dřevníkem, bylo pro všechny obyvatele společné. V těchto našich dvou místnostech nás žilo devět: dva rodiče, babička, šest dětí. Bylo to svízelné jak co do omezeného životního prostoru, tak co do jeho kvality, ale zejména co do finanční stránky. Pamatuji, že jeden čas vydělával náš tatínek 1 450 Kčs. Pamatuji si, že maminka s babičkou se někdy dohadovaly velmi vzrušeně o tom, jak s těmi málo prostředky vyjít. Bývalo to obyčejně v noci, děti předstíraly, že spí, ale i když nerady přesto zvědavě naslouchaly tomuto dohadování, končícímu obbvykle pláčem a rozchodem obou žen. Na stole zůstalo ležet několik pětikorun, a ve vzduchu bezútěšný otazník, jak dožít příští výplaty.
_________________________________________ 4. pokračování ______________________
Náš tatínek byl velmi zajímavý člověk. Vedle toho, že my děti jsme jej milovali a ctili jako otce a maminka jako manžela, babička jej neobyčejně ctila, říkajíc mu výlučně „pán“. (Pán přišel, pán vstal, pán není doma, pán ještě nepřišel.) Byl oblíben po celém městě a okolí pro svou chytrost, pro svou společenskost, pro svou lidovost. Měli ho rádi i jeho zaměstnavatelé, advokáti. Pro ně bylo nebezpečné nepohodnout se s ním, neboť neustále zde hrozila možnost, že by odešel ke konkurenci.
Náš tatínek pocházel z Litomyšle, kde se narodil roku 1885. Rodiče z něho chtěli mít vzdělaného člověka a dali jeji tedy studovat na gymnasium v Litomyšli. V kvartě svá studia ukončil za vzušujících okolností. O přestávce studenti závodili, kdo udělá vyšší stojku. Na katedru se rovnaly židle do tří vrstev a na nich žák Viktor Kašička dělal stojku. Podařila se. Tři žáci drželi věž ze židlí. V tom přišel profesor. Všichni odběhli na svá místa a stojkař spadl i se židlemi k nohám přicházejícího profesora. Následovalo vyšetřování a exemplární potrestání. Dvojka z mravů a ředitelská důtka. Nikoli před třídou, neboť šlo o výborného žáka, nýbrž v ředitelně. V milém studentovi však vzkypěla krev, vytrhl vysvědčení ředitelovi z rukou se slovy: „Na takové vysvědčení vám kašlu.“ Zmuchlal je, hodil řediteli pod nohy a hrdě odešel. To byl ovšem konec se školou.
Náš tatínek se potom učil pekařem. Nestal se však později ani pekařem, ani doktorem. Byl jen advokátním úředníiem, úředník mezi advokáty, ale také advokátem chudých. Vzpomnám na rušné neděle, kdy zákazníci čekali před domem, až tatínek vstane a bude s nimi jednat. Obvykle to byla tak zvana narovnání. My malí jsme chodili do hospody pro pivo, starší bratři psali na stroji, tatínek diktoval. Byla to práce, kterou tatínek dělal zřejmě načerno, nesmělo se o nich mluvit a nesměl se o tom dozvědět žádný místní advokát. A odměny? Nedělal to za peníze, neboť šlo většinou o lidi, kteří byli na mizině. Obvykle dostal, pokud vůbec něco dostal, nějaké naturalie. Zpracoval-li narovnání pro obchodníka textilem, mohla si maminka vybrat v obchodě látky, oblečení v hodnotě odměny. Byl-li to obchod koloniální, byly to potraviny. Pamatuji si, že jednou jsme koupili smaltované nádobí, protože jinak v obchodě nic vhodného nebylo. Šlo-li o zemědělce, byly naturalie zemědělské: máslo, vejce, sádlo. Jednou dokonce náš tatínek dostal celého vola. Živého vola. Bylo to ve vzdálené obci Vlkov. Považovali jsme to za žert, ale rolník trval na smluvené odměně a neustále vzkazoval, abychom si to dobytče odebrali. Bylo kolem toho mnoho dohadování, až konečně tatínek rozhodl, že zajede osobně do Vlkova. Dopadlo to zle, nepřivezl ani vola, ani peníze za něj. Vůl se prodal a získané peníze byly utraceny v místní hospodě. Celá ves se měla dobře.
Takové příhody ze života našeho tatínka nám vypravovala maminka ve chvílích sdílnosti v době, kdy již nežil. Nám to připadalo velmi zábavné a rádi jsme těmto skazkám naslouchali. V tváři maminčině však nebyl při tom žádný smích, jen vrásky a smutek v očích.
U nás doma bylo vždy rušno. Přicházeli k nám často na besedu sousedé: krejčí Stejskal, soudní oficiál Svoboda, stolář Plodr nebo hodinář Weirauch. Debatovalo se o technických problémech a dělaly se pokusy. My jsme měli jako první v obci rádio. Krystalový přijímač nás všechny uchvátil, brzo si tatínek udělal tlampač, abychom mohli poslouchat všichni zároveň. Bylo to úchvatné. Tatínek měl stále doma motocykl. Velmi časo je měniil, neustále je opravoal, zkoušel, prodával, rozebíral a skládal. Maminka to nerada viděla, protože nejednou přišel domů tatínek bez motocyklu a nebylo možno zjistit, zda jej někde prodal, vyměnil, či zapomněl nebo dokonce rozbil. Při těchto opravách bylo vždy několik ochotných pomocníků a přitom se vymýšlely další náměty. Jednou tatínek s panem Plodrem koupili pařezy ze dvou topolů, které byly určeny ke skácení. Jejich bourání se provádělo pomocí dynamitu. Byla to velká událost, pozdvižení v celé obci. Děti směly přihlížet jen z velké dálky, dospělí směli přijíž blíž. Po prvním výbuchu létalo dřevo po sousedních střechách a dvorech. Pařez byl sice rozbourán, ale třísky byly příliš velké a nepravidelné, než aby se jich dalo použít na topení. Myslím, že k dalším náložím již nedošlo.
Někdy se tatínek věnoval jen rodině a vymýšlel pro nás nejrůznější zábavy. Velmi často jsme soutěžili v tom, kdo vydrží déle nemluvit. Ten, kdo promluvil poslední, dostal za odměnu i pět korun. Jindy nám dával mince na dno umývadla s vodou. Kdo dokázal minci zvednout pomocí rtů, bez pomoci rukou, byla jeho. Jindy připevnil na nit krásné jablko ke stropu a naším úkolem bylo rozhoupané jablko chytit do úst.
Měl-li tatínek mimořádně dobrou náladu, pomáhal mamince při pečení. Ukazoval nám, co dovedou pekaři s těstem. Oběma rukama zároveň válel dva kousky těsta na dva rohlíky a přitom občas jeden nebo oba kousky vyhodil do vzduchu a zatleskal rukama. Takové pečivo nám dětem ovšem zcela mimořádně chutnalo.
Také s námi někdy tatínek podnikal výlety do lesa, do sousedních vesnic, k vodě, učil nás plavat, učil nás bruslit. V neděli jsme dostávali pravidelně od tatínka každý jednu korunu a s tou jsme si mohli naložit podle vlastní chuti. Rovněž jsme dostávali každý korunu, když byl u nás jarmark. Dokud jsme nedostali tento nedělní obolus, drželi jsme se doma. Jakmile byla koruna v hrsti, všichni jsme zmizeli, obyčejně směrem do cukrárny. Vzpomínám, jak maminka někdy musela zakročit, když nás tatínek příliš napínal: „Ale tak je netrap a dej jim.“ A tatínek vysázel na stůl pět mincí, každý jsme ji uchvátili, poděkovali a zmizeli. Na dlouho měli od nás rodiče pokoj.
Dětství – skleněné ptáče. Bylo to skutečně tak, nebo jsem si to jenom vysnil? Což je možné takovou věc vysnít? Náš tatínek byl hudebně nadán. Hrál na housle, hrál na mandolínu a byl výborným zpěvákem. To souviselo s jeho oblíbeností ve společnosti. My jsme na tyto vlastnosti hleděli s obdivem a snažili se jít v jeho stopách, většinou však bez úspěchu. Jen bratr Vladimír si osvojil mnoho z těchto tatínkových vlastnsotí. Po celý život byl aktivním členem pěveckého spolku Hlahol, dosáhl tam vynikajících úspěchů a uviděl s tímto pěveckým spolkem kus světa, a to v dobách, kdy bylo velmi těžké dostat se za hranice naší země.
Když nečekaně přijela maminka za svým nejmladším synem na Moravu, do Bojkovic, vrátilo se s ní celé to prostředí domova. Hlava chlapcova byla náhle plná vzpomínek na bratry, sestry, na tatínka, na kamarády, na „naší ulici“. Co se to s chlapcem děje? Drží se maminčiny sukně a nepustí ji po celé dny z očí. Je málo místa na spaní, maminka bude tedy spát na hůře v seně, tak jak za mladých časů. Ale mladý pán odmítne své lůžko dole v pokoji a přitulí se k mamince na hůře v seně, také v obavě, aby mu maminka neutekla. Maminka přijela na krátkou návštěvu a netušila, co se s chlapcem stane. Ten to sice také v té chvíli nevěděl, ale druzí jistě již tušili, jak to dopadne. Přiblížila se doba rozloučení, slzy v otčím matčiných, nikoli však chlapcových. Ten již byl rozhodnut, že maminku nepustí. A nepomohlo žádné přemlouvání. Nejprve tedy odjeli do Uherského Brodu v naději, že strýc situaci zvládne. Ale i jeho autorita byla slabá na mohutný citový vzruch nostalgie domova.
Jak asi bylo tomu ušlechtilému převorovi dominikánského kláštera, když viděl odcházet svého svěřence, o kterého tolik bojoval a v kterém již si zvykl vidět budoucího člena svého řádu? A tak odjíždí vlak z Moravy do Čech a odváží matku se syem. Matka se smíšenými pocity a srdcem plným lásky a chlapec pln radosti z návratu domů. Domů, domů! Nikde není tak dobře jako doma! V Kolíně na nádraží čekal tatínek. Chlapec jej uviděl první, vytrhne se matce a běží v ústrety otci, v němž v té chvíli vidí celý svůj dětstký svět, své štěstí, jemuž letí vstříc celou svou bytostí. Otec šťastného a rozzářeného chlapce objímá a přes jeho hlavu zahleděn mezi ostatní cestující, říká pro chlapce nepochopitelná slova: „Kuš, kluku pitomá, tebe jsem nejméně čekal!“
Ale domov, jak se jeho představa za poslední měsíce vytvořila v chlapcově hlavě, vypadal ve skutečnosti jinak. Skrovné domací prostředí, cizí lidé ve škole, učitelé i žáci, cizí pohledy i od těch, kteří patřili mezi nejbližší. Několikaměsíční nepřítomnost, mnohé silné zážitky z cest a cizího prostředí, to vše dostávalo střízlivější ráz a výsledek bezděčného srovnávání dopadl ve prospěch lákavého nového života. A když pak přišel strýc převor pro definitivní rozhodnutí, nebylo třeba přemlouvat. Sám jsem si svázal do balíčku peřinu, odmítl jsem ji poslat poštou, sám jsem ji vezl sebou v ohromném balíku do Prahy na studie.
_________________________________ 5. pokračování _____________________________________
Na studiích (Rok 1928 a dál. Poněkud těžší kapitola ale bude hůř, bude větší spád.)
Ústavu, v kterém jsem byl umístěn, se tehdy říkalo juvenát. Bylo to první latinské slovo, se kterým jsem přišel do styku. A těch latinských slov denně přibývalo. Jak také jinak, když ve školním rozvrhu latina byla na denním pořádku, když ve studijním řádu bylo na denním pořádku opakovaní, když denně jsme byli přítomni latinským bohoslužbám.
Náš juveát zabíral celé křídlo druhého poschodí dominikánského kláštěra v Husově ulici na Starém Městě. Do starobylé budovy vedlo několik vchodů: z Jilské ulice dvorem, z Husovy ulice kvadraturou a kostelem sv Jiljí. Pro juvenisty a návštěvníky kláštěra byl určen hlavní vchod z Husovy ulice. Prošlo se nejdříve železnými kovanými dveřmi, pak po starých kamených schodech se vstoupilo na k vrátnici, kterou obsluhoval frater vrátný.
Jedenáctiletý chlapec, budoucí student, vystupuje po schodech a celou bytostí, pozorností vnější i vnitřní je upřen dopředu. Prošlapané schody, temná vrátnice, tajuplný nápis "Clausura" - otevírá se okénko, za ním příjemná tvář řeholníka. Ani neví, jak se to stalo, ocitl se na chodbě kvadratury již sám. Otec, který jej přivedl zůstal za dveřmi a vešel jinými dveřmi do hovorny. A tak to bude po celých osm let: Do těchto míst smí vstoupit jen ten, kdo zde bydlí, to jest řeholníci a juvenisté. Občas lékař. Jinak návštěvy jsou přijímány v hovorně vedle vrátnice. Žena do klausury za žádných okolností nesmí vstoupit. Když jsem se po letech, po dlouhých několika desítkách let opět dostal do této budovy, užasl jsem, jak mnohé zůstalo beze změny. Změnili se obyvatelé. Řeholníci jsou pryč, mají za sebou strázněplnou likvidaci, soustřeďování do velkých komunit v nejrůznějších klášterech, odlehlých a nezdravých budovách, překládaní z místa na místo: Želiv, Broumov, Moravec. Staří a tělesně slabí tyto vnucené změny nepřežijí, dorost není doplňován, stručně řečeno: likvidace suchou cestou. Tedy řeholníci jsou pryč, klausura zrušena, juvenát dávno neexistuje. A přece vcházím do míst, kde jsem strávil osm mladých let, která znamenala sám základ myšlenkové platformy životní. Zde jsem se učil laudo, laudas, laudare. Zde jsem opakoval amo, amas, amare, zde jsem vnikal do smyslu slov, zde jsem se učil tvořit věty české, latinské, řecké, německé, zde jsem se učil samostatně tvořit, v této místnosti byla studovna, kde jsem složil svou první studentskou báseň, kde jsem napsal slohovou úlohu na volné téma, kterou jsem potom jako vzornou četl před celou třídou.
Nyní jsou v těchto místech provozní místnosti výpočetní techniky. Tehdy zde byly studovny, jídelna, ložnice pro dvacet čtyři juvenistů, chlapců kypících zdravím, mládím, veselostí. Když jsem vrátnému vyložil, o co jde, a když si ověřil pravdivost, pouští mne dovnitř a provází mě v této chvíli již opuštěnými pracovními prostorami a žasne nad člověkem, který po třiceti letech nachází zde zřetelné, mnohdy netknuté stopy dávného mládí. V tomto pokoji bydlel prefekt. Ten jediný měl dozor nad juvenisty, ten je budil denně o půl šesté, v zimě, v létě, ve všední den, v neděli. V šest hodin je odváděl denně do kostela na bohoslužby, pak byla snídaně, příprava na školu, ve čtvrt na osm nás odváděl do školy: seřazeni po dvou, nejprve nejmladší deseti- a dvanáctiletí až po osmnáctileté maturanty. Doprovodil nás Karlovou ulicí a přes Mánesův most až ke Klárovu.Tam obvykle nás již opustil, vrátil se domů a my jsme pokračovali sami až do Bubenče. Naše gymnasium bylo ve Winterově ulici, kde dnes je zařízení bezpečnostních orgánů (platí to i dnes?????). Za války tam bylo gestapo. Dnes je celý objekt neprodyšně obklopen vysokou zdí, tehdy byl obehnán zelení a vzdušným zahradním plotem. Když jsme hrávali na hřištích sportovní hry, venkovní mládež i kolemjdoucí dospělí našim hrám přihlíželi. Nám to tehdy velmi lichotilo a povzbuzovalo nás to.
Arcibiskupské československé gymnasium v Praze-Bubenči s právem veřejnosti byl zajímavý ústav. Byl spravován jesuity, kteří zajišťovali jak výuku, tak mimoškolní výchovu. Při gymnasiu byl rozsáhlý internát asi pro tři sta studentů. Většina z nich si volila kněžské povolání. Byli tam však i takoví studenti, jejichž světské povolání bylo rodiči určeno již při vstupu do primy. Byli tam synové ministerských radů, lékařů, advokátů a vysokých úředníků, jakož i studenti z nejchudších vrstev. Většina jich bydlela v internátě, část docházela.Těm se říkalo externisté. Externisté tvořili samostatnou pestrou skupiny, která přinášela do tříd prvky světského života. Byli to jednak studenti z pražských rodin, jednak studenti jiných řádů, které neměly vlastní učiliště, jako dominikánského nebo redemptoristického . V naší třídě bylo asi čtrnáct externistů, z toho čtyři od dominikánů, čtyři od redemptoristů a šest ze soukromých pražských rodin. Zbytek, asi dvacet studentů, bydlel v jesuitském internátě. Byla to podivuhodná směs, která mimo jiné dávala možnost těmto mladým lidem, jejichž názor na svět na náboženské otázky se mladě formovaly, utvořit si svobodný názor na tyto otázky. Jako studentu mi byl těžko pochopit, jak mohou dominikáni svou mládež dávat do školy k jesuitům, když přece mezi oběma řády byly určité rozdíly nebo určitá rivalita. Dnes vidím, jak toto zařízení bylo moudré. I mně pomohlo utvořit si svobodný a pravdivý názor nejen na smysl a organizaci těchto kněžských řádů, ale na náboženskou otázku vůbec.
Žil jsem v tomto prostředí plných patnáct let a od svých desíti let jsem prakticky s tímto světem klášterů dodnes nepřerušil styky. Dá se říci, že tento svět znám tak jako málo kdo u nás. Když jsem později, jako dospělý, vídal v divadelních představeních s náboženskou nebo spíše protináboženskou tématikou postavy v řeholních rouchu, nemohl jsem nikdy pochopit, jak nedbale postupoval režisér a jak zkresloval tento vnější vzhled. A stejné to bylo i s myšlenkovou náplní. Lidé však to přijímali jako bernou minci a pohoršovali se nad tímto životem řeholníků. A přece bylo tak snadné zajít do kteréhokoliv kláštera a tam by každému ochotně ukázali a vysvětlili, jak vypadá řeholní šat, i jak vypadá život řeholníků.
V divadelních hrách se objevují velmi často mniši řádu dominikánského v souvislosti s inkvizičními tématy nebo i jinými. Nikde jsem neviděl správný dominikánský hábit, správnou kapuci, a přece ani dnes není nemožné u nás sehnat pravý dominikánský hábit. Oděv dominikánů se skládá z hábitu, škapulíře, kapuce a kapy. Hábit byl z bílé vlněné látky, v létě lehoučké, v zimě těžší a teplé. U krku se zapínal na několik knoflíků, dlouhé rukávy vytvářely dvojím přehnutím bohatou manžetu. Hábit měl jednu nebo dvě náprsní kapsy a dvě kapsy falešné dole, jimiž bylo možno ruku vsunout do kapsy u kalhot. Pod hábitem se nosily normální mužské kalhoty. Oblečený hábit se přepásal koženým širokým řemenem, na němž byl zavěšen dlouhý růženec. Přes hábit se pak oblékl škapulíř. Byl to asi dva metry dlouhý, asi třicet centimetrů široký pruh látky, uprostřed opatřený otvorem pro hlavu. Škapulír se oblékal přes hlavu. Před obléknutím každý řeholník jej napřed políbil. Na to se obléká kapuce. Ta se skládala z malé pelerínky a vlastní kapuce. Řeholníci kněží měli celé toto oblečení v bílé barvě. Laičtí bratři, neboli fráteři, měli škapulíř a kapuci z černé látky. Když šel kněz mimo budovy kláštera nebo při slavnostních bohoslužbách a při kázání oblékal ještě kapu. Byla to pláštěnka z černé látky, která měla v horní části kapuci. Tato černá kapuce se oblékala přes bílou kapuci tak, že spodní bílá kapuce tvořila jen bílý lem vrchní černé kapuci. Bylo do určité míry uměním obléci toto roucho tak, aby bylo vzhledné. Byli mniši, kteří na to velmi dbali, byli ale takoví, kterým bylo zcela jedno, zda jsou oblečeni tak či onak. Důležitou řeholní roli hrál zde škapulíř. Při oblékání i svlékání každý dominikán políbil s úctou tuto část oděvu. Když odcházel kterýkoliv mnich mino budovu kláštera, např. na bohoslužby do jiného kostela, do školy na přednášky, na cestu a podobně, vždy těsně před opuštěním budovy zašel za převorem, poklekl před něho, požádal o požehnání slovy: "Pater, benedicite! ". Požehnání přijal vkleče a při tom políbil převorovi škapulíř. Stejně tak při návratu. Podobně ministranti po skončení bohoslužeb poklekli před knězem a požádali o požehnání: Pater, benedicite! Přitom políbili knězi škapulíř. Bylo možno v určitých okolnostech v klášteře sundat kapuci, škapulíř však nikoliv. Když například mladí dominikáni hráli sport, kopanou, volejbal a podobně na klášterním hřišti, mohli si sundat kapuci, avšak škapulíř nikdy. Z počátku mi to připadalo divné - mnich a míč. Ale to divení brzo přešlo, když jsem viděl, jak zdatně si počínají a že jim řádový oděv naprosto nevadí hrát kopanou nebo volejbal. Naproti tomu jezuiti měli oblečení jednodušší. Byla to prostě černá sutana s tenkým bílým límečkem kolem krku, kolem pasu měli černou širokou šerpu, která na levém boku visela volně dolů. Na to oblékali jezuité prostý černý civilní kabát a klobouk.
K dominikánskému složitému a vzhlednému oblečení bylo oblečení jezuitů prosté, jednoduché, až strohé. Bylo to však řádové oblečení předepsané a jiné oblečení nebylo možno nosit. Ve zcela mimořádných případech mohly použít oba řády (obvykle na cesty) normálního černého civilního oblečení. K tomu ovšem každý potřeboval zvláštní povolení od převora.
Tyto dva světy dvou náboženských řádů jsme neustále střídali. Z prostředí jednoho řádu jsme procházeli světem starobylé Prahy do prostředí řádu druhého. A duše mladého člověka je velmi vnímavá: I ty krátké, půlhodinové procházky městem byly plné dojmů a námětů k přemýšlení. Nejprve k přemýšlení, později k rozhodování. Čím více se blížila doba zralosti, tím víc byla naléhavější otázka: A jak dál? Rok co rok odcházeli studenti nejstaršího ročníku do života, tj. stali se z nich řeholníci. Odešli na poslední prázdniny a po dvou měsících nastoupili do noviciátu v Olomouci. První rok noviciátu byla vlastní tvrdá příprava na řeholní život. Teprve po této zkušební době se rozhodoval jeden každý zvlášť, zda je schopen a ochoten na celý život zasvětit se službě Boží. Tj. zříci se světa, majetku, rodiny, svobody a v pokoře řeholního života se cele věnovat rozjímavému životu řeholnímu. Někteří studenti se rozhodli hned po maturitě o svém dalším životě jinak, něž si to představovali jejich představení, a odešli z klášterního prostředí a šli světskou cestou. To byl vždy předmět tajných řečí a tajných myšlenek a úvah mladších studentů, na které jejich volba čekala. Někteří sice vstoupili do noviciátu, ale my mladší, kteří jsme s nimi v blízkém styku, jsme věděli, že to dělají jen, aby vyhověli přání svých rodičů, svých učitelů, svých příbuzných, ale budou hledat první příležitost, jak z tohoto prostředí uniknout.
Dospělí lidé jsou nesrovnatelně chytřejší než lidé mladí, i když tito obvykle myslívají jinak. A tak jistě i můj strýc viděl můj dlouhodobý vnitřní boj, a ve snaze mi pomoci k správnému rozhodnutí, dával mně a mým spolužákům výhody, o jakých se chlapci z chudé mnohočlenné rodiny opravdu nikdy ani nesnilo. Každý rok mě bral strýc na prázdniny do své blízkosti: buď do kláštera v Uherském Brodě, nebo do ústavu, jehož byl zakladatelem a mecenášem, v Bojkovicích. Když jsem byl v kvintě, nabídl mi dovolenou v klášterním velkostatku v Golčově Jeníkově. Ke konci školního roku vzal nás několik studentů s sebou pod záminkou, abychom pomáhali na statku. Byli jsme čtyři studenti přibližně stejně staří: Oldřich, Jožka, moje maličkost, Vilém, nejstarší, těsně před vstupem do noviciátu. Protože byli přítomni také někteří řeholníci, byl sem přidělen ke kuchaři frateru Vincenci. Byl stejně starý jako my studenti. Velmi se nám dařilo, obdivovali jsme krásu krajiny, kouzelná zákoutí u obou rybníků, tajuplné okolí hájovny a mlýna, románové postavy mlynáře a hajného. Bydleli jsme v zahradní vile, která zadní částí přiléhala k statkovému dvoru, odděleného drátěným plotem, kolem něhož pobíhal na posuvném vodítku zlý pes. Na statku mimo jiná hospodářská zvířata bylo také koňské spřežení, kterého se používalo k dopravě na nádraží. Kočárem nás přivezli na prázdniny a kočárem nás také nakonec odvezli k vlaku. Byly to kouzelné prázdniny.
Prostředí jako režírované pro studentský román. Opodál malé vísky Chvalovice je církevní velkostatek, kde tráví s několika mnichy prázdniny také několik studentů. I řeholníci, koupající se v teplém rybníku, i studenti pobíhající kolem, byly středem pozornosti kolemjdoucích občanů a mládeže. Bylo by divu, kdyby za takovýchto okolností nedošlo k navázání bližšího styku mezi mladými lidmi. Nicméně tyto vztahy mladých duší, jakkoli bedlivě hlídanými, ušly pozornosti mého strýce i ostatních řeholníků, což zvláště překvapovalo u pátera Alberta, jinak velmi moudrého a až úzkostlivě opatrného člověka. Když se blížil konec dovolené řeholníků, dolehl i na studenty soumrak blížícího se konce. Nechtěli jsme proto věřit vlastním smyslům, když nám strýc nabídl, že by nás tam nechal ještě nějaký týden samotné, pod podmínkou ovšem, že se budeme slušně chovat. To byla pro nás samozřejmě snadno splnitelná podmínka. Dodnes nechápu, kde se v něm vzalo tolik důvěry a tolik dalo by se říci až lehkovážnosti, že nám k tomu ponechali kuchaře fratera Vincence. A my jsme tuto jeho důvěru zklamali, i když se o tom asi nikdy nedověděl. Ochotně jsme slíbili dodržet všechny podmínky, které se týkaly stejně jen dobrého chování. Vilém propadl úplně své krásné studentské lásce a denně chodil k večeru i během dne na schůzky s dívkou svého mladého studentského prázdninového srdce. Zamilován ztratil řeč, chřadl, nemluvil, tesknil, kudy chodil. Byl v posledním ročníku, před vstupem do noviciátu, kde jej čekala tvrdá řehole, řehole na celý život - a zde mládí, krása, láska k zoufání. Tak protipólné věci, tak rozporné věci, že není pro mladého člověka chmurnějšího pomyšlení.
My ostatní jsme se věnovali krásám přírody, lovu ryb, vycházkám do lesů, koupání a jízdě na loďkách. Ale i tato nádherná část prázdnin skončila a přiblížil se konec. Na rozloučenou fráter Vincenc uspořádal slavnostní oběd: Jako zkušení lovci jsme z pušky na dvoře zastřelili slepici. Skutečnou puškou - avšak rukou nesmělou nicméně slípka se stala potravou psa na dvoře. Frater Vincenc otevřel sklep a dál nám okusit z jeho tajů vše, co bylo určeno dospělým. Nadešel poslední den. Správce statku měl pokyn od strýce, aby studenty odvezl k vlaku kočárem. Tak se stalo. A na této poslední cestě Vilém odložil všechny ohledy, seskočil za jízdy z kočáru a zastavil se u domku své tajné lásky, aby se sní rozloučil. A rozloučil se sní navždy, neboť po prázdninách skutečně vstoupil do noviciátu, aby na sebe oblékl řeholní roucho a odřekl se světa. My mladší jsme se dívali na Vilémovo sladké trápení s úsměškem, nicméně jsme byli velmi zděšeni, když za jízdy k nádraží vyskočil z kočáru, aby se rozloučil již nikoli tajně, ale naprosto veřejně a pobuřujícím způsobem s dívkou svého srdce. Nikdy jsme se nedověděli, jak se stalo, že o tomto pobouření v obci se nedověděl náš strýc.
Když však po dvou měsících Vilém skutečně vstoupil do noviciátu, když oblékl řeholní roucho a vzal na sebe všechny úkoly, které tato řehole ukládá, žasli jsme, obdivovali jsme se mu a šli jsme do sebe, neboť za dva roky nás čekalo stejně závažné rozhodnutí. Vlastně již tehdy jsem se rozhodoval pro své životní povolání: Byly zde vzory, strýc Stanislav, ušlechtilý, optimistický, obětavý člověk, hospodář každým coulem, který by pro pírko přes plot přeskočil. Páter Odilo, světec, láskyplný člověk, zbožný, přitažlivý vzor. Vilém, s tak podivuhodným rozporný odhodláním a další studenti z vyšších ročníků, kteří odešli do kláštera na celý život, ale byly zde i jiné příklady, kdy po maturitě odešli do světa za civilním povoláním: Někteří na studia práv, medicína, na světské kněze, kteří nepůsobili v klášterech nýbrž na farách. Byly zde příklady i profesorů, kteří nás učili. Někteří nás přímo fascinovali k následování, ať už svou osobní přitažlivostí nebo přitažlivostí předmětu, který přednášeli. Byla zde stále zářná osobnost pátera Řiháka, třídního profesora, který sice zemřel před několika lety, jehož postava nám však stále tanula na myslích jako nedosažitelný vzor profesora, učitele, otce, přítele, nádherného člověka. Byl zde profesor češtiny Bedřích Slavík, který mezi námi, s námi a s naší pomocí prodělával svá závěrečná vysokoškolská studia a který se dovedl k nám snížit až k hrám přímo klukovským, a přece nás mnoho naučil a vepsal se do našich myslí, že množí toužili jít v jeho šlépějích. Když mě jednou pověřil, abych mu zanesl odborné knihy do studovny a filosofickou fakultu Karlovy univerzity, cítil jsem se tak důležitý, tak klukovsky povznesený, tak vyznamenaný, ale zároveň tak přitahovaný k tomuto vysokoškolskému světu, jak může jen být přitahována duše sedmnáctiletého mladíka. V takovýchto okamžicích se rozhoduje mladý člověk o své budoucnosti, o své budoucí celoživotní dráze.
Ale ještě jiné okolnosti připravovaly půdu pro životní rozhodování dospívajícího studenta. Studentská společnost o prázdninách a její prolínání i do školního roku. Na vázané známosti s dívkami, vynalézavost kamarádů, kteří dovedli kamarádku vydávat za sestru, jen aby svého kolegu dostali ze zdí kláštera a klausury a mohli jej s sebou vzít do kina v nedělní odpoledne. A tak přišel poslední rok a přiblížila se maturita a s ní jednoznačná otázka představených v juvenátě i ve škole: Co budete dělat po prázdninách? Do maturity to byly neurčité odpovědi, ale jakmile byly zkoušky hotovy, zněla odpověď také jednoznačně: půjdu studovat filosofii, češtinu a latinu.
Nic nepomohlo přemlouvání profesorů jesuitů, dominikánů, nic nepomohlo domlouvání strýce dominikána, který se dovolával dlouholeté pomoci, kterou dával mně a tím celé naší rodině. Byl jsem zavolán k panu převorovi. Ten však patřil k těm nejméně sympatickým řeholníkům, v němž nikdo z nás mladých neviděl svůj vzor. Jediné, čeho tito lidé dosáhli, byl slib, že o prázdninách ještě napíši panu převorovi a strýci Stanislavovi, jaké je moje konečně rozhodnutí. A tento slib jsem splnil a napsal, že mé rozhodnutí zůstává nezměněno, že chci jít studovat jazyky na fakultě, že se cítím k tomu povolán a že se domnívám, že je lépe být dobrým učitelem a dobrým katolíkem, než špatným knězem. Věděl jsem, že tímto oznámením svého strýce raním. Přesto, ve své mladické naivitě jsem nečekal tak tvrdou reakci z jeho strany. Již nikdy se k němu nemám hlásit. Má nevděčnost je nekonečná a neodpustitelná. Tento dopis je náš poslední styk, již nikdy spolu nepromluvíme.
V tomto okamžiku se cosi zhroutilo v mém nitru a jistě i v jeho srdci. A žádný z nás dvou tehdy netušil, jak hluboce je vžito v duši řeholníka pravidlo "jakož i my odpouštíme našim viníkům." S odstupem času se zase stal strýc Stanislav posledním útočištěm a nejednou se stal i mým zachráncem v životních peripetiích, kdy jsem sám nevěděl kudy kam. A on, strýc Stanislav, snad nikdy nepřestal doufat, že podivuhodné cesty mého života mě přece jednou zavedou do kláštera. V tomto ohledu byla jeho dobrota bezmezná, jeho trpělivost a vytrvalost obdivuhodná. Ano, odešel jsem na studia do Prahy. Měl jsem zprvu zajištěny neočekávaně dobré podmínky, když jsem na inzerát v Českém slově dostal příslib místa tajemníka převora maltézských rytířů na Malé straně, které mě mělo nejen zajistit hospodářsky, včetně ubytování a zaopatření, ale dávalo mi i možnost absolvovat vysokoškolské studium. Toto studium mi bylo dokonce naléhavě doporučeno. Ale následující peripetie byla jen na začátku řady takových nemilosrdných životních lekcí, které člověku nedají nikdy klidu. Těsně před dnem odjezdu do Prahy přišel dopis od maltézského převora, velmi mluvný, ale jasný: Na místo byl přijat někdo jiný, z rodiny…Stejně se mi hned zdálo příliš příznivé, příliš růžové, než aby to mohla být pravda. Nicméně zbytek prázdnin jsem strávil ve společnosti ostatních studentů v mém rodišti velmi bezstarostně. Avšak zatím co ostatní studenti potom odjeli po prázdninách, zůstal jsem doma sám. Do Prahy nebylo možno, nebylo ubytování. Do zaměstnání jsem nechtěl, dobře věda, že kdybych jednou nastoupil, již by bylo po studiích. A tak jsem čekal. Tehdy jsem viděl utkvělou představu vysokoškolského studia jen z té jeho vnější stránky, nebo jen z té jeho obsahové stránky, z té jeho odborné stránky, ale unikaly mi vazby na praktický život. O to víc na tyto věci mysleli lidé kolem mne, maminka, bratři, sestry. Kde budeš bydlet, co budeš jíst, jak se budeš oblékat, to vše bude stát peníze, kde je vezmeš? To mne v mé naivitě nezajímalo, odbýval jsem to mávnutím ruky. Neuvědomil jsem si, že tam nebude nikdo, kdo by mi ráno připravil snídani, v poledne oběd a večer večeři. Když maminka i bratři viděli, že mne nezískají pro svůj záměr, abych totiž šel studovat alespoň práva a dal tak formální předpoklad pro založení rodinné advokátní kanceláře, dohodlo se nakonec, že dva bratři kteří již měli svá zaměstnání, mi budou přispívat měsíčně po padesáti korunách. Věřil jsem, že získám nějaké stipendium a byl jsem rozhodnut, že si vydělám nějakou korunu také soukromým vyučováním. Pravidelný příspěvek mých bratří, to byla moje jistota, na které jsem stavěl své plány. Bylo s čím začít. To ostatní se přidá. Když jsem dokázal s pětikorunou v kapse podniknout jednodenní cestu do Prahy - i když s neslavným koncem - proč bych nedokázal žít měsíc za sto korun? Byl jsem prostě odhodlán nejíst, nepít nebo i nebydlet, jen když budu moci studovat a stát se profesorem na střední škole.
Pozoruhodná na tom je především ta skutečnost, že tyto bláhové představy jsem byl skutečně odhodlán uskutečnit a že jsem je také uskutečnil. Vždyť jsem odejel do Prahy, aniž jsem měl zajištěno ubytování, ze začátku jsem bydlel u kolegy, který ovšem sám bydlel v podnájmu, pak v podnájmu na Malé Straně, kde jsem však nevydržel ani měsíc, protože jsem byl ubytován společně s číšníkem, který chodil domů opilý, k ránu budil celý dům a ve dne si vodil nevhodnou společnost. Pak jsem bydlel v dalším podnájmu na Starém Městě, nejdéle jsem vydržel v internátě v Karlíně, vždyť jsem první noc utratil všechny peníze, které mi maminka našetřila, abych měl z čeho začít. Vždyť jsem skutečně usiloval všemožně o získání stipendia a od samého začátku jsem vyučoval středoškoláky. Stále jsem hledal na burze kondic lepší a lepší podmínky. Nejraději bych byl získal místo domácího učitele a s bytem, ale to nebylo tak snadné. Vyučoval jsem ty předměty, které jsem sám studoval, to jest latinu a řečtinu, neboť tak jsem si zároveň zajišťoval důkladnou znalost základů těchto předmětů. Řečtině jsem vyučoval v židovské rodině na Vinohradech. Za dvě hodiny vyučování jsem dostával 12,50 Kč a k tomu svačinu. Bylo to výhodné proto, že jsem obě hodiny absolvoval najednou. Chyba byla v tom, že peníze i jídlo jsem dostával vždy předem. K jídlu obvykle byla vydatná káva, tj. silná zrnková káva se smetanou a chléb s máslem, případně koláče nebo jiné pečivo. Byla to vydatná svačina, která mi nahradila oběd. Jenže po takovém jídle byl člověk unavený, a i když to byla zrnková káva, přemáhalo mě spaní, pozornost byla snížena. To brzo vycítil žák a byl rád, když intenzita vyučování klesala. Musel jsem potom požádat, aby se pořad změnil.
Můj kolega, s kterým jsem v té době bydlel, měl podobné kondice. Z úsporných důvodů jsme měli předplaceno stravování v Akademické menze pro jednu osobu. Denně jsme se střídali na oběd. Ten, kdo nebyl na obědě, měl povinnost zajisti pro oba večeři: bývaly to brambory s mlékem nebo chléb se sádlem a cibulí a podobně. K přípravě teplé večeře nám sloužil petrolejový vařič Primus, který jsem přivezl z domova.
V roce 1938 přednášel na filosofické fakultě Karlovy univerzity docent Václav Příhoda, který se právě vrátil ze studijního pobytu v USA. Jeho přednášky o teorii výchovy, o vyučovacích metodách cizím jazykům nebo národní filosofii výchovy u západních národů vzbudily tolik zájmu mezi posluchači všech semestrů filozofické fakulty, že vedení fakulty bylo nuceno uvolnit pro jeho přednášky hlavní aulu, která do té doby vlastně byla určena výhradně řádných profesorům. Na jeho přednášky chodilo tolik posluchačů, že ani velká aula nestačila a posluchači, kteří nepřišli včas, zasedli na stupních mezi lavicemi na prosté zemi. Profesor Příhoda přišel s tehdy novým zjištěním, že naučit se dokonale cizímu jazyku je schopen jen mladý člověk nanejvýš 23letý. V pozdějším věku lidský organismus již není schopen vnímat jemné jazykové nuance, tím méně je reprodukovat. I starší člověk se sice může naučit cizí řeči, ale již ne tak, aby nebylo poznat, že nemluví svou mateřštinou. Říkal nám, že při vyučování cizího jazyka musí žák cizí jazyk především slyšet, aby jej mohl správně reprodukovat. Proto je nejúspěšnější ta metoda, když se dotyčný jedinec ocitne v té jazykové oblasti, jejíž jazyk se učí, takže je nucen permanentně komunikovat v příslušném jazyku. Profesor Příhoda se těmito tehdejšími novotami stal mezi posluchači velmi populární. Stalo se mi, když jsem byl doma na prázdninách a šel se právě koupat na koupaliště jsa podle toho oblečen, to znamená bez košile, bosý, pouze v trenýrkách, v ruce plavky, že jsem náhle a nečekaně potkal pana profesora, jak kráčí proti mně a vede jízdní kolo a ptá se mne, kde bydlí učitel Ledecký. Ukazuji mu cestu ke škole a oba se radujeme ze setkání. Pane kolego, říká pan profesor, nechtěl byste se mnou na chvilku zajít zde do restaurace na kávu a trochu si popovídat? V mladických rozpacích jsem sklonil zrak k bosým nohám, v ruce jsem ždímal plavky, a nebyl jsem schopen nabídku přijmout. Styděl jsem se jak primán. Je to už dávno, víc než padesát let, a dosud lituji, že jsem této jedinečné příležitosti nevyužil.
Jednou z předních vlastností všech řeholníků, pěstovanou po celý řeholní život, je pokora. S pokorou přijímali všechny události života, s pokorou přijímali radost, s pokorou přijímali bolest a nemoc, s pokorou přijímali všechna rozhodnutí svých představených. Jestliže převor kláštera rozhodl, že někdo půjde, tedy šel. Jestliže bylo rozhodnuto, že nepůjde nikdo, nešel nikdo. Jestliže provinciál rozhodl, že převorem kláštera v Praze bude pater Stanislav, pokorně pater Stanislav rozhodnutí přijal a odebral se do Prahy. A právě toto byl případ, který byl v obdivuhodné vazbě k mým osobním osudům. Když jsem totiž konečně nastoupil na vysokoškolská studia do Prahy a věnoval se jim se vším všudy, včetně nočních studentských příhod, z nichž jsem se někdy vracel až k ránu, jeho pozornost ke mně opět ožila a ve snaze co nejvíce mě chránit, zajistil mi pobyt v internátě sester Boromejek ve Vítkově ulici v Karlíně. Sám mně to nabídl, sám mě tam uved. Slova, kterými se mne před rokem zřekl, jako by ani nebyla vyslovena, jako by ani nebyla napsána v dopise na rozloučenou.
Internát sester Boromejek byl ve Vítkově ulici v Karlíně. Protějšek internátu tvořily kasárny. Tento objekt byl spíš předmětem pozornosti pro dívčí část internátu. Pro chlapce se však stal náhle životně důležitým dne 15. března 1939. Již z rozhlasových zpráv jsme věděli, že k národní katastrofě z minulého podzimu se navršuje další neštěstí - okupace. Ve svém nitru se přece jen každý zdráhal této zprávě věřit, dokud to neuvidí na vlastní oči. Velmi brzo ráno, snad kolem páté hodiny přišel první student se zprávou, že v kasárnách jsou již němečtí vojáci. Když jsem se však šel sám přesvědčit, nic se zdánlivě v kasárnách nedělo, u vchodu stáli naši vojáci. Již ale nebylo klidu, zprávy v rozhlase, vyzývající ke klidu se nedaly poslouchat. Bylo nutné jít do ulic.
V sutinách zašlých vzpomínek vidím osamoceného smutného muže kráčet Královskou třídou směrem z Karlína k Pořící a k Prašné bráně. Sníh s deštěm a studený vítr jsou přiléhavou kulisou k truchlému dění na hlavní pražské třídě Příkopy. Praporem s hákovým křížem v okně Deutsches Hausu se pokouší v tomto nečase vtisknout Praze nový ráz. Zima, vítr, sníh, déšť, slzy, hlad, zaťaté pěsti v kapsách, i zdvižené nad hlavou, i zvedající a vrhající dlažební kostky do nekonečného proudu automobilů a sidekarů, zpěvy hymny "Kde domov můj", neustálé vykřikování povelů v nenáviděné řeči "jezděte vpravo", to vše zmrazuje veškeré myšlení. Srdce tluče, ale chce puknout, slzy kanou, ale chtějí zkamenět, oči vidí, ale chtějí nevidět, uši slyší, musí slyšet, ale brání se: Nenávidím, nenávidím, nenávidím.
V sutinách zašlých vzpomínek vidím studenty filosofické fakulty Karlovy univerzity v Praze ve velké aule. Přednášku má profesor Bohumil Ryba. Studenti vstávají, aby jej jako vždy pozdravili. Jak bude moci tento vzácný muž mluviti celou hodinu o římské lyrice, když z oken auly je vidět na Mánesů most, po kterém přijíždějí v nepřetržitém proudu okupační vojska? Byl to vžitý ceremoniel, který nikdo nenařizoval, který zde prostě byl, že při vstupu profesora posluchači povstali, profesor je pozdravil úklonou, posluchači usedli a přednáška začala. Dnes to bylo jinak: Profesor Ryba se neuklonil, nýbrž se otočil směrem k oknům a mlčky přihlížel tragickému obrazu na Mánesově mostě: chvíli, dlouhou chvíli, stále, celou hodinu. I posluchači. Dívčí část první podlehla návalu slz, pak se již ani chlapci neudrželi. A profesor Ryba stál bez hnutí, bez hnutí brvou, jako socha, jako symbol tichého, uvědomělého vzdoru. Jaké myšlenky táhly jeho hlavou. Jaké myšlenky táhly hlavou mladých posluchačů? Když skončila doba vyučovací hodiny, pan profesor se otočil k posluchačům a se smutnými slovy "Děkuji vám" opustil aulu. Tak začala pro mne okupace. Ale měly přijít horší věci a velmi brzo.
Po prázdninách jsem se přihlásil ke státní zkoušce z latiny. Do internátu jsem se již nevrátil, ubytoval jsem se společně s kolegou Kubínem v soukromí, v Lázeňské ulici na Malé Straně. Shodou okolností to bylo v domě, který sousedil s maltézským klášterem, kde jem původně měl tak výhodně bydlet a měl jsem tedy neustálý zdroj přemítání o tom, jak to mohlo být a proč to nemohlo být. Nebyla to první poťouchlost osudu a žel ani poslední. Když jsem docházel na fakultu z Karlína, cesta mě vedla Staroměstským náměstím, kolem Šalounova pomníku, na němž jsou modelována památná slova Komenského: "Věřím i já v Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se vrátí, ó, lide český!". Tak jsem denně chodil kolem těch slov, která se mi málem stala úrazem při maturitní zkoušce z češtiny.
________________________ 6. pokračování ______________________________
Okupace
V listopadu 1939 došlo k uzavření vysokých škol v Praze. Bylo napsáno již mnoho zpráv, pravdivých i zkreslených. Pro nás studenty, zvláště pro ty, kteří byli těsně před zkouškami, to byla záležitost zvlášť překvapující a zvlášť bolestná. Předcházel Opletalův pohřeb a studentské manifestace kolem něho. Nám nevadilo, když nás sbírali na ulici při potyčkách s esesáky, když po nás stříleli, odváželi auty: bylo to na denním pořádku, tomu jsme denně čelili a nezaváhali žádný ani na okamžik. Ba, své chování jsme formulovali spíš provokativně než uhýbavě. Byli jsme hrdi, když jsme dostali ránu pendrekem za to, že jsme při zpěvu státní hymny na Staroměstském náměstí neskončili slovy "země česká, domov můj" - nýbrž pokračovali "Nad Tatrů sa blýská". Tehdejší pražská policie poslechla rozkazu "obušky ven". Obušky sice lítaly ve vzduchu, ale většinou jen symbolicky. Jeden bodrý policista nám také takto vyhrožoval, ale při tom povzbuzoval: "Kluci zpívejte!" To vše bylo pro nás vzrušující, lákavé, o tom se mluvilo, to se hodnotilo, to byl život studentský. Nikdo z nás by neustoupil ani na chviličku.
Pak přišel pátek 17. listopadu 1939. Po středečním pohřbu kolegy Opletala a po vzrušených potyčkách s německými okupanty, které pokračovaly i ve čtvrtek a při nichž například byla obsazena studenty technika na Karlově náměstí, jsme šli v pátek na fakultu velmi brzo, neboť jsme byli zvědavi na zprávy ostatních studentů. Demonstrace se konaly po celé Praze, kde jen byla nějaká studentská instituce. Staré Město, Nové Město, Hradčany, Dejvice, Klárov, Vinohrady. Měli jsme se však dočkat jiných věcí. Od středy 15. listopadu, kdy se konal pohřeb medika Opletala, který zahynul kulkou německé policie, jsme žili v mimořádných podmínkách. Tušili jsme, že se něco připravuje, ale nevěděli jsme, co to bude. V noci ze čtvrtka na pátek bylo oznámeno uzavření vysokých škol. Co to znamenalo pro nás, kteří jsme skutečně na vysoké škole studovali, kteří jsme byli přihlášeni ke státním zkouškám, kteří jsme na tomto studiu stavěli své životní plány? Nebrali jsme to na vědomí. Šli jsme prostě "do školy" tak, jak jsme byli zvyklí od dětství. A právě v tento zlověstný pátek jsme si s kolegou Kubínem přivstali, abychom se co nejdříve od ostatních kolegů na fakultě dověděli další podrobnosti. Ale dověděli jsme se to ještě dříve. Již z dálky jsme viděli v podloubí vchodu filosofické fakulty na Smetanově náměstí rozestavěné kulomety a kolem nich německé vojáky. Ignorovali jsme je - bláhoví - a šli jsme po schodech vzhůru, jakoby se nechumelilo. Teprve na posledním schodě nahoře, jako by ani oni nás neviděli, nás němečtí vojáci pomocí pušek odehnali. Tehdy jsme poznali, že je skutečně zle. A ještě jsme nevěřili. Šli jsme na právnickou fakultu, kde se postup opakoval s tím rozdílem, že nás vojáci vyprovodili až na roh ulice. Rozhodli jsme se jít na některou kolej, kde jsme doufali získat podrobné zprávy. Na Klárově jsme potkali kolegu Hladíka, který byl ubytován v Hradčanské koleji. Podle jeho zpráv byli v noci přepadeni esesáky, všichni studenti byli naloženi na auta a odvezeni z Prahy neznámo kam. Jemu se podařilo utéci do kuchyně a oknem do dvora a tak unikl internaci. Každá zpráva, kterou jsme se pak dovídali, překonávala svou hrůzou všechny předchozí. Dovídali jsme se postupně o osudech vysokoškoláků v Pečkárně, v Ruzyni, atd. Když jsme se vraceli do svého pokoje v Lázeňské ulici, již na Karlově mostě nás upozornili, že po našem odchodu byl náš pokoj prohledán, věci zabaveny a byli jsme upozorněni, že by nebylo rozumné se do svého bytu vracet. Celý den jsme prochodili po Praze, ale nikde jsme nezískali žádnou spolehlivou informaci, která by nám byla podkladem k rozhodnutí, co dál. To jsme ještě nevěděli, v jakém úžasném rozsahu byla akce deportování studentů provedena a že jsme byli vlastně zcela mimořádnou výjimkou, protože jsme bydleli v soukromém podnájmu. K večeru jsme zašli do restaurace na Karlově náměstí, kde se obvykle studenti scházeli. Restaurace byla poloprázdná. Pokud tam byli návštěvníci, byli příliš nápadní svými koženými kabáty a tyroláckými klobouky. Teprve tehdy jsme si řekli: "To je konec". Ještě dodnes dlužím svému kolegovi ze studií částku 10,50 Kč, kterou mi půjčil na cestu domů. Celou noc jsme probděli pochůzkami po známých i neznámých místech a prvním ranním vlakem jsme odjeli domů.
Doma mě již čekali. Na radnici mi však oznámili zcela nepokrytě, že ve svém rodišti a u své rodiny nemohu zůstat, že by to nebylo dobré ani pro ně ani pro mne. Po trudné poradě se sourozenci a maminkou jsme usoudili, že nemá význam dobrovolně se hlásit na nucené práce a že by bylo vhodné podniknout jakýkoliv jiný pokus o zaměstnání. Snad to ani nemohlo jinak dopadnout: "Napiš strýci Stanislavovi, jistě uzná tyto závažné důvody a sežene nějaké vhodné zaměstnání. Nakonec jsou jisté možnosti zaměstnání v jejich redakci, neboť olomoučtí dominikáni vydávají různé náboženské knihy a časopisy.". Odpověď byla rychlá, stručná: "Přijeď. Strýc Stanislav!"
.. Olomouc ...
Dvě stě čtyřicet kilometrů vlakem a dva kilometry pěšky. Pět hodin cesty. Pět hodin mučivých myšlenek na to, co bylo, na to, co je, a hlavně na to, co bude. Konečně se dostanu do Olomouce, do toho moravského města, jež jsem znal jen ze zeměpisu a z nejasných představ o činnosti olomouckých dominikánů, kteří vydávají časopisy, knihy, pořádají přednášky, jsou slavnými kazateli. Nyní k nim přichází mladík, který před několika málo lety odmítl jejich řád, odešel na světská studia, zklamal jejich naděje, které do něj vkládali.
Olomouc tehdy v roce 1939 nebyla tak velké město jako nyní. Město nemělo ty moderní tramvaje, nebylo tehdy ještě prohlášeno za městskou rezervaci s největším počtem památkových staveb, tehdy se ještě ani nevědělo, že by se zde mohly konat tak pozoruhodné květinové výstavy. Také z univerzity zde byla jen bohoslovecká fakulta, rozsahem bylo město asi poloviční. Nádraží však muselo upoutat každého cestujícího, pokud měl myšlenky pro monumentální stavby. A to já jsem tehdy neměl. A přesto jsem si je dlouho prohlížel s nelíčeným zájmem, jen abych oddálil blízký okamžik. "Prosím vás, kde je zde Slovenská ulice?". "Jeďte šalinou na náměstí a tam se zeptejte!" Odmítl jsem tramvaj, které tehdy říkali "šalina" a dal se podle kolejí na cestu. S líčeným zájmem jsem si prohlížel kamenictví a sochařství v místech, která jsou dnes již zastavěna bohatou bytovou výstavbou. Prohlížel jsem si, nebo spíše jen předstíral, že si prohlížím výlohy galanterie, potravin, fotoateliérů, mohutné stavby kostelů Panny Marie Sněžné, svatého Mořice, a kdybych byl věděl, že je na cestě také malá odbočka k biskupskému dómu svatého Václava, také bych se tam zastavil, jen abych si prodloužil svou, již tak dlouhou cestu a oddálil ten okamžik, ten těžký okamžik setkání na životním zlomu. Toto mé loudání přece jen nakonec skončilo u brány dominikánského kláštera. Žádná náhoda, žádná záminka mi nepřišla do cesty. Opět stojím před klausurou, dnes již tak důvěrně známou, sahám chvějící se rukou na páku zvonku. Ruka se mi třese jako starci. To nezvoní zvonek vrátnice, to zvoní padající střepiny mého životního snu. Otevírá se okénko, otevírají se dveře do hovorny, to všechno již znám, důvěrně znám. Srdce utiš se, ještě nepukej, to ještě není to poslední, to je jen rozcvička, musíš přežít ještě trpčí chvíle. Přichází strýc Stanislav ve svém bílém dominikánském hábitě, bere mě za ruku jako malého chlapce tehdy před deseti lety a vede mně klášterní chodbou, po dřevěných schodech do 1. poschodí. Je ve mně malá dušička. Ještě méně jistoty o správnosti této cesty je ve mně, než tomu bylo tehdy před deseti lety. Stanuli jsme na krátko u dveří, ani jsem nestačil přečíst celou vizitku: P.Dr. Silvestr M. Braito, šéfredaktor Revue Na hlubinu. Do místnosti vedly dvojité dveře. Na vnějších byla vizitka, na vnitřních byla velká vývěska se slovy: "Vítám Vás, ale nebuďte tu dlouho!".
Na zaklepání se ozvalo přívětivé "Ave!" Vstupujeme do prostorné místnosti s dvěma okny. Po pravé straně místnosti je klekátko, umyvadlo, mosazná postel, na druhé straně psací stůl, na straně k oknu stolek s psacím strojem, po druhé straně stolu směrem ke dveřím hluboké kožené pohodlně křeslo. Za psacím stolem velká knihovna, vlastně jen prostý štelář plný knih a časopisů, dále malá knihovna a šatník. V hlubokém černém křesle seděla postava řeholníka, který měl před sebou roztaženy noviny, takže mu nebylo vidět do tváře. Když noviny trochu odsunul, pohlédla na mě kulatá tvář s tmavými brýlemi. Oplešalá hlava s prošedivělými vlasy, bystrý pohled. Stručná slova "Tak to jste vy?" pro mne znamenala mnoho: jsem souzen, ale nejsem odsouzen. Mohl bych být odmítnut, ale nejsem nepřijat, všechno se o mně ví, ale nic se mi nevyčítá, nezasloužím si to, ale podává se mi pomocná ruka, neříká se mi: "Zde nemůžete zůstat, jděte jinam", ačkoli zde by to bylo právě na místě. Kdo je tento muž, jehož jsem znal jen ze stránek časopisů a ze slavných kazatelen u sv. Jiljí a u sv. Víta v Praze? U nás studentů nebyl oblíben snad právě pro svůj věhlas a slávu. Kdo je tento muž, který tak obdivuhodně plní svým jednáním zásady křesťanské lásky, která nesoudí, která odpouští, která rozdává?
A tak jsem poprvé vstoupil do místnosti, která se postupně stala do jisté míry i mou pracovnou. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se stanu sekretářem tohoto slavného muže a že v této místnosti budu denně trávit hodně času zajímavou prací sekretáře redakce, při které budu mít možnost se seznámit s význačnými osobnostmi českého kulturního světa. Zde jsem se seznámil se spisovatel Jaroslavem Durychem, Janem Čepem, Janem Zahradníčkem, Jakubem Demlem, malíři Bedřichem Saxlem, Stáňou Menšíkem, Milošem Krejsou, redaktorem Josefem Řezníčkem, Augustinem Uhrem, vědci Emiliánem Soukupem, Reginaldem Dacíkem, Metodějem Habáněm, Antonímen Čalou, Albertem Vyskočilem, Antonínem Moresem, Františkem Kosatíkem, Timotheem Vodičkou, prof. Colem, Dr. Vašicou a mnoha jinými.
Zpočátku jsem bydlel ve společné mistrnosti s klášterním sluhou a dostával jsem podobné úkoly jako on. Když se pak vzájemné vztahy vyjasnily a ukázalo se, že nelze mluvit o mém vstupu do řádu a že nejprve administrace a potom i redakce potřebuje pracovní sílu, dostal jsem samostatný pokoj v prvním poschodí, pak i psací stroj a postupně jsem se stal pomocníkem, pak účetním - absolvoval jsem za tím účelem kurs maloobchodního účetnictví - pak knihovníkem a nakonec tajemníkem redakce a osobním sekretářem šéfredaktora revue Na hlubinu. V čem moje práce spočívala? Jako stálý úkol jsem měl pečovat o redakční knihovnu. Stále chodily nové knihy k recensi, chodily knihy na ukázky ze dvou olomouckých knihkupectví (Prombergova a Tomkova), z nich se některé kupovaly, ostatní se vracely. Všechny tyto knihy bylo nutno přečíst, zařadit do knihovny. Pro mne to byla velmi vítaná pracovní náplň. Nehleděl jsem na čas. Ráno jsem vstával z lůžka přímo k psacímu stroji. Večer jsem uléhal s knihou a někdy i perem v ruce. Ale někdy jsem neuléhal, lákal mě vnější svět. Problém mých večerních vycházek jsem byl nucen řešit po svém, neboť klášterní dveře se daly otevřít pouze zevnitř; zvenčí nebyla ani klika ani zámek. Vstup do kláštera byl možný jen přes vrátnici, kterou obsluhoval vrátný. Klášter se zavíral v 19 hodin a potom již nebylo možno přes vrátnici hodit. Když jsem tedy chtěl jít večer ven, musel jem odejít před 19. hodinou a sjednat si s kuchařem fráterem Tomášem, s kterým jsem byl ve velmi přátelském vztahu, aby mi nechal pootevřené dveře z kuchyně do dvora. Musel jsem si udělat také určité opatření u vrat ze dvora tak, bych se dostal zvenku do dvora, ale by se tam nedostal cizí člověk. Bylo to někdy velmi zlé a kdyby mne někdo v noci pozoroval, nutně by mě musel považovat za zloděje.
Nejednou jsem si roztrhl rukáv, když jsem se snažil vysunout závlačku ze závory na vratech, abych si uvolnil vstup. Tímto způsobem jsem také odešel dne 4. Února 1940 na ples do Lidového domu, kde jem se seznámil s mladou dívkou, s kterou jsem navázal trvalé přátelství. Ze skrovných počátků mého pobytu v olomouckém klášteře, kde jsem měl opravdu mimořádné postavení, podíleje se na klášterním životě a užívaje zároveň světské svobody, vyvinul se zanedlouho můj pobyt v zaměstnanecký poměr, byl jsem nemocensky pojištěn, dostával jsem i odměnu. Z počátku se skládala z těchto složek: ubytování zdarma, stravování zdarma, praní prádla zdarma, kapesné Kč 50,- měsíčně. Tato peněžní odměna trvala jen několik měsíců a postupně se změnila v jedinečnou formu odměňování: Můj představený mi řekl jednou pro vždy, abych si vzal z pokladny takový plat, jaký si zasloužím.
__________________________________________________________________________________________________________________________
Jisto jistě ona dívka byla moje mamka, Zdeňkova manželka od roku 1946. Ale nepředbíhejme. Čeká nás celé období války, osvobození, rok 1948, pak moje starší sestra a teprve potom moje maličkost.
6. února 2015, Z.W.
___________________________ 7. pokračování _________________________________________
V pasti
Zatím jsem měl vyřešenou otázku zaměstnání na delší dobu, jak jsem se tehdy domníval. Nevěřil jsem tehdy, že by vysoké školy mohly být zavřeny na dlouho a proto jsem toto zaměstnání považoval za provizorium. Kdyby mi tehdy někdo řekl, jak to bude ve skutečnosti dále, vysmál bych se mu jako blázínkovi. Až otevřou vysoké školy, vrátím se obohacen zkušenostmi z praktického života, který byl neobyčejně blízký mému studijnímu směru. Tak jsem uvažoval počátkem roku 1940.
Můj strýc tehdy pravděpodobně uvažoval jinak. Domníval se asi, tak si to dnes ve svých úvahách představuji, že přijdu k rozumu, že se vzdám svých vzdušných zámků o studiu klasických jazyků a že se vrátím do lůna dominikánského řádu. Ale ani tato úvaha nebyla reálná. Ani jeho, ani moje. Měl jsem zajištěno ubytování, měl jsem zajištěno stravování, praní osobního prádla, dostával jsem i kapesné. Mladý člověk se snadno vyrovná i s horšími krizemi. Začal jsem volně dýchat a jednat jako svobodný mladý člověk.
Ale mělo to svůj háček. Tíha okupace a války doléhala čím dál tím víc. Hrozilo odeslání do říše na práci.
Po počátečních tvrdých dnech, kdy mi dával práci můj strýc, která byla opravdu podřadná a spíš by se hodila na novice dominikánského řádu, začal si mě více hledět šéfredaktor revue Na hlubinu dr. Braito. Nejprve mi dal na starost redakční knihovnu. To bylo něco pro proskribovaného studujícího literatury. Do této práce jsem se vrhl s nadšením a trávil jsem v knihovně celé hodiny, celé dny, někdy i noci. Do knihovny se vcházelo kněžským kůrem, v kterém se řeholníci s železnou pravidelností scházeli k společným modlitbám. Když byl kdokoliv v kůru přítomen, nebylo možno přicházet nebo odcházet z knihovny. A nestalo se jen jednou, že jsem zůstal takto v knihovně zablokován i dlouho do noci. Ale to mi nevadilo. Pro spousty knih, většinou ještě nepřečtených a hlavně nezařazených jsem pořídil rejstřík na kartách, rejstřík věcný, rejstřík abecední, rejstřík přírůstků. Každý svazek bylo nutno označit signaturou. Knihy se třídily podle tématu (patrologie, theologie, filozofie, umění, beletrie, poesie, cestopisy, životopisy, staré tisky, technické spisy a různé). Každé téma mělo svůj regál nebo skříň a značilo se římskou číslicí. Podle velikosti se kniha zařadila do určité police v rámci regálu nebo skříně a to značilo abecedou. Třetí část signatury tvořilo pořadové číslo v řadě, takže knížku se signaturou XI-h-37 bylo nutno hledat v XI.regálu (beletrii), v polici h (nejnižší police až u podlahy) a konečně jako třicátou sedmou v pořadí. Byl to celkem jednoduchý systém, srozumitelný a v této knihovně vyhovující. Však na něm bylo to nejzajímavější, že se v něm málokdo vyznal a většinou se obraceli zájemci na mne. Ale nešlo jen o signování knih. Často bylo nutno knihu alespoň zběžně prolistovat a nejednou i přečíst, ať už z povinnosti jako knihovník nebo z odborného zájmu jako student, či z čistě soukromého zájmu. Bylo to nádherné zaměstnání. Knihy neustále přicházely: nákupem, recensní činností, dary. Když jsem v této knihovně začínal pracovat, měla asi osm tisíc svazků, když jsem odcházel, bylo jich dvakrát až třikrát tolik. Každou knihu jsem znal. K této práci mi brzo přibyla další. Byly mi šéfredaktorem svěřovány knihy k recenzi. Dobře si pamatuji na svůj první elaborát. Byl to tehdy životopisný román o Til Riemenschneidrovi, německém řezbáři doby pozdní gotiky. Sám strastiplný život výjimečného umělce i jeho úchvatné románové zpracování mě cele zaujalo, přečetl jsem objemný svazek téměř na jeden zátah a napsal jsem o knize dlouhé, a jak jsem se domníval výstižné pojednání, v němž jsem zvlášť vznosným slohem spojil tématiku prací tohoto umělce se závěrečným motivem jeho životní pouti: Riemenschneider byl pro účast na selském povstání odsouzen a popraven lámáním údů na mučidlech. Odevzdal jsem tento první elaborát a uprostřed další práce jsem čekal, jak se to bude vyjímat v tisku a co na to budou říkat čtenáři. Čekal jsem na svoji prvotinu. Když vyšlo nové číslo revue, netrpělivě jsem listoval v recenzní části a zjistil jsem, že o této knize referoval někdo jiný a odbyl ji několika málo řádky. Svůj rukopis jsem pak našel v redakčním koši mezi ostatními papíry k vyhození. Tak začínala má učednická léta redaktorská.
Ale redakční práce přibývalo, nakladatelství se rozrůstalo, vydávaly se knihy, časopisy, pohlednice, obrázky a obrazy. Ke starostem o knihovnu mi přibyla práce korektora. Bylo mou povinností všechen tisk v kartáčovém otisku přečíst a opravit z hlediska jazykové správnosti a správnosti slohové. Bylo nám předepsáno povinné vedení účetnictví. Byl jsem vyslán na povinný účetnický kurz a vedl jsem jednoduché účetnictví. Patřily k tomu i složitější záležitosti, jako kalkulace vydávaných tiskovin, daňové záležitosti apod. Můj nadřízený byl většinu času na cestách mimo Olomouc. Zastupoval jsem jej v jeho nepřítomnosti. A byl-li přítomen, byl jsem nucen být v jeho přítomnosti; stal jsem se jeho osobním a redakčním sekretářem. Jako pozornost jsem dostal k vánocům balíček vizitek s textem: Zdeněk Kašička, sekretář Dominikánské edice Krystal, Olomouc, Bernardinská 14.
Zcela nenápadně práce narůstala, stával jem se stále více samostatnějším pracovníkem. Překládal jsem články z němčiny, knihy z latiny. Některé věci vyšly tiskem, některé leží ještě v rukopise, připraveny k vydání. Na jiném místě píši o tom, v čem spočívala moje práce sekretáře, pravidelná práce. Ale byly i mimořádné úkoly.
Jednou jsem dostal od svého nadřízeného pozdrav z jeho cesty po Čechách a zároveň mi ukládá, abych přednesl jeho přednášku v rozhlase. Je třeba v určitý den a v určitou hodinu zajet do Brna a tam předložit plnou moc, kterou mě pověřuje přečtením jeho přednášky. Nebyla to maličkost, vždyť jsem byl ještě mlád a nezkušený. Na jedné straně mi to lichotilo, na druhé jsem byl z tohoto úkolu nervózní. Ale napsal jsem domů mamince a sourozencům, aby poslouchali Braitovu náboženskou přednášku, že ji budu číst za něho. Jel jsem tedy do Brna, v rozhlasovém studiu se mě zeptali, zda jsem již mluvil do radia a poučili mne jak postupovat, co znamená červené světlo, co zelené a kdyby bylo potřeba mi dát pokyn během vysílání, že jej uvidím na světelné tabuli, která je umístěna na stole, u něhož budu sedět. A nechali mě čekat. Hodiny v místnosti šly o několik hodin pozpátku. Těsně před mým vystoupením byla čtena zpráva z Hitlerova hlavního stanu, o jakémsi problematickém vítězství, v které stejně nikdo nevěřil. A pak přišlo červené světlo a zelené světlo a dostal jsem pokyn, abych četl. Bylo to zlé nejen proto, že jsem byl poprvé v tomto novém prostředí, ale též proto, že jsem text přednášky dostal až těsně před vysílací dobou a jak jsem s hrůzou zjistil, psal jej sám autor tím svým nedbalým strojovým rukopisem, který nedbal na interpunkci, na velká písmena na začátku věty, prostě rukopis, který nebyl upraven, neboť se předpokládalo, že bude číst autor, který látku ovládá. Bylo to velké vypjetí, byl to velký zážitek, ale zvládl jsem jej snad bez závad. Ke konci přednášky se rozsvítilo světlo na signalizačním panelu s textem "Nezrychlovat!". Uposlechl jsem a v několika vteřinách byl konec relace.
Za několik dní jsem dostal z domova dopis se zprávou, že je to škoda, že jsem nemluvil já, že mě všichni chtěli slyšet,ale že nakonec mluvil sám autor. Tedy ani můj hlas nepoznali.
Byla válka, protektorátní zřízení doléhalo těžce na všechno české. Na každou tiskovinu muselo být vydáno ústředním úřadem v Praze zvláštní povolení. To musel zařizovat tajemník. Obvykle jsem to získal za úplatek ve formě cigaret nebo čokolády. Tehdy se již nepočítaly v tomto případě cigarety na balíčky po deseti nebo dvaceti kusech, nýbrž po sto kusech. A čokoláda po kilogramech. Za heydrichiády přišel písemný příkaz, že všechny noviny a časopisy musí uveřejnit nekrolog s fotografií. Byl to pro mne otřesný pokyn, i když jsem nebyl odpovědným redaktorem. Byl jsem se poradit s tehdejším tiskovým pověřencem dr. Turkem. Otevřeně jsem mu řekl, oč jde. Ptal se mne: "Víte, co se může stát, když neuposlechnete?" Neodpověděl jsem a nekrolog jsme neuveřejnili. Snad jediný český časopis. Když se po válce jednalo o opětné povolení k vydávání revue Výhled, ani tento argument nebyl nic platný.
Zaměstnání tajemníka mi umožňovalo občas zajet do Prahy. Měl jsem v Praze sourozence a tak mi tyto cesty přicházely vhod. Snažil jsem se, abych aspoň jednou měsíčně byl v Praze. Při jedné takové cestě jsem se stal obětí policejní léčky. Během dopoledne velký počet SS-manů obstoupil celé vnitřní pražské město a nikdo nesměl bez provedení osobní kontroly opustit uzavřený kruh, který obepínal Národní třídu, Václavské náměstí a okolí. Do tohoto prostoru mohl vstoupit kdokoliv, ale vyjít mohl jen ten, kdo u improvizovaných pracovišť na chodnících, v průchodech a v podloubích odevzdal "kenkartu". Místo ní obdržel písemné potvrzení a odevzdání s výzvou, aby si ji do tří dnů vyzvedl v místě svého bydliště. Jakmile přijela tramvaj do stanice, nastoupili na stupátka SS-mani, aby znemožnili komukoliv nástup. Z počátku to bylo zmatečné a myslel jsem si, že je to za chvíli přejde. Bylo mi jasné, že nesmím poslechnout pokynů tlampačů a podřídit se kontrole. Viděl jsem v tom svůj konec. Jednak by se přišlo na to, že jsem mimo evidenci, jednak by mě v každém případě čekal okamžitý odsun na nucené práce do Říše. Bloudil jsem s kufrem po Václavském náměstí a snažil jsem se získat informaci o tom, jak postupovat nebo kudy se dostat z uzavřeného okruhu. Potkal jsem bývalého spolužáka Řezníčka, který byl v podobné situaci. Vidím se, jako by to bylo dnes, jak unaveni a zděšeni sedíme na mém kufru před prodejnou obuvi na Václavském náměstí a přemýšlíme, co dělat. Při tom jsme zjistili, že když tramvaj odjíždí ze stanice, hlídky ze schůdků za jízdy seskočí a tramvaj odjíždí již bez dozoru. Rozhodli jsme se tedy, že ze pokusíme naskočit do tramvaje nepozorovaně za jízdy. Nejvhodnějším místem se nám zdála zatáčka tramvaje z ulice 28. Října směrem na Václavské náměstí. Třiadvacítka se blíží od Pernštýna, je poloprázdná. Hop nebo trop. Kdyby nebylo toho vzácného českého člověka, průvodčího tramvaje č.23, který mě v mém skoku zachytil a vtáhl do tramvaje i s kufrem, bez jediného slova, snad i s úsměvem, nikdy by tyto řádky nebyly napsány.
__________________________ 8. pokračování ________________________
Takovými a jinými žertíky nás obšťastňovali naši okupanti. Dávno byly vysoké školy uzavřeny, dávno uplynula doba, kdy již měly být zas otevřeny, ale stále vysokoškoláky zneklidňovali, hned povolávali na nucené práce, hned vymáhali navrácení vypůjčených knih z univerzitní knihovny nebo předložení potvrzení o zaměstnání, o placení nemocenského pojištění, penzijního pojištění, přihlášky k pobytu a tak podobně. Stále se to pročesávalo, naháněli se lidé na nucené práce z těch, kteří se do této léčky dostali. Písemná výzva obyčejně končila pohrůžkou: "Neuposlechnutí této výzvy by mělo pro Vás nepříjemné důsledky." Jenže každý věděl, že uposlechnutí teprv ????? (chybí zbytek věty)
V Olomouci byla silná vojenská posádka. V druhé polovině válečných let, když již i na východě nastal obrat a německá vojska ustupovala a morálka upadala, k povzbuzení morálky civilního obyvatelstva i utužení kázně vojska pořádalo posádkové vedení občas parádní přehlídku. S vojenskou parádou byl také spojen odsun vojenských jednotek na frontu. Celý velký vojenský útvar, snad prapor, snad pluk, snad i více se dal na pochod městem, prošel nádražní třídou, hlavním náměstím, Riegrovou ulicí a Litovelskou ulicí z města ven. Moje cesta do tiskárny vedla Riegrovou ulicí a jednoho nešťastného dne jsem šel do Kramářovy tiskárny právě ve chvíli, kdy procházel takový slavností průvod:prapory, vlajky, velitelé na koních, velitelé pěší a nesmírné zástupy vojáků. Bylo to pro mne zdržení, musel jem čekat, až průvod přejde, což mohlo trvat půl hodiny i déle, a mimo to zde byla nepříjemná povinnost smeknout před tou částí průvodu, kde byly neseny vlajky. Chvíli jsem čekal, ale pak jsem se rozhodl, že přejdu, jakmile bude v průvodu větší mezera, což jsem také udělal a velmi jsem pospíchal za roh ulice, směrem k tiskárně na tehdejší nábřeží. Za sebou jsem sice pozoroval jakýsi vzruch, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Ale bylo velmi zle a brzo jsem pozornost zatraceně zbystřil. Velitel útvaru, který jel na koni, se za mnu rozjel, za rohem mne dohnal a nepříčetně na mne řval tou svou nepříjemnou němčinou a kůň - byl to šedý grošák - se na mě tlačil a utiskoval mě svými kopyty a já v hrůze jsem ustupoval před tímto zvířetem až přes vodu a skončil jsem u protější zdi obytného domu. Dál jsem nemohl: nebylo kam, neměl jsem sil. A důstojník řval a řval a já jsem nerozuměl ani slovo, a kůň na mě našlapoval, cítil jsem pach koňského těla pach kožené výstroje a viděl dvě kopyta, která našlapovala těsně vedle mne; viděl jsem, že je to můj konec a jen jsem čekal, zda to bude výstřel či dýka, či úder koňského kopyta, který ukončí moje muka. Neřekl jsem ani slovo, nepozvedl jsem zrak, jen jsem stál hrůzou přilepen ke zdi. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Nevím, jak dlouho to trvalo, zdálo se mi, že to nebralo konce. Nikdy jsem v životě neomdlel, žel ani tehdy. Pak náhle důstojník, který po celou tu dobu sedě na koni, odcválal směrem za postupujícím útvarem do Litovelské ulice.Kolem z povzdálí stálo několik lidí a pozorovali výstup. Jeden muž pak šel kolem mne a tiše mi říká: "Honem zmizte!" A další okamžiky jsou jako vymazány z mé paměti. Nevím, kam jsem šel, zda do tiskárny, či domů, či jinam.
Se svou dívkou (od roku 1946 manželkou) jsem se dostal do okruhu prostých lidí z Hané. Její otec totiž pocházel z početné rodiny v Žerotíně. Bylo jich dvanáct sourozenců, většinu z nich jsem postupně poznal osobně, nejvíce však jsem poznal strýce Dana, Aloise a jejich sestru Anči. Rovněž matka mé dívky pocházela z početné žeracké rodiny. Pro moje mládí to bylo na dlouhou dobu velké sousto. Prostě jsem se v tomto příbuzenstvu nevyznal a když jsme šli k někomu na návštěvu, dal jsem se, obvykle na cestě, seznámit s rodinnými vztahy toho, jemuž naše návštěva patřila. Strýc Daniel Krejčí, prostě strýc Dan, měl v lednu 1940 svatbu a v červnu téhož roku byl Gestapem zatčen a odvlečen do vězení a do koncentračních táborů. Po pěti letech se vrátil. Po dobu okupace jsme navštěvovali jeho manželku Libuši Krejčí, která trpělivě čekala po celá ta dlouhá léta a její naděje nebyla zklamána. Strýc Alois žil ve svém rodišti "v chaloupkách" jako zedník a chalupník. Vychovat tři syny nebyla v tehdejší době maličkost. A jestliže alespoň jednomu chtěl dát vzdělání, aby "to někam dotáhl", pak teprve to nebyla maličkost. Jeho syn Jarek, kterého jsem zprvu moc neznal, skutečně vystudoval gymnasium v Olomouci a pak i pedagogickou fakultu a stal se univerzitním profesorem. Zůstal při svém povolání věren komunistickému přesvědčení svého otce.
Na rozdíl od svých bratří, kteří s výjimkou jednoho, byli přesvědčenými komunisty, byla teta Anči zbožná katolická žena, která po celý život sloužila u cizích lidí, ale při tom žila klidným, zbožným životem osamělé ženy. Její bratří se k ní chovali velmi pozorně a když se jim po válce lépe vedlo, velmi jí pomáhali. Ostatně všichni tito sourozenci spolu velmi drželi bez ohledu na své politické přesvědčení a všichni tíhli k rodné obci, zvláště ke svým dvěma bratrům, Vlaďkovi a Aloisovi, kteří bydleli v Žerotíně "v chaloupkách".
Osudy těchto sourozenců byly roztodivné: Marie Krejčí se dostala do Vídně, kde založila rodinu Tonturovu, jejíž členové dnes ve Vídni cosi znamenají. Antonín Krejčí se stal pivovarských dělníkem a žije dnes v Hanušovicích, Vojta Krejčí žil na Litovelsku jako obuvník.
Josef Krejčí, otec dívky, která mě do jejich rodiny uvedla, byl železničním zaměstnancem, strojním topičem, ale též úředníkem. Kristina žila jako chalupnice na moravském Slovácku. Většinou se však drželi na Olomoucku a s výjimkou Anči a Josefa patřili ke komunistické straně, což jim nebránilo, aby se vzájemně měli rádi do pozdního věku. Z tohoto politického přesvědčení většinou vystřízlivěli, když se dočkali zklamání právě u toho člena, na němž si tento rod nejvíce zakládal, mladém Jarkovi Krejčím, který vystudoval a stal se vysokoškolským profesorem, kterého strana pro jeho původ mimořádně vyznamenávala, vysílala jej do ciziny na přednáškové turné, ale pak se ho zřekla natolik, že jej vyloučila ze svého středu, perzekuovala, věznila a nakonec vystěhovala z vlasti i s celou rodinou. Vídeňská větev jejich rodiny se ho ujala, připravila mu ve Vídni přátelské uvítání, zajistila mu tam dobrou existenci. V souvislosti s tímto případem někteří členové rodiny, do té doby horliví komunisté, zřekli se své stranické příslušnosti.
Podivuhodný život žila Anči, zprvu jako služebná, později jako důchodkyně. Celý život pracovala pro druhé, těžce pracovala a plnila vůli svých nadřízených a v pozdním stáří, když se dožila skrovného důchodu, musela zápasit s nemocemi, které se dostavily v důsledku těžké celoživotní práce. Když jí šlo na sedmdesát let, byla nucena podrobit se vážné operaci, při které jí byl odebrán značně velký nádor. Po několika letech se musela podrobit operaci levého oka. Věděli jsem od lékaře, že to není maličkost a že jí oko bude muset být amputováno. Věděli jsme to, ale tajili jsme to před ní. Když jsem ji byli navštívit po operaci, vítala nás s úsměvem. Na více-méně zdvořilostní otázku, jak se jí daří, odpověděla: "Ale dobře, jsem ráda, že to mám za sebou. Lékaři jsou na mě velmi hodní, i ostatní pacienti, s kterými přijdu do styku, jsou velmi milí. Ale nelekejte se, já vám musím říci něco vážného, ale opravdu se nelekejte, není to zas nic tak zlého, jen abyste to věděli a abyste nebyli pak překvapeni. Pan primář rozhodl, že mi to nemocné oko musí odebrat a tak mi je vzali. Proto vám to říkám, abyste se nelekli, až přijdu domů bez oka. Mně to nevadí, jsem ráda, že mám aspoň jedno oko. To mi stačí." Strnuli jsem všichni nad touto řečí. Ne proto, že ztratila oko, neboť to jsme věděli předem, ale proto, že ona nás utěšovala, zatím co by se dalo čekat, že tento těžký úkol připadne nám, druhé straně.
S jedním okem žila ještě čtyři roky, sama si žila ve svém pokojíku, až v klidu zemřela ve věku dvaaosmdesáti let. Pacientky, s kterými sdílela v nemocnici společný pokoj, velmi často vyslovovaly podivení nad její dobrotou, její trpělivostí a její oblibou. Nikdo z nich neměl tolik návštěv jako ona.
_____________________________________________________________________________________
7. února 2015. Teta Anči byla opravdu neskutečná osůbka. Byla jsem tehdy dítě, o prázdnináchjsme si vykládali kam pojedeme, já "chodila" ke svému strýci, vlastně prastrýci Danielovi a pratetě Libuši, bydleli v arcibiskupském paláci, ve Wurmově ulici, strýc dělal vrátného a teta účetní na konzistoři. Byli bezdětní, občas nás u nich bylo i pět dětí, občas jsem u nich byla sama, byla jsem tam moc ráda. teta Anči bydlela pár metrů od nich, tak jsme ji chodily s kamarádkou Hedou navštěvovat, snad denně. Vždycky pro nás měla úsměv a milé slovo. Často chodím i dnes kolem, po každé pohlédnu do jejího okna, kde tak ráda pozorovala dění na ulici. Bořena Němcová by naopsala: "Šťastná to žena", měla těžký život, nikdy si však nestěžovala. Čišela z ní jakási tichá hrdost a téměř hmatatelná láska ke svým bratrům, sestrám a jejich rodinám. Myslím, že mně nikdy nepohladila, nepolíbila ale otom to nebyla, hladil její pohled a čas s ní strávený. Měla moc pěkný hlas a vždy byla pečlivě, leč skromě upravená a oblečená, vždy v šatech, pokojík pečlivě uklizený. Pěkné vzpomínky plné klidu a pohody dětství. Z. W
____________________________ 9. pokračování _____________________________________
Anežka Krejčí, manželka Josefa Krejčího, pocházela rovněž ze Žerotína, z rodiny Vajdů. Měla čtyři sourozence. Jedna její sestra byla provdána za Vojtěcha Krejčího v Žerotíně, druhá za Vladislava Valouška v Holici. Uvážíme-li, že skoro všichni tito příbuzní byli ženatí a vdané a měli děti, pak to byl opravdu počet nad možnost v krátkosti jej zvládnout pro člověka, který beztak byl v Olomouci v té době přece jen cizí. A tak jsem se s nimi seznamoval postupně. Občas jsme zašli do Holice, abychom navštívili Hedu Valouškovou, jejíž milý odešel jako letec v roce 1939 do Polska, společně s jejím bratrem Slávou Valouškem. Jejich osudy v cizině za dobu šest let byly tak pohnuté, že by vydaly na samostatnou knihu. Oba válku přežili, jeden jako letec v Anglii a pak v Rusku, druhý jako letec v Anglii a pak jako dlouholetý zajatec. Oba se vrátili jako hrdinové, aby se v zápětí stali obětí politiky a klesli až na úroveň oficiálně pronásledovaných psanců, kterým nebylo dovoleno zůstat ve svém bytě, kterým nebyla uznána jejich ohromná zásluha za osvoboditelskou činnost, při níž oba nejednou nasadili život za svoji vlast. Jejich osudy za války, toť dobrodružné romány, plné zvratů, hrdinství, porážek a vítězství, nadějí a zklamání, bolestných rozloučení i radostných shledání, radostí i rozčarování, a to vše měrou vrchovatou, tak vrchovatou, jak jen lidský život dovede připravit. Jarkův otec se ve svém stáří dal do sepisování rodinné kroniky., lépe řečeno do kroniky obce Žerotína. Pro členy své rozvětvené rodiny vypsal z této kroniky historii rodin Krejčích ze Žerotína. Tam píše o tom, že v Žerotíně rod Krejčích byl zapsán už v roce 1582, a to v urbáři panství kláštera šternberského, kde se uvádí Krejčí jako zahradník neboli chalupník na čísle 19. Přímého předka však uvádí teprve v osobě Františka Krejčího, který přišel do Žerotína z nedalekého Štěpánova v roce 1826. Byl to jeho praprastařeček. Nejstarší syn tohoto Františka Krejčího se jmenoval Josef, který se narodil 25. 11. 1857. Tento Josef Krejčí byl dvakrát ženat a měl celkem dvanáct dětí. Nejstarší z dětí druhého manželství byl opět Josef Krejčí, který se narodil v Žerotíně 28. 6. 1892 a zemřel 1. 1. 1961 v Olomouci. Se svou manželkou Anežkou, rozenou Vajdovou, měli jediné dítě - Anežku, která se narodila v Žerotíně 8. 6. 1922. To je moje manželka. 15. 5. 1949 se nám narodila Magda, která se provdala v roce 1970 za ing. Vyjídáčka do Drahanovic. Tam se jim narodila v roce 1973 dcera Dagmar a v roce 1976 dcera Magda. Druhá dcera Zdenka se nám narodila 6. 6. 1952, která se v roce 1979 provdala za Zdenka Wagnera a v lednu 1980 porodila dceru Petru.
Pro kroniku strýce Aloise byl určen také příspěvek, o který byla požádána moje manželka. Vzpomíná na své rodiče a na své rodiště živými a dojemnými vzpomínkami:
Můj otec Josef Krejčí se narodil 28. 6. 1892 jako prvorozený syn Josefa Krejčího a Anny rozené Motáňové. Kdy se narodil náš stařeček nevím, ba ani přesně nevím jméno jeho první ženy, která zemřela a zanechala mu dvě dcery: Marii, která žila ve Vídni, provdaná Tonturová a Kristýnu, která většinu života prožila na Moravském Slovácku. Za rok po narození mého otce přišla na svět dcera Anna (teta Hanči) a po ní další kupa dětí, takže toto manželství bylo obdařeno počtem desíti dětí a připočteme-li k tomu dvě dcery z prvního manželství našeho stařečka, bylo jich dvanáct jako apoštolů. Data narození všech strýčků a tet bohužel neznám. Vím jen, že Dan se narodil 12. 2. 190. Děti to byly čilé a prospívaly na duchu i na těle. Co však to bylo platné, že měly ve škole nejlepší prospěch, když nebylo peněz, aby mohly jít studovat. Údělem tehdejších nemajetných dětí bylo po ukončení školní docházky jít sloužit k sedlákovi. Tak můj otec, přestože byl velmi nadaný, sloužil u sedláků. Byly to ponižující služby, kde nadřazenost pána byla těžší a trpčí než těžká dřina na poli s spaní v maštali. Jedině u německého sedláka v obci Perníček (u Uničova) byl tatínek spokojen, protože tam byl považován více za člena rodiny než za prostého čeledína a ještě po letech sedlák tatínka písemně zvával, aby přijel s manželkou a dítkem k nim na návštěvu.
Vypukla první světová válka a tatínek musel narukovat. S lítostí se přiznám, že o této době také nemohu podat svědectví: vím jen, že zase sloužil u koní, že byl ve válce nerad (jako většina lidí), že vždy s úsměvem vzpomínal, že za celou válku ani jednou nestřílel, že byli plní vší, že dostal malárii, jejíž zimničné záchvaty jej několik roků pronásledovaly, že válka pro něj skončila na italské frontě, bojoval na Piavě, osvobození jej zastihlo vyhladovělého v městě Udine.
Po skončení války nechtěl jít sloužit zase k sedlákům a tu se mu naskytla příležitost nastoupit do služeb dráhy. Zprvu pracoval jako prostý dělník na výtopně Olomouc, potom potřebovali výpomoc na kancelářské práce a protože zjistili na pracovních výkazech, že dělník Josef Krejčí má velmi pěkné písmo, povolali jej do kanceláře. Tam se svou přesnou prací osvědčil natolik, že byl přeložen na tehdejší Ředitelství drah v Olomouci, kde se prováděly práce na poválečném odčinění křivd - propočty let, zápočty vojenské služby a podobně. Pracoval na osobním oddělení, které bylo součástí právního oddělení a právníci si jej velmi vážili a byli rozčarování, když chtěl odejít. Totiž kancelářská práce tatínka bavila, ale vadilo mu celodenní sezení za psacím stolem. Přece jen to byl venkovský chlapec, zvyklý na pohyb a na fyzickou práci. Začal se ucházet o místo strojního topiče (i na to tehdy bylo nutno mít protekci), místo dostal a mašinky se tak staly životní láskou našeho tatínka. Nebyla to lehká práce, uvážíme-li, kolik uhlí bylo třeba naházet do nenasytné pece lokomotivy ať už nákladní, osobní či rychlíkové. Všechny tyto typy tatínek absolvoval. Dále zde byl z jedné strany od pece velký žár a z druhé strany z oken chladný průvan. Tatínek svou práci miloval a nikdy jsme neslyšeli postesk "mě se dnes nechce do práce"; při turnusových rozvrzích směn padly služby na soboty, neděle, svátky, Štědrý den, vstávalo se v různou denní i noční dobu, ale byla to práce, ke které se cítil povolán a které si vážil. Když přišla doba krize a nezaměstnanosti, on už nemohl být z práce propuštěn, poněvadž byl "definitivní¨" zaměstnanec ČSD.
Dne 20. 11. 1920 se konal v kostele v Hnojicích sňatek mého tatínka Josefa Krejčího s Anežkou Vajdovou, narozenou 2. 6. 1896 dcerou rolníka ze Žerotína č. 39. Zprvu bydleli v nájmu "v domkách" (Vedle Gahurů), kde jsem se narodila na svátek sv. Medarda (pověstného čtyřicetidenními dešti), tj. 8. 6. 1922. Poněvadž dojíždění do služby do Olomouce bylo tehdy obtížné - bylo nutno jet na kole na nádraží ve Střeni a potom vlakem - přestěhovali jsme se na Červenku k nádraží. Odstěhovala jsem se tedy ze svého rodiště jako malé dítě - ani mi nebyl rok. Přesto však jsem do Žerotína často jezdila, jezdím tam ráda dosud.
Manželství mých rodičů bylo spokojené, tatínek byl muž mírné povahy, jak se říká "dobrák od kosti" a maminka zase byla neobyčejně pracovitá, starostlivá a vždy dbala, aby tatínek měl do služby na lokomotivu dostatek dobrého jídla "do kastrolků". Líbilo se mi, že se u nás doma mluvilo hanácky, i když jsme se v roce 1928 přestěhovali do Olomouce a byl předpoklad "k zpanštění".
Tatínek byl po celý život zdravý (pomineme-li válečnou malárii). Nikdy nemarodil s chřipkou nebo angínou. V posledních letech služby na lokomotivě měl dvakrát "ústřel" lidově "housera", ale to bylo nutno brát jako nemoc z povolání, která jiné topiče a strojvůdce pronásledovala častěji. V dobrém zdraví odcházel do důchodu, pak ještě pracoval jako topič v prádelnách Služby veřejnosti, kde nejen topil, ale vedl účetnictví místo paní vedoucí, která si raději stoupla k pračce a prala s ostatními děvčaty. Byl v tom kolektivu velmi oblíben, ale už cítil, že tato práce je pro něj namáhavá. Přijal místo vrátného ve sladovně na Nové Ulici. Na podzim roku 1960 se začaly projevovat bolesti v koleně, ulehl, byl poslán na vyšetření do nemocnice, odkud se vrátil s diagnosou "zhoubný nádor prostaty".
Tatínek zemřel ve vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku dne 1. 1. 1961. Den nato se měl podrobit operaci, která však už by byla stejně zbytečná. Maminka zemřela 27. 11. 1968 v nemocnici v Olomouci na sarkom pobřišnice.
Já jsem se provdala 8. 6. 1946 za Zdeňka Kašičku, narozeného 7. 1. 1917 v Městci Králové, ve východočeském kraji. Můj manžel absolvoval filosofickou fakultu (o uzavření vysokých škol v r. 1939 v Praze, po válce v Olomouci). Vlivem častých reorganizací prošel mnoha zaměstnáními: nakladatelství Krystal, Obchodní a živnostenská komora, Obchodní sladovny, Drobné zboží a nakonec pracoval jako tajemník největší tělovýchovné jednoty v okrese Olomouc v TJ Lokomotiva, odkud odešel v r. 1977 do důchodu. Jako důchodce pracoval od dubna do konce září ve funkci správce minigolfu TJ Lokomotiva. Po roce 1989 působil na teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci jako lektor biblických jazyků - latiny a řečtiny.
Magda se narodila 15. 5. 1949 v Olomouci, vystudovala střední průmyslovou školu potravinářské technologie v Praze a vstoupila do zaměstnání v cukrovaru Drahanovice a pracovala tam jako šéfchemička. Zde se seznámila s Ing. Miloslavem Vyjídáčkem, který pochází z obce Pavlov na bouzovsku. Uzavřeli sňatek 23. 1. 1971 a mají dvě děti: Dagmar, narozenou 24. 5. 1973 a Magdu, narozenou 14. 4. 1976.
Zdenka se narodila 6. 6. 1952 v Olomouci, vystudovala gymnázium J. Opletala v Litovli a absolvovala abiturientský kurs pro programování a výpočetní techniku v Ostravě. Od r. 1971 pracovala jako programátorka v Moravských železárnách. Poprvé se provdala v r. 1972, ale toto manželství bylo po pěti letech rozvedeno.. Znovu se provdala 9. 6. 1979 za Zdenka Wagnerova, který pracoval jako mechanik v Družstvu mechaniků v Olomouci. Dne 18. 1. 1980 se jim narodila dcera Petra. Potud to byla více historie našeho rodu. I když kusá a amatérská. Nyní přejdu spíše k impresím.
Žerotín - to je krajina mého dětství, místo mých předobrých předků, místo, kde v létě v prachu bych chtěla najít stopy svých dětských nožek a potkat babičku nebo jak se říkalo "matičku" Krejčí, jak jde z chlívku, kde právě podojila kozu, a stařečka, který se vrací z pochůzky, protože jistou dobu dělal polního hlídače a obcházel rajón až k Oskavě a k mléno. Párkrát v prázdniny jsem ho směla na pochůzkách provádět; nutno podotknout, že před obchůzkou byla zastávka v hospodě u Maulerů na jednu režnou. Režná, stařeček a já - to je další vzpomínka mého dětství.
Když jsem chodidla do první obecné v Olomouci, onemocněla jsem a od vánoc už jsem do konce školního roku nechodila do školy. Po angíně jsem dostala oboustranný zánět středního ucha (tehdy nebyla antibiotika) , komplikovaný zánětem mozkových blan. V hodině dvanácté mi operovali obě uši a nedávali velkou naději na úplné uzdravení. Navíc jsem dostala spálu, která po odeznění se opakovala, takže jsem ležela víc než čtvrt roku v nemocnici. Přivezli si mě na tatínkovy narozeniny 28. 6. A to byl poslední den školy, kdy mi poslali vysvědčení a za II. pololetí v něm byla poznámka "pro nemoc neklasifikována". To nebylo ani tak zlé, jako fakt, že jsem byla velmi zesláblá a že jsem za čtvrt roku ležení neuměla ani chodit a vše se učilo od začátku. Rodiče usoudili, že se mi bude lépe zotavovat v Žerotíně něž v Olomouci a zavezli mě k babičce Vajdové. Současně si však maminka vyprosila u babičky Krejčí, že k ní budu chodit v poledne a večer na hrnek čerstvě nadojeného kozího mléka. Tehdy se tradovalo, že kozí mléko je daleko zdravější než mléko kravské. Tak pro mne následovala muka mléčné kůry: já jsem totiž neměla mléko vůbec moc v oblibě a kozí už teprve ne. Babička Krejčí však mamince slíbila, že mi bude mléko dávat, tedy poctivě svůj závazek plnila. Po vydatném obědě u Vajdů jsem se líně ploužila poledním horkem do chaloupek a hrníček mléka jsem víc vylila než vypila. Totéž se opakovalo i večer. Stařeček však byl kujón a hlava bystrá, všiml si mého odporu k mléku a pozval mě do véměne a dal mi malý kalíšek prostějovské režné. Nevěděla jsem tehdy přesně co to je (má dětská nevinnost mě omlouvala), ale chutnalo mi to. Takže se to pravidelně střídalo:vylité mléko a vypitý kalíšek. Zázračný účinek se dostavil, chuť k jídlu i přírůstek na váze byly evidentní. Na konci prázdnin maminka děkovala babičce Krejčí, že mě zase postavila na nohy kozím mlékem. Ale tu už to stařeček nevydržel a pravil: "Ja, bať, kozi mliko! Režná to bela, co jo spravilo!" Od té doby na znamení vděku při každé návštěvě Žerotína vozila maminka stařečkovi žédlek režné. Ale to už mi stařeček nenalíval, asi uznal, že už jsem dost zdravá.
Když mluvím o své mamince, musím se zmínit o jejím vztahu k "matičce Krejčí", a k celé rodině. Obvykle mezi tchyní a snachou dojde k různým roztržkám, trpkostem a neporozumění. Maminka si však "matičku Krejčí" nesmírně oblíbila, dlouho vzpomínala na její dobrotu a laskavost. Často mluvila o tom, že teta Mařka Tonturová nebyla vlastní dcera "Matiččina", ale když byla válka a ve Vídni hlad, povolala ji "matička" do Žerotína i se synem Karlem, aby nenuzovali. Teta Mařka jezdívala po válce do Žerotína každý rok v prázdniny s oběma syny Karlem a Francim. Nejprve cestou vlakem z Vídně se teta s Karlem a Francim zastavila na pár dní u své vlastní sestry Tynky, která bydlela dlouhá léta v Moravské Nové Vsi. Potom se pokračovalo do Žerotína, kde už se všichni na příjezd Vídeňáků těšili a šlo se jim naproti k vlaku do Střeně. Tyto návštěvy se opakovaly až do smrti stařečka Krejčího.
Když se Karel s Francim po letech dostali opět do Žerotína, vzpomínali na každém kroku. Franciho rozesmál jeden jeho dětský výrok, který jsem si zapamatovala a musela jsem ho doslova zapsat, když jako malý kluk asi devítiletý pozoroval na chaloupkách slepice a husy, velice se zamyslel a potom pronesl tento památky výrok: "Hos može dát facko slipko, chetne jo za ocas, dá ji po tem, co se žere a hodi jo do potok."
Potok - další kapitola našeho dětství. Potok neregulovaný, tekoucí chaloupkami a tvořící velký záhyb-zátoku mezi Motáňovým stavením a chaloupkami. V létě jsme se v něm koupávali a bývalo tam tolik vody, že Karel z Vídně v něm plaval kraula a my ostatní pudla. A nádherné večery u potoka, kdy pacholci nebo selští synci jezdili plavit koně. Vydrželi jsme tam sedět, dokud poslední kůň neodklusal domů. Zážitek, který dnes městské dítě nezná. Koně unavené celodenním žárem, svozem obilí z polí, ve vodě ožili a stali se bujnými oři,splývali s vodním živlem, frkali, no prostě v tom ohledu jsou traktorem nezastupitelní - traktor je výkonný, ale prozaický.
Ještě něco ze vzpomínek mé maminky. Za první světové války byla zaměstnána v mlékárně v Žerotíně společně s tetou Hanči. Velmi se spřátelily a jejich přátelství trvalo po celý život, až do smrti mé maminky. Tak se stávalo, že po celodenní práci v mlékárně odcházely spolu domů a maminka šla s Hanči do chaloupek. Tak se dostala do rodiny Krejčí a tehdy ještě netušila, že jejich syn, který byl v tu dobu ve válce, bude později jejím mužem. Vzpomínala, že se jí velmi líbila družnost a láska v té početné rodině. Na stole byla mísa brambor, k tomu mléko, ale ani v bohaté rodině by se nenašla větší spokojenost. Líbilo se jí, jak se sourozenci měli rádi, jak měli rádi své chudé rodiče a jak si jich vážili. Bývalo tam veselo, družno i v těch prostých poměrech. Chlapci byli otužilí (vlivem studené vody v potoce), zdraví, urostlí, děvčata byla pracovitá a bohabojná.
Dnes by se možná všechno vyvíjelo jinak. Babička, která pro mne byla vzorem zbožnosti a těšila se myšlenkou, že teprve po smrti se dočká blažené doby rajského klidu a odpočinku, by dnes možná měla pokrokovější názory, ale také je možné, že by nebyla tak spokojená, jako byla tehdy. Vidím ji jako dnes - kráčí houpavým krokem k rannímu dojení a krmení a prozpěvuje si mariánskou písničku "Máti Páně přesvatá". Večer byla na repertoáru světštější píseň "Měsíček svítí, já musím jíti za pannou, za pannou, za panenkou." Co jí na to říkával stařeček, to se dovíš od svého tatínka.
Jisté však je, že stařeček Krejčí a "matička" vychovali své děti tak , že každá jiná rodina by jim mohla závidět. Dokud žili, děti se jim odvděčovaly, když zemřeli, byl to velký zármutek pro všechny. Nezůstalo po nic hmotné dědictví, ale dědictví lásky a dobroty se projevovalo dál. Nastala druhá světová válka, strýc Dan byl zatčen gestapem a vězněn víc než pět let v koncentračních táborech. Bratři Alois a Vladěk vypomáhali Libě, aby mohla posílat dovolené balíčky a aby ani ona neměla hlad. Váš dobrý táta, milý strýc Alois, za války nám nosil pomeranče, které se měly octnout v rukou německých důstojníků a zrnkovou kávu, který byla tak vzácná a na černém trhu výborně placená. Zásluhou strýčků Vlaďka a Aloise jsme měli celou válku černou kávu, která zaháněla únavu při dlouhých túrách tatínka na lokomotivě.
Tady mé vzpomínání končí a jsem v přítomnosti, kdy stále každá návštěva Žěrotína je pro mne pěkným zážitkem a Vaše maminka a tatínek jsou pro mne poutem s dětstvím.
_______________________________________ 10. pokračování _________________________________
Dnes už se zdá snadné nebo samozřejmé říci, že jsme všichni byli přesvědčeni o porážce nacismu, že jsme doufali ve vítězství spravedlivé věci, že jsme věděli, jak to dopadne. Dnes už víme, že jen měsíce nebo týdny nás dělily ode dne vítězství, ale krutá vláda nacistů se nevzdávala a byla zpupná tím více, čím více cítila svůj konec. Všechny fronty směřovaly k nám, východní, západní, jižní i severní, celý svět již oslavoval vítězství, ale v Olomouci tvrdě vládli nacisté. V poslední chvíli stačili ještě vyvěšovat plakáty s portrétem přiblblého, holohlavého člověka s odstávajícíma ušima s nápisem: "Tvoji bratři!" Současně šířili zprávy o tom, jak se naši budoucí osvoboditelé chovají v obsazených územích, jak kradou hodinky, jízdní kola, rádia, jak znásilňují ženy a tak dále. A ubohý protektorátní příslušník si v duchu říkal: "I kdyby to bylo pravda, raději to, než dále takto trpět".
Z Olomouce udělali pevnost, na všech mostech byly zřízeny těžké barikády ze dřeva, betonu a kamene, vyhlásili povinnost evakuace civilního obyvatelstva. Málokdo uposlechl výzvy k evakuaci, neboť již bylo málo míst, kde by se mohl člověk bezpečně odebrat. Nastěhovali jsme se do sklepů. Elektřina již nebyla dodávána do sítě, plyn jenom občas. Zprávy si vzájemně odporovaly. Jedny mluvily o tom, že již je po válce, druhé říkaly, že nacisté zahajují ofenzívu, že Hitler je mrtev, že Berlín padl, že v Praze je povstání, že Přerov je již osvobozen. Mohli jsme věřit jen tomu, co jsme si sami mohli ověřit. Ve sklepě dominikánského kláštera byli ukryti obyvatelé z blízkého okolí. Se dvěma studenty jsme vylezli na věž kostela, abychom se porozhlédli po okolí. Nejprve se šlo po schodech, pak po žebříku a nakonec do špice věže sahal jen sloupek, který byl opatřen kolíky do dvou stran, po nichž se stoupalo nahoru. Všichni tři jsme vylezli postupně až nahoru a vměstnali jsme se do okénka. Viděli jsme narušené věže kostela na Svatém Kopečku a dlouhý pruh kouře a ohně směrem ke Křelovu. Slyšeli jsme dunění děl, vzdálený hukot letadel. A náhle se přímo nad námi objevila letadla, z jejichž středu pálila děla směrem k nám. V několika vteřinách jsme byli všichni tři ve sklepě. Jak jsme to dokázali, když bylo nutno po nejvyšším žebříku slézat jednotlivě, to nedovedu ještě ani dnes vysvětlit jinak, než smrtelným strachem. V takovém případě pak pracuje jen instinkt a člověk s stává neobyčejně obratným. V úterý 8. Května večer se donesla zpráva, že ve městě jsou již Rusi.
Brzo ráno jsme všichni ve sklepě byli probuzeni ohromnou detonací, která strhla závěs u vchodu do sklepa a zhasla jedinou svíčku, která nahrazovala noční nouzové osvětlení. A pak již bylo slyšet střelbu bez přerušení, střelbu z pušek, kulometů, děl, hukot letadel,několik dalších detonací. To trvalo několik hodin.
Kolem jedenácté hodiny jsem se vydal na zvědy do města, neboť situace se uklidnila. Jak jsem později zjistil, ranní detonace byly způsobeny německými vojáky, když tito při opouštění města vyhodili do povětří mosty uvnitř města a skladišť zbraní, zvláště skladiště na Andrově stadiónu a v hodolanské sladovně. Most přes Moravu na nádražní třídě byl demolován a nebylo možno po něm přecházet. Most u restaurace Bristolu zůstal zachován a tam tedy byl veden hlavní tah jak ustupující armády, tak armády osvoboditelské. Ulice byly k nepoznání zpustošeny, bylo jasné, že se jimi přehnala bitva. V souběhu ulic Pekařské, Anglické a Ztracené byla hromada sutin, elektrického vedení, hromady okenního skla, omítky a cihel, všude byla spousta prachu a hluku. Na náměstí republiky, u tehdejší hlavní pošty projížděly v nepředstavitelném chvatu ruské vojenské vozíky, tažené koňmi, jeden přejížděl bezohledně druhého jakoby o závod. Když se dva vozíky střetly, pokračoval v cestě ten, který zůstal celý. Kdo ztratil kolo, byl ztracen celý. Pospíchal jsem hlavní ulicí směrem k hotelu Palác a zahnul do Komenského ulice. Tam jsem se bezprostředně setkal s prvním ruským vojákem. Bylo to na mostě na rohu ulice Komenského a Dobrovského. Zastavili jsme se a objali jsme se. První slovo bylo "sigarky". Zprvu jsem myslel, že chce cigarety, ale ukázalo se, že chce hodinky. Měl jsem u sebe jedny kapesní a jedny náramkové, abych si dokázal, že nevěřím těm pomluvám. Dal jsem mu kapesní hodinky, měl z nich ohromnou radost, znovu jsme se objímali a šli každý po svých.
V Komenského ulici jsem viděl na dlažbě ležet několik mrtvol německých vojáků. Neleželi s rozhozenýma rukama a na zádech, jak by odpovídalo představám z filmů, ale byli všichni skrčeni do klubíčka, v tváři, pokud do ní bylo vidět, úplně černí jako od kouře a všichni mi připadali i v té plné polní neobyčejně malí a ubozí, Tak jsem je dosud neznal.
Na dalším mostě u restaurace Bristol jsem prošel barikádou, která kupodivu zůstala neporušená, neboť tanky ji lehce přejely jako každou jinou překážku, a tam jsem se setkal s dalšími ruskými vojáky. Byl to důstojník a dva vojáci. Ptali se mě na nemocnici a vyzvali mne,a bych je tam zavedl. Źelezná vrata byla otevřena dokořán a v nich ležel dodělávající kůň. Ležel na boku tak, že nebylo možno projít jinak, než na něj stoupnout. Vojákům to nedělalo žádné potíže. Mně však ano: dodnes vidím to ohromné oko, nesmírně smutný, vyčítavý, bolestný a prosebný pohled. Nemohl jsem mu pomoci. Důstojník jej přešel, ohlédl se, jako by uvažoval, nemá-li mu zkrátit utrpení ranou z milosti, ale pak jsme pokračovali. V přízemí jsme vstoupili do první místnosti, snad to byla hovorna nebo něco podobného: stolek, čalouněná křesla v rohu u okna rádio. Důstojník ukázal na to rádio, voják je vzal do náruče, a jak s ním odcházel, tak se postupně vytrhovávaly ze zdi šňůry od antény, uzemnění, elektrického přívodu. Zůstal jsem stát a vojáci postupovali do poschodí. Svůj úkol jsem splnil a pln nejistoty jsem se vracel. Opět jsem musel vkročit na ležící tělo skonávajícího grošáka.
Bylo poledne, vzduch byl vyhřátý sluncem i zvířeným prachem a pachem války. Spěchal jsem domů. V Denisově ulici náhle dopadlo několik granátů. Nastal vzruch, všichni vojáci se ihned schovávali do domů. Ustupující německé jednotky se zachytly někde u Křelova a zahájily palbu na město, které před nedávnem musily opustit. Sešel jsem dolů, do Dobrovského ulice a pospíchal jsem domů, do sklepa. Je to konec války?
Postupně jsme se dovídali další zprávy. O ukončení války jsme se dozvěděli vlastně až dodatečně, neboť v Olomouci se stále ještě bojovalo; i když šlo vlastně jen o umlčování ojedinělých německých úkrytů.
Deník, květen 1945
V posledních dnech války jsem si psal deník. Zde je:
6. 4. 45 - Po městě se vrtají studně.
7. 4. 45 - Německý voják - proutkař prosí o zbytky jídla. Dostal brambory a mrkev.
9. - 12. 4. 45 Zima 9°C. Úklid krytu.
15. - 30. 4. 45 Klid. Nová evakuační vyhláška pro obojí obyvatelstvo, i německé. Pouliční rozhlas neustále vybízí k evakuaci dobrovolné, pro niž je určen jeden rychlík na Prahu. Ten ale jezdí většinou prázdný. Barikády jsou opevňovány. U každé je tří až pětičlenná stráž. Na zemi mají složené miny, které se v poslední chvíli vloží do připravených otvorů v zemi a asi se zabetonují cementem, který je též zde připraven v papírových sáčcích. Kryt pro věci je zazděn právě v den, kdy musíme jít všichni kopat do krytu u kapucínů, který je vydlabán ve skále.
1. 5. 45 - Ráno: Na výlohách a po zdech, na oknech jsou vylepeny české plakáty "Smrt německým okupantům" nebo "Smrt fašistům a německým okupantům" a další provolání s nepochopitelnými chybami, jako "ceskimi delniky" a podobně. Vše je cyklostylováno a cyklostylový papír výborně drží, takže ještě odpoledne jsem to mohl "snadno" číst. Po obědě se dovídám na ulici, že je už po válce. Prohlížím si rozbitá okna po náletu. Patrně to bylo jen z palubních zbraní. V zemi dolíky zvíci talíře. Odtud pak létaly střepiny, které rozbily okna v prvních třech patrech. V přízemí všechna, čím výš, tím míň.
Dovídám se o dalších podrobnostech, z nichž vznikla panika, že už je po válce. Z Přerova přijel menší vlak, ověnčený, s nápisem, že je po válce, že Přerov je už svobodný. Zmocnili se tam rozhlasu. Gestapáci železničáře odvlekli z vlaku, padly výstřely.
Na divadle v Hodolanech je vyvěšena čs. vlajka. Lidé prý získali od vojáků kulomety střílí se.
2. 45. 45 - Kolem čtvrté hodiny obsazují němečtí vojáci všechny důležité objekty, poštu, barikády, rohy ulic a je vyhlášen vojenský výjimečný stav. Plakáty o tomto vojenském výjimečném stavu zakazují vycházet v době od 20.30 do 5 hodin. Dostali jsme mimořádný příděl cukru 35 kg na osobu (15 a 10).
3. 5. 45 - Noční nálet. V noci je vidět požár u nádraží.
5. 5. 45 - Odpoledne je vyhlášena evakuace německého civilního obyvatelstva do večera. Mezi třetí a pátou hodinou odpoledne provedli hloubkoví letci nálet na autokolonu ve Fürstenbergrově ulici - Stěhování z krytu.
6. 5. 45 Odpoledne první pozdravy z ruských děl.
7. 5. 45 Šrapnely a granáty oběma směry. Severním a severozápadním směrem od Olomouce jsme viděli z věže požár. Odpoledne 3 - 4 nálety, hory dýmu ze skladiště v Černovíře za sladovnou. Pak příšerná detonace v krytu, záclony mávají, svíčky blikají, uši zaléhají. Usuzuje se na skladiště na Asu. Je slyšet pušky, kulomety, dělostřelba, letadla. Voda teče jen chvílemi. Před polednem přestává elektrický proud. A jsme bez zpráv o Praze. Poslední zpráva hlásila, že vojska Vlasova jsou již v Praze. Američané jsou v Berouně (25 km). Kanonáda se protahuje do noci. Zdá se, jako by Olomouc chtěli mít Rusové ještě týž den. K desáté umlkají poslední střely pušek.
8. 5. 45 - Úterý. V pět hodin budíček příšernou detonací. A kanonáda začíná. Zde se ozývá jediná baterie, která je zde blízko nás, snad v hradbách u divadelního skladiště. Kasárny naproti nám hoří. V noci hořelo ve městě směrem k nádraží. Ráno vidíme spoušť po budově. Ocelové střepiny ocelově šedé, rezavé, rozbitá okna, vyražené rýmy, omítka, jinak bohudík nic. Viděli jsme, že chybí věž kostela na Svatém Kopečku. Národní dům má zásah. Přicházejí do krytu postižení z ulice Prince Eugena. Přišli o vše.
Obsazení krytu: Převor (spal nahoře), Dalmác, Emilián, Augustin, Efrém, Habán (poslední dva spali nahoře), Josef Rozár, Leopold, Isnard, Petr, Česlav (Jakub nechodí do krytu ani v noci), Borovička, Kašička, Novotný, Staněk, Coufal (spí nahoře), pan inženýr (přišel dopoledne a zůstal na noc), rodina z Běličské: Rodiče, dva synové, babička. Jeden mladík od Habáně.
Dnes se v krytu nebude topit, je nebezpečí, abychom se neudusili. Včera jsme topili celý den, i vařili. Kolem desáté hodiny přinesli z města zprávu, že Rusové jsou již na radnici. Za chvíli přicházejí noví ohlašovatelé svobody. Trikolory vyrukují, prapory. Kolem jedenácté hodiny jdu do Fürstenbergrovy ulice. Hodinky, cigarety, mrtvoly v Komenského ulici koně. Sekáči v Ostružnické ulici, sanitní důstojník v odbočce lazaretu. Olfredo.
Na zpáteční cestě německá dělostřelba. Jeden zásah sto kroků za mnou (ani ne tolik). Prohlídka města, Michalský kostel, radnice, divadlo, nádražní třída, mosty, nepodařená demolice nového mostu, nepodařené zatarasení barikády. Vyhlášky české (s hanebnými chybami) a ruské: ihned do práce, do tří dnů odevzdat národnímu výboru rádia, zákaz vycházení od devíti hodin večer do sedmi ráno. Ruští vojáci, líh, opakovačky, auta neslavná, hodně vozatajstva. Tanky jsem neviděl, prý jsou 14 metrů dlouhé.
9. 5. 45 Středa: Mluvím s dvěma ruskými důstojníky, poručíkem a podporučíkem. Jsou pěšáci, jdou pěšky z Moskvy do Ostravy. Studující kinooperátor, 21 let, 4 roky na vojně. Vzdělání 10 let, 4 rok, 1 rok kinooperativa (první z pěti). Mají mizerné hodinky, boty teprve mizerné: svršky kožené, zbytek guma nebo gumou impregnovaná látka. Reprezentují svůj režim - kolchozy výborné, radia nejméně šestilampová. Mají společné tlampače. Na otázku, zda si u nich může každý koupit rádia, odpovídají že ano, když chce. Znají dobře Beneše, je to dobrý chlap. Poláci jsou nespolehliví, stejně Italové, Turci, Španělé. Nevěří, že Hitler je mrtev, uvěří, až uvidí mrtvolu. Zve mne do Moskvy, ale neví, zda po válce budou otevřené hranice. Místo děl se u nich budou vyrábět traktory a auta. Už zbývá jen krátká válka proti Japonsku a pak už nikdy nebude na světě válka. Oni sami nebudou válčit, dají jen Američanům a Angličanům opěrné body. První zprávy o zvěrstvech: drancování a znásilňování zvláště starých žen. V botách do postele, zvracení, chce vodku. Kovařík: babička, matka i dcera znásilněny, čtrnáctiletá zůstala ležet mrtvá. Mezi důstojníky a hrubým mužstvem je šílený rozdíl. Vyplňuje se, co říkali o Rusech Němci, i to, co říkali Rusové sami. Ale Němci nám je sem přivedli! Dr. Dvořák přišel o zlaté hodinky, dva budíky, prsteny, kolo. Celý dům přeházený. Přišel na druhou noc k nám. Čekáme záchranu od českého vojska, které má přijít zítra. Kéž! Bude náš lid vyléčen z bolševismu? Proč jich sem posílají takové spousty? Tři dny projíždějí trapem skrz město, několika ulicemi a vždy v několika proudech (čtyř až pěti).
Ukrajinci jsou celkem dobří, zvláště mladí kluci. Staří a Mongolové jsou hovada.
Rozmluva se šestnáctiletým jezdcem. Je už tři roky na vojně. Matce nepíše, naše cukroví odmítá, ani jídlo nechce, jen vodku. Všichni chtějí jen vodku, hodinky, plnící pera, prsteny a podobně. Bože, smiluj se nad našimi dívkami a ženami!
Policie je stíhá, trestá i střílí, ale vždy až po zločinu. A ani na to nestačí. Večer je slyšet ještě kanonádu.
10. 5. 45. Čtvrtek: Zprávy o drancování jsou častější. Nejsou zprávy z ostatního světa. Večer ohlášen výbor lidu na 18 hodin. Ubohost sama: "Za vedení strany komunistické" do omrzení. Nejvíc se volá: "Sláva Benešovi, ať žije Beneš!". Jediný, kdo slušně promluvil, byl dr. Řehulka. Mluvilo se z balkonu radnice, i o drancování a znásilňování ("Znásilněná dívka i přesto jistě bude volat - Ať žije rudá armáda!") Účast nevelká, asi 1500 - 2000 lidí. Na Povlu se ještě střílí.
11.5. 45 Pátek : Vše pokračuje. O činnosti národního výboru není známek, mimo lidi ověšené rudými páskami, zbraněmi a pobíhajícími bez cíle, ale důležitě po městě. Co člověk neudělá z vlastní iniciativy a sám, to se nestane. Drancování vzrůstá. Po celé dny takřka nepřetržitě proudí do města a dál hordy rudé armády. Vozíky s vytrvalými koňmi a několika muži (5-10). Zákaz vycházení trvá. (Středoevropský čas 9-7). Dopoledne drancování v kostele. Skupinu vede nadporučík! Přivádím policii, která je zneškodňuje. Dojem z rudé armády je hrozný. Je to horda nevzdělaná. Mají fotoaparáty (z drancování), neumějí s nimi zacházet, žádají filmy. Za film dá aparát!
12. 5. 45 Sobota: Nemáme žádné zprávy. Poslední zprávy jsme slyšeli, jak Praha neustále volala na pomoc Angličany a Rusy. Devátého jsem získal ruské noviny, které teprve hlásí dobytí Štěpánova a Chvalkovic ze dne 7. 5. 45. Elektrický proud jde zatím jen do několika domů. Plyn nejde. Velké štěstí, že funguje vodovod. V těchto vedrech bez vody by to bylo velmi zlé. Němci a Němky pracují na odklízení barikád.
13. 5. 45 Neděle: Drancování ustává. Armáda stále proudí městem, ale již v menším a menším množství. Dopoledne děkovné bohoslužby na Dómě, odpoledne v ostatních kostelech. Účast poměrně slabá. Lidé se asi ještě nevrátili a mají hodně práce. Rusové loví ryby ručními granáty. Jezdí na kolech, motorkách a autech sem tam. Největší radost mají z kol.
14. 5. 45 Pondělí: Úklid světnice. Co bude? Budu zde, či půjdu dostudovat? Chtěl bych jet domů a do Prahy. Již existuje vlakové spojení do Přerova a do Červenky. Nádraží rozbité. Sklad výbušnin v Hodolanech vyhozen do vzduchu.
5. 6. 45 Odjezd do Prahy z Olomouce 17.50 (18.32), příjezd do Prahy jednu hodinu po půlnoci. Celá hala, každý kout, každý výstupek, zábradlí, okno, lavice, přepážky, vše obsazeno nejroztodivnější směsicí lidí, jakou jsem kdy viděl. Většinou leží na zemi, na kufrech, na balících, na dekách. Ten chrápe, ten mluví ze sna, ten se obrací na bok. Jeden Mongolec leží na znak na zemi a hlasitě chrápe, nohy roztaženy, ruce na prsou, oči - i když zavřené, jsou šikmé. Jsou to rudí vojáci, zajatci, Rakušáci, je slyšet francouzštinu. V čekárně ruský voják předvádí kouzla, jsou tu naši, kteří jsou právě mobilizováni, ženy, děti, kočárky …
________________________________ 11. pokračování ______________________________________________
Bylo po válce. Bylo mi osmadvacet let. Byl jsem dosud svobodný. Byl jsem v zaměstnání, které jsem považoval zprvu za provizorní a když potom jsem si je oblíbil a chtěl jsem při něm zůstat, ukázalo se, že nově nastolené poměry to nepřipustí. Všechna tisková podnikání byla od samého počátku ostře sledována a tisknout se mohlo jen na povolení. Nakladatelská činnost dominikánů byla velmi omezena. Neměl jsem dokončené studium. Ztraceného času bylo až až, bylo nutno jednat rychle. Ve čtvrtek dvacátého čtvrtého května 1945, tedy asi 14 dní po skončení války jsem se vydal na cestu domů. Vlak jel z Olomouce do Moravičan. Tam byl zbořený most, bylo nutno vystoupit, přejít pěšky na druhou stranu Moravy a počkat na další soupravu. Odtamtud jsme jeli soupravou skládající se z několika osobních vozů a několika nákladních vagónů do České Třebové! Odtamtud do Pardubic, pak do Hradce Králové a konečně po pětadvaceti hodinách cestování jsem dorazil domů, do Městce Králové.
Byla to odvaha dát se na takovou cestu, ale byla to záležitost velmi poučná. Nádraží v Moravičanech a v České Třebové byla plná vystěhovalců německé národnosti. Většinou to byly ženy, děti a starší lidé. Všude byli ruští vojáci. V Třebové na nástupišti vidím hlouček žen s dětmi, kolem několik ranců zavazadel, ustrašené pohledy, kam ti lidé cestují? Přijde k nim voják a dojde ke střetu, odvrátím pohled, abych neviděl násilnost a když se za okamžik vrátím, vidím tu ženu v černém oblečení hlavou dolů ze schodů a za ní se sype její zavazadlo. Žena se bojácně zvedá a první sbírá rozsypané rodinné fotografie. Je po válce, je to ještě potřeba?
Vlak jede pomalu, všichni cestující pospíchají, s výjimkou vojáků. Ti se hlučně baví. Náhle vznikne velký rozruch v sousedním kupé. Ženské výkřiky, volání o pomoc. Chci vstoupit, ale nelze, jen pohledem: ženy stojí na sedadlech, ruce zdviženy na obranu hodinek a prstenů, které na nich jsou. A mezi nimi dva vojáci, domáhající se, aby jim ženy daly to, co mají na rukou. Jdu vyhledat pomoc. V sousedním voze byli důstojníci, požádal jsem je, aby zasáhli. Bez řeči odchází jeden vysoký důstojník, otevře kupé, na které jsem ukázal a pěstí srazí loupeživého vojína k zemi. Druhý voják zatím uteče. Beze slova důstojník odchází a voják se sebere ze země a odšourá se pryč. Už aby bylo konec cesty! Už abych byl doma! Co mě tam čeká?
Doma žila moje maminka s mými dvěma sestrami. Anina byla o rok mladší než já, Lidka byla o sedm let mladší než já., Lidka jako nejmladší se stala miláčkem celé rodiny, rodičů i sourozenců. Největší podíl této lásky připadl mně, jako nejmladšímu bratru. Malé Lidce jsem se já nejvíce věnoval, už proto, že jem jí byl věkově nejblíže. Na mě si také nejvíce zvykla. Beze mne neusnula, beze mne nikam nešla. Kvůli ní jsem si také já hrál s panenkami a s kočárkem. A tato vzájemná obliba z dětství přežívala i v dospělosti. Když jsem odešel se svým strýcem do Olomouce, přišly postupně za mnou obě dvě: Anina jako učitelka do ústavu sester dominikánek ve Víceměřicích, Lidka jako studující do ústavu sester dominikánek v Řepčíně. Nejednou mi přišel z domova telegram: Přijeď! A já jsem přijel. Někdy jsem ani nevěděl, co se děje a byl jsem připraven na nejhorší. Jednou jsem na základě takového telegramu vzal do kufříku také černou kravatu a jel jsem pln obav domů. Maminka i Lidka ležely nemocné a potřebovaly zatopit v kamnech. Lépe tak, než abych musel použít té černé kravaty. Ale později i na tu došlo.
Bůh všemohoucí povolal k sobě na věčnost naši drahou dceru, sestru, švagrovou, tetu a neteř, slečnu
Annu Kašičkovou, učitelku.
Zesnula náhle dne 27. června 1947 ve věku 29 let.
Tělesná schránka drahé zesnulé bude v neděli dne 29. června 1947 z Nymburka do Městce Králové převezena, o druhé hodině odpolední z chrámu Páně sv. Markéry vyzdvižena a na místním hřbitově do rodinného hrobu k věčnému spánku uložena.
V Městci Králové dne 28. června 1947.
Za veškeré příbuzenstvo: Anna Kašičková, matka
Viktor Kašička, Ing. Stanislav Kašička, Vladimír Kašička, Zdeněk Kašička, Ludmila Kašičková, sourozenci
Žádné ze smutečních oznámení na mne nezapůsobilo více než smrt mé sestry Aniny. Když tehdy před patnácti lety zemřel náš tatínek, bylo mi šestnáct let, přišel telegram do školy. Skončil právě tělocvik, byli jsme rozdovádění hrou a oblékali jsme se v šatně. Třídní profesor přinesl telegram a dal jej primusovi Tondu Schulzovi, aby mi jej předal. Ihned mi projevil upřímnou soustrast. Četl jsem telegram, ale myslel jsem na to, jak ten Tonda skvěle zvládl svůj úkol, jak lidsky promluvil a stiskl ruku. Jako dospělý člověk. To jsem v té chvíli hodnotil. Oč jsem však nyní byl starší, o to více mne smrt sestřičky dojala. Zpráva nás tehdy - byl jsem již ženat - zastihla v Praze. Byl to pro mne dokonalý šok. Snad díky tomu, že byla se mnou má choť jsem ve zdraví přežil. Celou noc jsem probděl a veškeré úsilí jsem věnoval tomu, abych se ovládl a neprovedl nějakou nepředloženost, ke které mě cosi nedobrého ve mně ponoukalo.
Je zlé, žemře-li desetiletému chlapci babička. Je hrozné, zemře-li šestnáctiletému studentovi otec. Je neuvěřitelně děsné, zemře-li třicetiletému chlapovi mladší sestra.
_______________________________________ 12. pokračování ______________________________________
Po válce
Život za okupace se vlekl nesnesitelně pomalu. Po osvobození zase ubíhal nesrovnatelně rychleji. Nic nebylo radno odkládat. Bylo nutno rychle rozhodovat, rychle jednat. Promeškaného času bylo již příliš. Odejel jsem nejprve do Prahy. Tehdy byly správní orgány fakulty v univerzitní knihovně v Klementinu. Tam také jednali rychle. Než jsem se vzpamatoval, měl jsem ubytování ve Staroměstské koleji a nádavkem jsem se stal správcem kolejí.
Bylo to příliš. Tak dlouho již jsem byl v koleji, ale na učení nebylo ani pomyšlení. Práce bylo nad hlavu, v myšlenkách jsem byl víc v Olomouci. Již za okupace za mnou chodil pan Babler a pan Geisler. Obchodní a živnostenská komora, to tehdy byla elitní organizace a dostat se tam do zaměstnání bylo velmi nesnadné a lákavé. A tak jsem snadno opustil správcování vysokoškolských kolejí v Praze a vrátil se do Olomouce. V obchodní komoře jsem pracoval v exportním oddělení. Ráno jsem chodil dříve do práce, abych si mohl pravidelně zpracovat nějakou část své diplomové práce o Janu Čepovi. Po normální pracovní době jsem odcházel do Krystalu, kde jsem stále vykonával alespoň ty nejnutnější tajemnické práce. A večer teprve domů. Ale to bylo také příliš: dvě zaměstnání a studium. Brzo musel situaci řešit lékař. Řekl mi: Máte zdraví ve svých rukách. Něco z těch tří věcí musíte pustit.
Zatím se také veřejná situace přiostřovala a přišel únor 1948. Přišel za mnou Karel Skácel, předseda závodní rady a dal mi přihlášku do strany. Proč? Nikdy jsem do politiky nedělal, nerozuměl jsem tomu, a nechápal jsem, proč bych měl vstupovat do dělnické strany, já takový inkoust, student a úředník k pohledání. Tím víc jsem se vrhl do studia. Lidé byli nervózní, v zaměstnání, na veřejnosti, ve škole. Jan Čep byl sice doporučován v Úředním listě ČSR jako vhodná četba, ale nepatřil mezi ty spisovatele, kteří by byli zvlášť přijatelní pro nově nastolený režim. I on to cítil a těžce se rozhodoval.
Spisovatele Jana Čepa jsem znal ze schůzek v době okupace u šéfredaktora Na hlubinu Dr. Braita v Olomouci. Tyto schůzky, které svolával Dr. Kosatík, se konaly sice nepravidelně, ale poměrně často a přicházeli spisovatelé, redaktoři, básníci, lékaři, advokáti. Jan Čep nechodil na všechny, naopak, spíše přicházel jen občas, ale tím více byla jeho přítomnost pociťována a tím více mu bylo věnováno pozornosti. Pro mě byla každá taková schůzka učiněnou duchovní lahůdkou a byl jsem rád, že jsem mohl být přítomen. Ode mne se nečekalo víc, než by se čekalo od kteréhokoliv sekretáře. S Janem Čepem jsem navázal postupně bližší styk, když se na mne obrátil s některými požadavky na dodání knih a pak , když se dohodlo, že Krystal vydá jeho knížku "Rozptýlené paprsky". Jan Čep se potom v této věci obracel přímo na mě.
Jak těžko se tehdy vydávaly knihy v olomouckém nakladatelství dominikánském, svědčí i historie vydávání a tisku "Rozptýlených paprsků". Dvanáctého dubna 1946 píše Jan Čep, že dostal zásilku korektur a říká: "Bojím se však, že tiskárně není jasno, že nemá v ruce celý rukopis; neboť jsem skoro celý březen postonával a nebyl jsem s to zredigovat zbývající věci." Sám jsem jej do této věci "tlačil" a dal jsem část rukopisu do tiskárny, která tehdy měla volnou kapacitu, jak je vidět již z dopisu dne 28. února 1946. "Vaše zpráva mě překvapila. Z tiskárny jsem dosud nedostal nic." Čep měl snahu navázat s tiskárnou přímý styk, ale to zase z hlediska nakladatele nebylo vhodné a znamenalo by to spíš zdržení než urychlení. V první polovině roku 1946 jsme spolu vedli čilou korespondenci, neboť Čep byl tehdy trvale zabydlen v Praze a domů do Myslechovic jezdil jen na svátky. O prázdninách zase byl ve Frenštátě pod Radhoštěm. Dvanáctého září mi píše z Myslechovic: "Posílám současně telegram, ale pro větší jasnost Vám píši ještě dopis: Opravte laskavě v první próze ("Dvojí domov") datum 1936 na 1937", tedy v září se dělaly ještě opravy. Trvalo přibližně rok než knížka vyšla. Je to charakteristické jak pro Čepa samotného, tak pro tehdejší poměry vůbec. Jan Čep byl velmi pečlivý, svědomitý, až úzkostlivý. Vše, co z jeho rukou vyšlo, bylo dobré, bez kazu. Celé jeho dílo je takové. Propracované, jemné, křehoučké, každé slovo má své místo, svou váhu. Čepa nelze číst jen tak pro zábavu. To se musí spoluprožít.
Stejně pravdivé je i věnování, které mi do jednoho svazku napsal: "Zdeňku Kašičkovi tuto knížku, kterou jsme dělali spolu, srdečně jeho Jan Čep. Olomouc 6. ledna 1948." Toho dne jsme měli sjednánu schůzku v mém bytě za tím účelem, aby mi Čep zodpověděl některé otázky o jeho inspiračních zdrojích, které jsem chtěl použít ve své diplomové práci. Nebylo snad ani možné, abych si vybral jiného autora pro svou práci než Jana Čepa, kterého jsem již znal, právě tak jako ani nebylo možné, abych si vybral jiného profesora než Oldřicha Králíka, s kterým jsem se znal stejně dobře a který tak znal Jana Čepa nejen z jeho spisů, ale především právě z těch schůzek u Dr. Braita za okupace. Když mi Čep psal věnování do své knihy "Rozptýlené paprsky", měl jsem již jeho dílo důkladně zpracováno, to znamená přečteno, rozepsáno do několika set kartotéčních lístků, které mi sloužily jako surový materiál pro mou práci. Také nebylo možné si za těchto okolností vybrat jinou specifikaci širšího tématu než smrt v díle Jana Čepa. I když se při konzultaci s profesorem Králíkem mluvilo i o jiných námětech, zůstalo nakonec u tohoto motivu.
Při tom setkání v D'orsayově ul. Č. 5 dne 6. 1. 1948 se rozpovídal Jan Čep o sobě, o svém původu, o některých svých přátelích, o své práci, o tom, že pocházel z deseti sourozenců, z nichž tři zemřeli do jednoho roku po narození, ale všechny si je pamatuje, i jejich smrt. Ve třech letech viděl umírat babičku. Pamatuje si, jak přišel kněz v čemsi bílém, pamatuje si na velký kříž, sepjaté ruce. Prostřední bratr zemřel v roce 1937, jak to zachytil ve Staníkovi. Otec zemřel v roce 1930. Týden před jeho smrtí odjíždí Jan domů a zůstává s ním v jeho těžké agónii. Jeho otec, umírající v těžkých uremických křečích se jediný smrti nebál, alespoň to řekl. Tu větu "ještě tak rád bych s vámi zůstal" slyšel několikrát od umírajících, mimo otce. Jeho děd z otcovy strany mu dal předlohu pro starce v hranici stínu. Dožil se skutečně devadesáti let, ale zemřel měsíc po vydání Hranice stínu.
Jan Čep studoval na gymnáziu v Litovli, kde maturoval v roce 1922. Pak odešel na filosofii do Prahy. Bydlí v Hlávkových kolejích. Studuje obor češtinu-angličtinu, při tom má zaspánu též francouzštinu. Celkem má zapsáno devět semestrů. V roce 1926 bez státnice odchází do Staré Říše a tam vydává Dvojí domov. Po devíti měsících v květnu se vrací do Prahy. Za studia v Praze se dostává na dvouměsíční pobyt v Anglii, z toho polovinu stráví v Londýně. V roce 1928 se dostává do Francie, kam se později ještě vrací, celkem asi pětkrát. V roce 1935 navštěvuje Španělsko, Barcelonu a pak za Bernanosem do Palmy. Bernanos mu nabízel trvalé zaměstnání. Velmi o tom uvažoval a nedovedl se rozhodnout. V roce 1936 jede do Dalmacie (Dubrovník, Split, Makarska). Do Itálie se dostává až v roce 1947 (Pax Romana). Téhož roku opět do Francie v rámci Unesco.
Smrt děda z otcovy strany, která ho inspirovala pro starce v Hranici stínu, byl silný zážitek, ke kterému se vrací ve Variantu. Některé věty jsou spjaty s představou osobnosti F. X. Šaldy. "A najednou poznával, kolikerý obal ze sebe museí ještě odvinout, než to bude docela on. Kolik věcí falešných se ještě krčí na dně jeho upřímnosti, která se lidem zdávala až nadlidsky krutá.. Svlékal se ze svého zdání a lidské pýchy, které mají tolik vrstev jako cibule slupek." U Šaldy býval zřídka, aby se nevnucoval. Sám mu v tom smyslu psal a Šalda mu odpověděl, že jeho práce neposuzuje jako běžnou literaturu.
V létě odchází do ciziny a brzo na to promluví do rozhlasu. Později vzpomíná: "Je tomu dnes právě čtrnáct let, co jsem přecházel hranici mezi Čechami a Bavorskem, blízko Aše. Bylo okolo půlnoci, měsíc skoro v úplňku.", (Poutník na zemi, Řím 1965, str. 188). Podle pokynů profesora Králíka jsem několikrát práci předělal. Nakonec jsem ji dal rychle přepsat na čisto a odevzdal na děkanství filosofické fakulty v Olomouci. Profesor Králík byl zděšen, že jsem práci odevzdal. Ředitel kanceláře Veselý mi pak řekl, že mohu ještě práci vzít zpět a zabránit tak velkým nepříjemnostem sobě i zkoušejícímu. Tak mé studium podruhé skončilo předčasně.
___________________________________ 13. pokračování __________________________________________
Návraty
Druhá světová válka trvala nejdéle u nás V Československu. Pro nás, v Čechách a na Moravě, začala v září 1938, když jsme ztratili pohraničí, a skončila až v květnu 1945. Vojenská kapitulace byla již podepsána, devátý květen byl prohlášen na celém světě za svátek, ale v Olomouci se ještě bojovalo a bylo nebezpečné vycházet do ulic. U nás se ještě bojovalo, ale jinde ve světe se již vojáci vraceli domů nebo se připravovali na návrat domů. Vězni z koncentračních táborů v Německu již byli v nových soustředěních, prováděla se jejich rychlá zdravotní rehabilitace a všichni pospíchali domů. Někteří jdou domů na vlastní pěst, pěšky, autostopem, vlakem, jak se dalo. Každý svou touhu po domově ukájel způsobem, jaký mu ten který okamžik, ta která situace umožňovala nebo nabízela. Většinou se však vraceli tito navrátilci organizovaným způsobem, ve velkých skupinách. Byly to podivuhodné cesty a osudy. Podivuhodné cesty a podivuhodná setkání, podivuhodná objetí, velmi mnoho marných nadějí. Vracelo se mnoho lidí, vraceli se vojáci, vraceli se zajatci, vraceli se vězni, vraceli se nasazení z říše, vraceli se se zlomeným zdravím, vraceli se i zdraví, vraceli se ženatí, přestože odcházeli svobodní, vraceli se umírající a zde byli očekáváni. Milenky čekaly na své chlapce, pět let, šest let čekaly, šest let věrně čekaly. Manželky čekaly na své manžely, pět let čekaly a věřily, i když pět let nebylo zpráv.
Celou tu dlouhou dobu čekala teta Liba na svého manžela Dana, který byl hned na začátku okupace zavřen a odsouzen na tři roky vězení. Po uplynutí tří let se právě tak nevrátil, jako nebyly otevřeny vysoké školy po uplynutí tří let, na které byly údajně zavřeny. Vrátil se až po válce, s podlomených zdravím,s ochromenou rukou. Ale vrátil se k radosti své manželky a celé rodiny.
Je konec války, ale v Olomouci se střílí, v Olomouci se ještě bojuje. Německá armáda ustupuje na západ, rudá armáda ji stíhá. Německo kapituluje 7. května 1945.
Celou tu dlouhou dobu čekala rodina Valouškova na svého syna a bratra. Celou tu dobu čekali rodiče na syna a sourozenci na bratra, celou tu dobu naslouchali zahraničnímu rozhlasu a všeliké šeptandě, zda neuslyší o svém chlapci. A dobře vědí, že kdyby se dověděli, že by to byla zlá zpráva. A přesto usilovně naslouchají.
Celou tu dobu jsem byl zapojen do tohoto čekání. Chodil jsem se svou dívkou pravidelně na návštěvy k tetě Libě i k Hedě Valouškové. Teta Liba bydlela tehdy v Pekařské ulici, byla zaměstnána v Colonii jako účetní. Ve svém volném čase se věnovala ručním pracem. Hlavní téma rozhovorů při naší návštěvě byl strýc Dan. Rozhovory začínaly vyslovením přesvědčení, že se vrátí hned, jakmile uplynou tři roky, k nimž byl odsouzen. A stejnými nadějemi návštěvy končily. Tehdy jsem byl ještě cizí člověk v této rodině říkal jsem si v duchu: Jen se těšte! Věděl jsem, že protektorátní příslušník po odpykání trestu nebyl propuštěn na svobodu, nýbrž předán do koncentračního tábora. Jen se těšte, kdo by našel odvahu tuto naději nepodporovat? A potom, po třech letech doufaly - když se nevrátil, že se vrátí později, nejpozději po skončení války. Jen se těšte!
A návštěvy v Holici u Valoušků probíhaly stejně. Poslouchal se Londýnský rozhlas a doufalo se ve šťastné shledání. Rodiče a sourozenci věřili ve shledání se Slávou, Heda k tomu ještě upjala naději a pevnou víru ve shledání se svých chlapcem Božou. Jen se těšte!
A byla zde ještě vídeňská větev rodiny, tam byli na vojně dva bratři Karel a Franci. Jako Rakušané byli odvedeni do německé armády. Franci sloužil jeden čas v Olomouci. To bylo shledání! Chodil k tetě Krejčí, matce mého děvčete, na návštěvu, tj. na její výborné buchty a podobné vzácnosti. Rakušan, vojáček v německé uniformě, nenávidící Německo i s jeho Hitlerem, na návštěvě české tety v Olomouci. Pro koho to bylo tehdy nebezpečnější?
Letí vojenské letadlo ze Slovenska do Prahy. V letadle letí generál Svoboda, pozdější prezident republiky. Pilotuje Sláva Valoušek, ten Ladislav Valoušek, který na počátku okupace utekl s Božou Netopilem do Polska, odtamtud do Francie a pak do Anglie a nakonec do Sovětského svazu, odkud se probojoval až na Slovensko. A nyní letí nad svým rodištěm,. Dobře ví, jaká je situace na poli válečném. Ale co ví o své rodině? Žijí rodiče? Žije bratr Svaťa, žije sestra Heda, žije její milý Boža, který se dostal do německého zajetí již v roce 1942? Vědí něco o mně? Dostali moje vzkazy? Jeden stručný dopis snad zodpoví všechny otazníky. Dopis přiváže motouzem k jedinému postradatelnému předmětu, který má v letadle po ruce, k ramínku na šaty a nad Olomouci shodí tuto zvláštní listovní zásilku. Ramínko padá s radostnou zvěstí, provázenou vroucím citem a přáním šťastného doručení, dopis frankovaný jen tímto vroucím citem. V olomoucké hlavní ulici vedoucí k nádraží se provádí úklid střechy po bojích. V okapové rýně nachází olomoucký občan podivný předmět - ramínko na šaty s připoutaným dopisem, na něm adresa: Ladislav Valoušek, Holice u Olomouce, cukrovar. Vedoucí z prodejny, zvané "Zádruha" je z Holice: Franto máš zde dopis! Tuší něco mimořádného, dopis otevírá a nemůže se dočkat konce prodejní doby. Ujíždí na kole do Holice, přijíždí právě, když se lidé scházejí do kostela, na májovou pobožnost. Jsou svatodušní svátky. Seskakuje z kola a volá: Sláva Valoušek žije, posílá vám dopis. A jeho maminka s jeho sestrou čtou: "Drazí rodiče! Vracím se nyní do vlasti. Jakmile mi to bude umožněno, vrátím se domů. Váš syn Ladislav Valoušek". Slzy, pláč, zvědavé pohledy ostatních a pak radost, radost, radost. Po tolika letech nejistoty a obav.
Maminka se raduje, že se jí po pěti letech vrací ztracený syn. Raduje se i jeho sestra, že se vrací bratr. Ale radost této dívky je narušena: A co Boža, vždyť odcházeli před pěti lety spolu? V dopise není o něm ani zmínky. Ale i ten se časem ohlásí.
Přichází dopis z Anglie od Boži. Prodělává rekonvalescenci ze zajetí a připravuje se na cestu domů. Hedina radost jest již dokonalá. Z Hanáckého leteckého pluku odešlo dvacet pět chlapců do ciziny. Po pěti letech se dovídají o třech, kteří se vrátili. Jeden z nich jest bratr, druhý z nich je můj milý. Přišel dopis, přijdou rozměrnější zásilky, přijede i on sám. Lidské štěstí má svou gradaci.
Vrátil se i ten vídeňský Franci domů. Byl osvobozen americkou armádou u Benešova dostal se velmi rychle domů. Byt je prázdný, neboť otec pracuje mimo Vídeň. Maminka zemřela a o bratrovi Karlovi není zpráv. Ve schránce nachází zprávu červeného kříže, kde se píše, že syn Franci je živ a zdráv a vrátí se v nejbližších dnech domů. A Franci, jak tam sám stojí a čte, říká nahlas: "Das stimmt, ich bin schon da!".
Mnohem později se vrátil z ruského zajetí i Karel. Mnohem později jsem se s nimi se všemi sešel, neboť od roku 1946 jsem patřil do jejich rodiny a nebyly žádné zábrany, abychom si vzájemně řekli i velmi důvěrné věci. Jejich zprávy byly tak plné, jak krutá byla tato válka. Naslouchal jsem jejich slovům znovu a znovu a časem jsem začal myslet na to, že by nebylo dobře, aby takové osudy zapadly v zapomenutí. Sám jsem nabádal oba chlapce,aby co nejvíce vypravovali a aby se pokusili zážitky z války zachytit na papír. Když vývoj veřejných událostí u nás doznal zvratu a z těchto hrdinů se rázem stali psanci, tím víc jsem je měl k tomu, aby své osudy z druhé světové války zachytili na papír.
A přes všechnu snahu ze strany úřadů o utlumení těchto pokusů našli se odvážlivci, kteří dokonce chtěli uspořádat výstavy, přednášky, relace v rozhlase - ale marně. Nakonec z akce vždy sešlo. Jsou známy dva případy, až z konce sedmdesátých let, že si ostravští vysokoškoláci za téma svých promočních prací zvolili právě osudy těchto zahraničních letců. Jejich vyprávění byla zachycena na mnoha metrech magnetofonových pásků také pro rozhlas, ale vysílány byly jen nepatrné zlomky. Osobní zkazky v rodinném kruhu, záznamy na magnetofonových páskách a osobní archivní materiály byly základem a stavebním materiálem pro "Příběh Letce."
Diktatura proletariátu
S Božou Netopilem se znám velmi dobře. Patříme vlastně do jedné rodiny, neboť naše manželky jsou sestřenice. Ale události v roku 1950 a let následujících, ty znám většinou až ex post, až z jeho vzpomínek a letmých rozhovorů. Když ho tehdy osud pronásledoval, když ho srazil k zemi a šikanoval jej z místa na místo, když nastaly komplikace rodinné, když v důsledku složitých událostí byl ohrožen i společný život čtyřčlenné rodiny, když nebylo vidět do budoucna dál než na několik dní, to jsem sám měl své existenční starosti a nestačil jsem vše prožívat s ním. Registroval jsem sice jednotlivé události, ale jak jsem jim měl jinak rozumět než v souvislosti s dalšími katastrofami? Vysvětlení pro tvrdost tohoto postupu jsem našel zase až hodně později, až koncem let padesátých v učební stranické pomůcce, kterou zde uvádím bez komentáře:
"Zvláště vynikající výkony podali příslušníci těchto perutí v bitvě o Anglii, kteří téměř všichni padli. Převážná část Čechoslováků, příslušníků britského letectva, nebyla politicky tak vyspělá, aby se dovedla orientovat… Proto se také většina příslušníků československých leteckých jednotek ze Západu stala silou, která působila destruktivně na vývoj čs. Letectva v osvobozené vlasti… Učiliště a školy byly obsazeny vesměs letci ze Západu, kteří propagovali kosmopolitické reakční západnické názory… Očištěním kádrů a doplněním velitelského sboru uvědomělými důstojníky začíná v roce 1950 usilovná výstavba letectva… Začátky byly však těžké, funkcionáři neměli pro začátek dostatečnou praxi v této činnosti. Jednotlivé složky protivzdušné obrany nedosahovaly dostatečného stupně výcviku a rovněž otázky součinnosti nebyly důsledně propracovány… V letectvu v plné míře se rozvinula politická práce. Útvarové organizace Komunistické strany Československa, velitelé a političtí pracovníci neustále pečují o politickou přípravu příslušníků letectva…"
Po osvobození jsem odešel z Krystalu do Obchodní komory v dohodě s vedením Krystalu, neboť bylo jasné, že existence malého nakladatelství neobstojí v novém režimu. Dohodli jsme se však, že funkci tajemníka budu zastávat i nadále, pokud mi to volný čas dovolí. Ze zaměstnání v Obchodní komoře jsem odcházel za dr. Braitem do Krystalu a odtamtud teprve domů. Moje rodina tím trpěla. V květnu 1949 se nám narodila Magdička. Manželka opustila zaměstnání, i když se nabízela možnost dát dítě do jeslí nebo do školky a setrvat ve výdělečné činnosti. Dali jsme přednost výchově dětí. Toto období trvalo až do roku 1956, neboť v roce 1952 se nám narodila Zdenička. Studium, v kterém jsem pokračoval soukromě, jsem zařadil do časového rozvrhu ve svém běžném zaměstnání. Také jsem občas musel zajít na přednášky, především k profesoru Králíkovi, i když jsem se s ním setkával u Dr. Braita, a pak k profesoru Markalousouvi-Johnovi.
Od prvního ledna 1949 byla nařízena likvidace Krystalu. Byl tam přidělen pověřenec, který dohlížel na likvidaci. Dohlížel, tj. především čerpal finanční prostředky na vlastní mzdu. Byla to otázka času a také pohotových peněz v nakladatelství. Netrvalo to dlouho. Za rok, v březnu 1950 byl zatčen šéfredaktor dr. Braito a jeho nejbližší spolupracovník dr. Dacík zmizel. Za měsíc na to byly likvidovány policejní akcí všechny kláštery a pokud v nich byli ještě řeholníci, byli soustředěni v několika vybraných klášteřích, většinou v pohraničí.
Teprve teď jsem si uvědomil v plném rozsahu, jak jsem byl s tímto podnikem stále ještě poután. Některé služební věci jsem měl doma, některé soukromé věci jsem měl ještě v klášteře. Tak například tam zůstala moje soukromá knihovna s nejedním vzácným knižním exemplářem, na kterou jsem ve svém jednopokojovém bytě neměl místa. Na druhé straně zůstaly u mne některé knihy a rukopisy, na kterých jsem pracoval, a podobně. K zatčení dr. Braita došlo v polovině března a v prvních dnech dubna. Všechen tisk přinášel halasné zprávy z veřejného procesu s řádovými kněžími, mezi nimi i s dr. Braito. Deset let jsem dělal sekretáře člověku, který nyní stojí před veřejným soudem a je pranýřován v denních novinách. Nebylo mi tehdy do smíchu a moje rodina to se mnou vše prožívala. Každé zaklepání na dveře bylo událostí, bylo hororem, i když se šťastným koncem. Nervové napětí poněkud povolilo dnem 5. dubna, kdy byl vynesen rozsudek 15 let, vězení. Za co? Není snadné dát odpověď na tuto otázku tak, aby jí porozuměl i takový člověk, který nebyl do věci zasvěcen. Je třeba si uvědomit, že proces byl veřejný, hromadný, že od zatčení obžalovaného uplynuly sotva dva týdny. Formulace v novinářských zprávách je zhruba stejný jako v jiných současných procesech. V týž den 2. dubna 1950 byla uveřejněna v týchž novinách na téže stránce jako Braitův proces tato zpráva z Bulharska: „Sofijský proces pokračuje. Obžalovaní se plně doznávají k činům. Na druhý den procesu dne 31. března byli dopoledne povolání k výslechu tito obžalovaní: L. J. Kostadinov, D. T. K. Goranov, Petko Preditkov, M. P. Michaljov, B. G. Spasov a L. I. Marinov. Všech šest se plně přiznalo k činům, z nichž je viní obžalovací spis.“ A nápadně stejně zní obžaloba Gustava Husáka, který je rovněž souzen z toho, že „usiloval o návrat kapitalismu.“ Ve „Zprávě vyšetřující komise předsednictva Ústředního výboru k případu Otty Šlinga, Marie Švermové a druhých zločinných škůdců a spiklenců“, který byla přednesena Václavem Kopeckým, říká se na str. 39 tiskem vydané zprávy: „Výpoved Clementisa a posledné výsledky vyšetrovania ukazujů, že ani u skupinky Husák-Novomeský nešlo teda o „chyby“ a „úchylky“, ale že tu máme co do činenia s organizovanou a protistranickou frakcionárskou bandou, ktorá svojou separatistickou, podvratnou prácou vedome a úmyselne rozbíjala jednotu Republiky a snažila sa v jej rámci fakticky udržat tzv. „samostatný slovenský štát“, aby vo vhodnej chvíli odtrhla Slovensko od Republiky, a ktorá zámerne hamovala vývin k socialismu a orientovala se v podstate na reštaurovanie kapitalizmu.“
Tak tedy 2. dubna 1950 přinášejí Lidové noviny - ale stejně tak i ostatní tisk nepodepsaný s názvem: „Kazatelé vyzývají k protistátním činům. Přiznání obžalovaných před státním soudem.“, v části, kde se uvádí Braitův výslech se píše:
Druhý den procesu s řádovými kněžími. V sobotu ráno pokračoval proces s desíti řeholními kněžími výslechem profesora bohosloveckého učiliště v Olomouci a člena dominikánského řádu Josefa Silvestra Braita, který je známým publicistou. Před válkou již vydával knihy, v nich vychvaloval středověkou inkvizici. Braito uznává svou vinu v obou směrech, že se totiž dopustil zločinu velezrady i vyzvědačství. Na dotaz předsedy soudu připouští, že byl a jednal proti lidově demokratickému řádu, i když tvrdí, že pouze ve směru náboženském a že právě naopak si vážil sociálních vymožeností lidově demokratické republiky. Neustále opakuje, že sovu činností nepomáhal vatikánským plánům o zřízení středoevropské habsburské dynastie. Braito byl také ve styku s katolickou informační službou v Paříži (Centre d’information catholiques), jíž posílal pravidelné zprávy o hospodářských, politických, kulturních a náboženských poměrech v našem státě, při čemž ovšem popírá, že si byl vědom toho, že těchto zpráv může být Vatikánem zneužíváno pro jeho agresivní účely. – Braito neustále počítal se změnou politického režimu a věřil, že i v brzké době k ní dojde, neboť podle jeho názoru „lidová demokracie se neudrží“. Říká, že neusiloval nikdy o kapitalistický režim, ale pouze o křesťanský stát.
Prokurátor: „Znáte dějiny Rakouska z nedávné minulosti? Víte, co chtěli Dolfuss a Schuschnigg?“
Obžalovaný: „Chtěli uskutečnit křesťanský stát.“
Prokurátor: „A připravit půdu nacismu. Co jste připravoval tedy vy?“
Obžalovaný mlčí.
Prokurátor: „Doznal jste, že jste bojoval proti zestátnění průmyslu.“
Braito: „Nedomyslil jsem věci tak, jak jsem měl.“
Prokurátor: „Co se stane ovečkám, když jejich pastýři není jasno? Vedl jste ovečky k domyšlené zradě?“
Obžalovaný: „Ano!“
Braito dostal několik letáků a rozmnožené dopisy arcibiskupa Berana, které rozšiřoval dále mezi laiky i kněze. Účastnil se též šeptané propagandy v tom smyslu, že nynější režim brzy skončí. Připouští rovněž, že z jeho kázání mohli věřící vyvodit, že jsou namířená proti nynějšímu režimu.
Když jsem se později zabýval historií života dr. Braita, dalo mi několik měsíců práce, než jsem se dobral pravdy o jeho původu. A zde v soudním procesu byli hotovi s celoživotní jeho činností za čtrnáct dní. „Usiloval o návrat kapitalismu“ a hotovo. Patnáct let vězení. A já jsem toho člověka znal, znal jsem jeho činnost za posledních deset let tak, jako nikdo na tomto světe, neboť jsem mu dělal osobního tajemníka do slova a do písmene. Byl velmi často na cestách a v té době jsem otevíral všechnu jeho korespondenci, i soukromou, a vyřizoval ji podle jeho předchozích pokynů: důležité a pilné posílat za ním, běžné služební vyřizovat přímo, ostatní schovávat do návratu. Bylo toho mnoho, někdy toho bylo příliš. Kdybych byl vyslýchán jako svědek, nemohl bych nic uvést, z čeho by mohla jen trochu těžit obžaloba. Naproti tomu bych mohl uvést mnoho jiných svědectví, který by svědčila ve prospěch souzeného. Ostatně jeho myšlenkový svět a jeho každodenní práce má svůj deník v časopise „Na hlubinu“, který sám řídil. Na obálce byla jeho „Hovorna“, tam byla jeho doména, tam odpovídal na dopisy, reagoval na události, komentoval, co a jak uznal za vhodné. Nebylo třeba výslechu, tam bylo vše černé na bílém. Ale to by zde musel být zájem o pravdu a to by znamenalo také se záležitostí vážně zabývat a ne jen ji narazit na obecnou šablonu. Na tu se dal napasovat Husák, Braito, Kostadinov a každý, koho se chceme zbavit. Když se na ten proces dívám s odstupem času, vidím, že Braito byl prostě souzen a odsouzen za to, že byl katolickým knězem.
Doktor Braito byl ovšem velmi pozoruhodná postava, která přerostla naše malé české poměry a možná by velikost jeho vzdělaného ducha víc vynikla, kdyby byl uposlechl těch, kteří mu radili, aby odešel do ciziny.
Již jeho jméno bylo zvláštní. Byl nemanželským synem Italky tyrolského původu jménem Klementina di Braito a českého železničního inženýra Františka Muziky. Železniční stavitel, otec čtyř dětí ve Vídni, byl služebně odeslán a stavbu do Bulharska. Žena vídeňského stavitele je velká dáma nedivme se, že se jí do orientu nechtělo. Zůstala doma se svými čtyřmi dětmi. Manželovi, který služebně sídlil v Ruse, poslala svou pětatřicetiletou služebnou Klementinu. I ona měla svou úroveň, neboť jako hospodyně sama měla k ruce ještě službu. Ale poslání za pánem do tureckého prostředí jí bylo vítanou změnou. Tam se jí narodil v roce 1898 chlapeček. Novorozeně si nenechala u sebe, ale svěřila jeho výchovu místní ženě. Když chlapci bylo půldruhého roku, stavba skončila a stavební inženýr se svou hospodyní se vrátili do Vídně. Chlapečka nechali v Ruse. Když však ze stavby odjížděli i další zaměstnanci, mezi nimi i Merhautovi, kteří byli Josífkovi kmotry u křtu, přidala jim opatrovnice malé batole, protože jeho matka jim nic po svém odjezdu na něho neposlala. Inženýr Muzika se svou hospodyní odjeli do Vídně vlakem; ostatní zaměstnanci se vraceli lodí. Paní Merhautová napsala do Vídně, že vezou s sebou chlapečka, aby si pro něj Klementina přišla do přístavu. Klementina přistoupila na loď v Bratislavě a jeli společně do Vídně. Na lodi se celou dobu matka laskala se svým synáčkem, ale vzít si ho s sebou do Vídně nemohla. S pláčem prosila Merhautovy, aby si ho ještě nechali, že ho nemá kam dát. A pak už se matka se synem nikdy nestkala. Jeho vlastní otec brzo zemřel a zemřela i hlava rodiny Merhautovy. Paní Merhautové zůstaly na starosti čtyři vlastní děti a Josífek. A tak se v roce 1907 dostává do sirotčince a do juvenátu v klášteře dominikánů v Praze. Tam vystudoval gymnázium, přijal řádové roucho. Řád jej vyslal na studium do Říma, pak do Belgie, kde studoval historii francouzského katolicismu. Podle francouzského vzoru zakládá v Praze v roce 1926 měsíčník „Na hlubinu“, jehož cílem je pěstování duchovního života Stává se profesorem na bohovědném učilišti dominikánském v Olomouci a tam zakládá řádové nakladatelství, které vydává náboženskou literaturu v moderním duchu. Jeho podnikání je úspěšné. Je šéfredaktorem nakladatelství. Knihy, časopisy, pohlednice, obrazy, vypovídá boj konvenci, kýči, bezmyšlenkovitosti. Otevírá brány kláštera, tak, aby svět mohl vstoupit do jeho zdí a řeholníci aby mohli jít osvěta kázat evangelium, dobrou zvěst. Je řeholníkem, redaktorem, spisovatelem, věhlasným kazatelem, řečníkem, polemikem. Studenti, dělníci, mládež i dospělí se za ním tlačí. Působí v Olomouci, v Praze, v Brně, ve městech i na venkově. Nezná klidu. Je bystrý, vtipný, nesmlouvavý ve věcech podstatných, ve věcech Božích, shovívavý ve věcech lidských. Smích kterým se nejčastěji vysmívá sám sobě a dostává do nepříjemné situace ty, kteří ho tam chtěli dostat. Když jeho posluchačka mu gratuluje k padesátinám (Úsvit, 19;1948), píše vtipně a výstižně: „A kdy se také dočkáme zvláštního výročního tisku edice Krystal „Názory Otce Braito na účetnictví?“ A s jasnozřivostí hodnou oslavence v rekapitulaci jeho osobních dat říká: Chlapec potom zakotvil v cizí zemi, která ho adoptovala, ta země, která své syny nehýčká, ale stále jen zraňuje.“ A dále: „Odhazuje svou osobu, odmýšlí si sebe, dělá si sám ze sebe nejkrutější žerty, ale trpí nad sebou a ze sebe.“
S dr. Braitem jsem se setkal již jako student v Praze. Tehdy v třicátých letech se přestěhoval i s redakcí Hlubiny do pražského dominikánského kláštera. Jako studenti jsme dostali za úkol stěhovat jeho redakční knihovnu: Z přepravních beden jsme knihy přendávali do redakčních regálů. Nepůsobilo na nás příznivě a nijak si nás šéfredaktor Hlubiny nezískal tím, že nás nechal pracovat samotné a nijak nám nebyl nápomocen. Pak jsme chodili na jeho kázání u sv. Jiljí a u sv. Víta. A pak se náhle zase odstěhoval i s redakcí zpět do Olomouce. Tam se sním setkávám podruhé.
Byl to obdivuhodný člověk, vzdělaný, ušlechtilý, který pracoval především sám na sobě a na základě toho učil druhé. Když jsem se zabýval později podrobně jeho životopisem, pronikl jsem do podstaty životních názorů tohoto kněze buřiče a beránka. V klášteře mezi ostatními řeholníky platil za světáka, vtipálka, bohéma, a když byl mezi světskými lidmi, byl to moudrý, vysoce mravní, příkladný řeholník, jakými by si lidé přáli mít naplněny všechny kláštery. Když byl v roce 1960 propuštěn po deseti letech z vězení, vrací se do úplně jiného světa. Kláštery byly zrušeny. V budově kláštera v Praze je výpočetní středisko, v Olomouci hudební škola, v Litoměřicích Státní statek, v Uherském Brodě Svazarm atd. Kam se obrátit? Je propuštěn z Leopoldova na svobodu se zákazem kněžské činnosti, nemocen, bez jediného osobního dokladu. Tehdy píše: „Milý Zdenku! Posílám Ti tuto žádost a prosím Tě, zda by ses toho mohl ujmout. Byl bych Ti moc vděčný. Kdyby Ti to nebylo možné z jakéhokoliv důvodu, uznal bych každý takový důvod bez hořkosti. Pak mi jen tuto žádost pošli zpět. Napiš pár řádek o této věci. Tvůj vděčný Silvestr M. Braito.“ A později: „Jsem přece jen člověk, se všemi možnostmi úzkostí, opuštěnosti a osamocenosti. Nemám jediné listiny, ani křestní list. Teď sháním občanský průkaz. Proto jsem Ti psal o to potvrzení. Už předem dík! Tolik se těším na tvou drahou choť protože i ona byla stále v mých vzpomínkách a modlitbách. Neoddělitelně, jakož je i spravedlivo, od Tebe.“
Ty dopisy je třeba číst mezi řádky. Tam je ta úzkost člověka zpustošeného lidskou zlobou až do morku kostí, tam v podtextu zní výsměšné slovo z bible „Jiným pomáhal, sám sobě pomoci nemůže“. Ale rozdávat radost nezapomněl. Když potom zakrátko k nám přijel na návštěvu, přivezl mojí manželce jako upomínku peněženku, kterou bůhví kde koupil a bůhví, za co koupil. Snad ve vězeňské kantýně v Leopoldově z problematicky ušetřených peněz?
___________________________________ 14. pokračování _______________________________________
Teprve jeho životopisec se dozvěděl – dlouho po jeho smrti – že k umrtvování tělesné schránky používal kožených důtek. Jeho tělesná konstrukce – byl chorobně otylý – ale s touto nemocí nezmohl nic, ani jeho lékaři – nedovolovala mu jíst sladké pokrmy, ale byl často v cizím prostředí a toto prostředí právě takovéto věci pokládalo za vhodný dar. Velmi často dostával nedostatkové věci, jako čokoládu a podobně. Hned tyto věci rozdal. Někdy toho ale bylo příliš a tak došlo k tomu, že za války měl u svého osobního sekretáře kufřík plný nejrůznějších druhů čokolády v úschově. Proč ten kufřík neměl u sebe v pokoji? Byla to obrana proti vlastní slabosti, či proti slabosti svých bratří, či proti slabosti vůbec? Či to byla zkouška poctivosti jeho sekretáře? Dalo by se říci, že se nestaral o finanční záležitosti svého nakladatelství. Skutečně tomu tak bylo v tomto o nejběžnějším slova smyslu. Nešetřil. Dovedl utrácet za potřebné věci, za potřebné podle jeho názoru, nikoli podle názorů účetního nebo hospodáře. Na knihy, obrazy a umělecká díla nešetřil. Na mzdách zaměstnance nešetřil. Výtky spolubratří odmítal mávnutím ruky, žertem, případně ironií. Svému sekretáři dal pokyn, aby si z pokladny bral takový plat, jaký si zaslouží. Jednou před vánoci se ho ptal, jakou si vzal z pokladny výplatu. Bylo to tehdy asi devět set korun. Ostatně mohl to vědět z účetních knih, ale pro účetnictví neměl smysl. Dal sekretáři do rukou tisíc korun a říká: „To máš na vánoce mimo plat. Jde o to, aby sis bral, kolik si zasloužíš.“ Bylo možno takovou důvěru zklamat?
Přicházelo velmi mnoho korespondence, redakční i soukromé, velmi často se to prolínalo. Nebylo možno přesně rozlišit, kde začíná redakční činnost, kde kněžská pastorační činnost, kde soukromá. Měl velmi málo soukromí. Bylo v jeho povaze, že se rozdával cele. To ovšem nevěděli všichni jeho partneři a ne všichni také byli tak nezištní. Někdy se pokoušel ten neb onen získat jej pro sebe, pro své zájmy ať skupinové či osobní. Někdy bylo těžko se s tím vyrovnat. Jeden čas, bylo to za války, jej pronásledovala korespondencí, osobně na přednáškách a kázáních i při bohoslužbě žena, která byla neodbytná, ať jí to vytýkal sebesrozumitelněji. Velmi často, čím dál tím víc psala obsáhlé dopisy. Byla situace už taková, že tu záležitost svěřil advokátní kanceláři, ale ani to nepomohlo. Pak požádal jednoho známého redaktora, aby něco vymyslel. Dostali výhružné dopisy, jak advokát, tak redaktor. A dopisy chodily stále. Nakonec odmítal je otevírat a požádal sekretáře, aby s tou záležitostí udělal, co uzná za vhodné. Dopisy této učitelky z Čech byly na první pohled v poště poznat, měly vždy stejnou úpravu, stejnou obálku. A tak sekretář je neotevřené schraňoval a když jich byla slušná dávka, zabalil je do úhledného balíčku a zaslal je na její adresu. Teprve tato akce, při níž pisatelka poznala, že její obsáhlé dopisy po dobu několika měsíců vůbec nikdo neotevřel, natož aby je četl, byla úspěšná.
V noci 13. dubna 1950 byly přistaveny ke všem klášterům v republice nákladní auta nebo autobusy, kláštery obstoupeny a všichni řeholníci naloženi do vozidel a v tichosti odvezeni do vzdálených míst: do Broumova v Čechách na samých polských hranicích nebo do Moravce na Českomoravské Vysočině, nebo do Želiva, do Oseka nebo do Hejnic; nebo do Králík nebo do Opočna. Těžko říci, podle jakých zásad byli potom řeholníci buď jednotlivě nebo po skupinách přemísťováni. Můj sedmdesátiletý strýc Stanislav Alois Viceník, dominikán, byl z pražského kláštera převezen do Broumova, za necelého půl roku je převeden dne 5. 9. 1950 do Králík, dne 21. 11. téhož roku do Opočna. Za čtvrt roku dne 15. 3. 1951 je převeden na Velehrad a odtamtud dne 10. 5. 1951 přichází do Moravce. Z jeho zápisníku uvádím: „V čele samosprávy je devítičlenný sbor poradců chválený komunitou. Sbor se schází na žádost poradce č.1 nebo na žádost nejméně tří poradců. Na procházku se chodí jen na dovolená místa společně po dvou. Dopisy podléhají cenzuře správy Domova. Členové domova nezasahují v ničem do hospodářské správy domu. Přístup do kuchyně správě domu je zakázán . Řeholníci ochotně jednomyslně budou podporovat ctihodnou sestru představenou v její svědomité a úspěšné správě Domova. K ctihodným sestrám pomocnicím, nám rovným, budou se chovat uctivě a budou jim ulehčovat těžkou práci. Má-li kdo opodstatněnou stížnost, oznámí to sboru poradců, nebo napíše, vloží ji do obálky, zalepí a s adresou „Samospráva, zde“ dá do poštovní schránky v Domově. Řeholníci budou dle stáří a zdraví ochotně a kdykoliv na vyzvání vypomáhat při lehké, mladší řeholníci také při těžké práci a nebudou za to požadovat jakoukoliv odměnu. Styk s úřady obstará sbor poradců na výzvu paní představené. Razítko: Charitativní domov pro přestárlé kněze,
Moravec č. 53, tel. č. 3 Za samosprávu
M. Bezpalcová P. Benedikt Švanda“
Na straně 14 svého zápisníku poznamenává si strýc Stanislav: „V úterý dne 21. listopadu 1950 v osm hodin budou převezeni do kláštera v Opočně tito pánové:
Dvořáček František O. S. Aus. Nar. 1868
Komenda Karel O. S-Fr- 1878
Ludva Josef O. Cap. 1878
Osvald Oskar O. Praem. 1866
Adolf Schapmf O. Praem 1883
František Svoboda O. P. 1873
Josef Štefka O. Cap. 1874
František Toufar O. Cap. 1867
Jan Tichý O. Pia 1878
Václav Vavroušek 1867
Alois Viceník O. P. 1879
Josef Zůrek O. Praem. 1874
Aleš Zyla O. Cap. 1875
Jan Berka O. Piar. 1889
Jiná poznámka říká: 4. 6. 1951 přijelo do Moravce 18 kněží. Na stránce 23 uvádí některé osobnosti z internačního kláštera v Želivě u Humpolce:
Odborový přednosta Státního úřadu pro věci církevní Jan Dolek
Apoštolský administrátor dr. F Onderek z Českého Těšína
Generální vikář dr. Michal Beňo z Nitry
Msgre Oliva z Litoměřic
P. Ladislav Hronek z Hradce Králové
Prelát Dr. B. Opatrný z Prahy
P. Jan Tuleja z Košic
P. Josef Kristek z Brna
P. Josef Buchta z Českých Budějovic
Kapitulátní vikář Andrej Scheffer ze Spíše
Ředitel charity P. Jan Mára
Nový sídelní kanovník P. Glogar
Dominikáni: Jiří, Dalmác, Antonín, Vít, Rozár, Athanáš, Bertrand, Norbert, Petr, Štěpán, Jaroslav, Kryštof, Karel a Vojtěch Šimčík.
Jiná poznámka o Bílé Vodě: Piaristický klášter sto let neobydlený. Čtyři měsíce pracovali bratři na jeho úpravě. Zemřela již jedenáctá kříž. sestřička. Sbírají v lese chrastí a šišky. Perpetua Konzalová z Přerova, s. Bonaventura, s. Kajetána, s. Alberta, Ctihodná matka Vincencie.
Tamtéž: Tovární internát školských sester v Hynčicích poblíž Broumova. Pracují v továrnách a továrních dílnách při klášteře. Premonstrátek devatenáct a dvě sestry sv. Vincence. Expedice hostií funguje naplno. S. M. Svatava Býčková Broumov, S. M. Annunciata Šormová, Broumov.
............
Krystal je likvidován, Obchodní komora je likvidována, Braito si odpykává patnáctiletý trest ve vězení neznámo kde, Netopil je vystěhován z Olomouce, Valoušek je vystěhován z Prahy, strýc Stanislav je internován a tak dále. Kam se to svět žene? Podniky a instituce s dlouholetou tradicí zanikají šmahem. Ale život jde dál. Vznikají nové podniky a žijí lidé i mimo vězení a ti se nějak musí uživit.
Události února 1948 jsem prožíval v obchodní komoře. Nikdy jsem nebyl činný politicky, avšak zajímal jsem se o politiku a byl jsem informován.
Stávka – Mám pochopení pro stávku dělníků, jestliže se k ní uchylují za účelem odstranění různých společenských nesrovnalostí nebo křivd. Mám smysl pro vzpoury a odpor proti násilí ať u jednotlivce nebo u kolektivu a osvědčil jsem jej v roce 1938 za okupace, ale nedovedl jsem se zapojit do stávky, která byla vyvolána shora a do které jsem byl nucen nátlakem ze strany zaměstnavatele. Stávka byla nařízena na den 24. února 1948 na dobu 12 – 13 hodin. Stávka je do značné míry věc odvahy, má v sobě prvek rizika a někdy i hazardu, proto je krásná. Tehdy stávkovat nebylo odvážné, spíš naopak. K jakému zmatení pojmů tehdy docházelo, svědčí okolnost, že náš zaměstnavatel se snažil navenek prokázat, že se v obchodní komoře také stávkovalo. Prdlajs!
Ve čtvrtek 26. února nás vyzvali ke schůzi v klubovně č. 6 v Obchodní a živnostenské komoře. Projev měl pro mě úplně cizí člověk, nějaký soudruh Dvořák. Pamatuji si, že si při projevu svlékl sako a odložil si je na židli. Při tom všichni uviděli, že je opásán řemenem, na kterém měl zavěšeno pouzdro s revolverem. Toto jeho gesto bylo výmluvnější než celý jeho sáhodlouhý slovní projev. Tehdy v přímé návaznosti mi byla předložena s. Skácelem přihláška do odborové organizace a tu jsem podepsal. Od té doby jsem odborově organizován (a nikoliv od 1. 1. 1948, jak mi blahosklonně napsal do legitimace Skácel, aby mi vylepšil můj kádrový profil.) Kolikrát v životě jsem se ještě setkal s tímto postojem, že lidé, kteří tě nejprve srazí z mostu do vody, běží potom na břeh a staví se do pozice zachránce! Den na to, 27. 2. 1948 byla svolána manifestace na Masarykovo náměstí (16 – 17,45 hod.) Ve středu 10. března dopoledne oznámil rozhlas, že ministr zahraničních věcí Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Týž den ve 14 hodin promluvil do rozhlasu Klement Gottwald. Poslechu tohoto projevu jsme se museli zúčastnit s sledovat jej společně. Na ředitelství ČSD se k tomuto účelu shromáždili na dvoře. Na neděli 14. března byla vyhlášena pracovní směna.
Následovala komedie. 6. 3. 1948 byla zřízena prověrková komise zvaná akční výbor a každý zaměstnanec se musel před ni dostavit a odpovídat na otázky členů komise. Byli jsme ujištěni, že se této komedie nemusíme bát, neboť v komisi jsou naši lidé. Ale každý musel jít před tento tribunál, posadil se na židli před několikačlennou komisi a odpovídal na otázky. Proč toto divadlo? Zde byl zárodek manipulování lidmi. Obě strany, jak prověřovaný, tak prověřující si byly vědomy, že jde jen o divadlo. Proč je tedy hráli, pro koho? Stejně jsme všichni přišli o zaměstnání, neboť dny existence takové instituce, jakou byla obchodní a živnostenská komora, byly již sečteny. Informovaným bylo zřejmé, že komora bude likvidovat, dřív nebo později. Tak se také stalo. Likvidoval krystal, likvidovala obchodní komora, likvidovaly soukromé podniky; vznikaly nové úřady, nové instituce, nové podniky. Vznikaly národní podniky a státní podniky, měnilo se družstevnictví.
Do likvidovaných podniků byli dosazováni pověřenci. To už bylo známo z doby okupace. Tito pověřenci brali své odměny z likvidovaného podniku. Šlo o to, aby byl takový podnik co nejrychleji likvidován. Měl-li takovou podporu ze strany státu, žádný problém. Byla to jen otázka času.
Přicházím do nově budovaného národního podniku vývozních sladoven. Kanceláře jsou na náměstí v budově poštovního úřadu. Ředitelem podniku je Rudolf Köhler, který dojíždí z Litovle. Ředitel Procházka, kterému přímo podléhám, dojíždí z Prostějova. Je to přísný člověk, silný kuřák, pevné vůle, tvrdých způsobů. Začínám od píky. Dostávám za úkol sčítat různé sloupce svisle a vodorovně, neznám smysl této práce. Ředitel Procházka za chvíli přijde pro výsledek, jenže takové počty nebyly mou nejsilnější stránkou. Ptal jsem se po smyslu těchto tabulek a dostalo se mi odpovědi: „Nedělejte si tady z toho filozofickou fakultu a počítejte!“ Bylo to vtipné, ale pro mne nijak lichotivé. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Já jsem se bál, a do lesa jsem vlezl. Nebylo jiné cesty. Zodpovídal jsem za rodinu. Byl jsem ženat, měl jsem dítě. Zaměstnán jsem být musel.
Aniž jsem o to sebeméně usiloval, stal jsem se v novém podniku předsedou závodní rady. Zdánlivě o nic nešlo, byli jsme jen podnikové ředitelství sladoven. Byl to exportní podnik. Slad šel do ciziny, především na západ, většinou do Švýcarska. Švýcaři jej ovšem prodávali dál. U nás se slad balil do pytlů, ale také do beden ze zinkovou vložkou. Toto balení bylo určeno pro zámořské státy. Byla to impozantní agenda a nebyla mi tak zcela cizí a naprosto mi nebylo proti mysli, že jsem aspoň takto byl ve styku s širším světem. Podnik procházel postupně v socialismu nutnými reorganizacemi a v době největšího rozmachu patřily do centrálního podniku sladovny v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Služební cesty tedy zahrnovaly oblast do Plzně, Prahy, Tábora, Chrudimi přes Zábřeh, Rajhrad, Olomouc, Prostějov až do Svätého Jána a Trnavy a pokud šlo o nákup ječmene, až do Prešova a Košic.
Po převzetí moci v únoru 1948 šla u nás diktatura proletariátu cestou, která je dnes již šablonou, podle které se dá vývoj po převratu v kterékoliv zemi předpovídat téměř se stoprocentní jistotou. Stejně postupuje v roce 1979 diktatura v Persii, kde za několik málo týdnů počet poprav bez regulérního soudu stoupá do desítek. Nicméně česká diktatura proletariátu si získala primát a odsoudila na smrt a popravila z politických důvodů ženu. Hrůzné dny kolem procesu a popravy dr. Horákové byly provázeny hlučnou propagační clonou. Závodní rady se předbíhaly v odesílání rezolucí, které schvalovaly popravu této ženy, aniž se ptaly na důvody. I na podnikovém ředitelství sladoven v Olomouci svolaly stranické orgány celozávodní schůzi, na které byl „odhlasován“ souhlas s popravou dr. Horákové. Byl jsem sice předsedou závodní rady, ale tato akce probíhala mimo odborovou organizaci. Na plenární schůzi jsem stál v poslední řadě u dveří a hlavou mi procházely smutné myšlenky. Kam se to řítíme! Tehdejší hlavní inženýr podniku Machát stál vedle mne, naklonil se ke mně a říká šeptem: „Jako předseda závodní rady také byste měl něco říci!“ Ale bylo dost těch, kteří o tuto čest stáli. Nepatřil jsem mezi ně. A protože jsem nebyl ve staně, ani můj projev – naštěstí – nevyžadovali. Po schůzi přišli za mnou straničtí funkcionáři s předsedou Ladislavem Ručem v čele a vyzvali mě, abych napsal a odeslal telegram, který byl na schůzi odhlasován. Sedl jsem tedy k psacímu stoji s tím, že napíši, co mi řeknou. Psal jsem doslova, co mi šofér, předseda stranické organizace na podnikovém ředitelství, nadiktoval, i když mě jako člověka i jako češtináře bolelo srdce. Nadmíru spokojeni s vykonaným dílem odešli. Telegram nebyl dodnes odeslán.
___________________________________________________________________________________________
Otec je (byl) BOREC. Ten telegram mně dojal, přesněji řečeno, vím že měli hodně těžký život v nelehké době, přesto slzím smíchy, představuji si jeho zádumčivý výraz, odrážející smutek s pohrdáním a v oku jakousi jistkřičku. 15. února 2015
___________________________________________________________________________________________
V roce 1951 se uskutečňovala velká akce, jejímž smyslem bylo likvidovat bývalé fabrikanty a kulaky. Ti, kteří se zabývali kádrovými otázkami, podaly návrhy, tj. seznamy, a podnik musel likvidaci provést. Jednalo se tehdy o podnikového právníka Dr. Skopalíka, který pocházel z „kulacké“ rodiny, vedoucího plánovacího oddělení Ing. Zaorálka, který byl bývalým spolumajitelem továrny na čokoládu ve Všetulích, o Erika Hirsche, který byl bývalým majitelem výtažkárny v Nedvězí (která již byla začleněna do národního podniku sladoven), o Vlastu Dokoupilovou, členku závodní rady, která pocházela z „kulacké rodiny“ v Holici a snad ještě další. Jako předseda závodní rady jsem měl seznam na znamení souhlasu podepsat. Byli to vesměs lidé, s kterými jsem byl v denním styku, v denním přátelském styku. Ing. Zaorálek se stal před časem předsedou závodní organizace KSČ po Ládovi Ručovi, který z funkce odešel za záhadných okolností. Říkalo se, že neměl v pořádku stranický průkaz a dokonce prý ani nebyl členem strany. Ale co na tom, byl přece dělník, ne? A tak na jeho místo přišel Ing. Zaorálek, který měl tyto věci v náležitém pořádku. Bylo zřízeno plánovací oddělení a on se stal vedoucím. Nikdo nevěděl, k čemu to je. Nikdo to tehdy nebral vážně, nejméně sám Ing. Zaorálek. A nyní tohle! Dr. Skopalík byl mladý právník, bylo to jeho první místo, byl otcem čtyř dětí. Erik Hirsch strávil celou okupaci v koncentráku. Viděl na vlastní oči umírat v koncentráku otce, matku, i sestru. Vzpomínal na kruté chvíle v brněnských Kouničkách. Byl tehdy na samotce a z jeho cely stěhovali jakýsi kus nábytku. Pod ním objevili starobylý nůž, snad nějakou tureckou šavli nebo něco takového. Dostal za to bití a byl neustále vyslýchán a trýzněn, aby se přiznal, že si to tam schoval on. Když už zoufalstvím a bolestmi nevěděl, jak dál, přiznal, že to tam schoval sám (i když nevěděl, jak by zdůvodnil, kde to vzal a k čemu to měl). Ihned jej přestali mučit a vyslýchající řekl: „Vidíš, ty svině židovská, já jsem věděl, že tě naučím mluvit pravdu!“ A měl pokoj.
Odmítl jsem tedy seznam podepsat. Zavolal si mne podnikový ředitel R. Köhler a ptal se mne, proč to nechci podepsat. Zdůvodnil jsem to tak, že to nepokládám za spravedlivé, zejména proto, že jde o členku závodní rady, která je z tohoto titulu chráněna, a mimo to, že je nepřítomna a že věc s ní nebyla projednána. „Víte, co vás čeká, když to nepodepíšete?“ Neodpověděl jsem, nepodepsal jsem a odešel. Mne sice nevyhodili při této příležitosti, ale ti navržení museli všichni odejít. Vlasta Dokoupilová odešla ze zaměstnání domů (do zemědělství), Dr. Skopalík skončil jako pomocný dělník u zedníků, Erik Hirsch odešel jako řidič auta. Brzo na to jsem odešel z funkce předsedy závodní rady.
Je zajímavé, že podnikový ředitel, který jinak byl velmi dobrý pracovník, o něhož jsem se mnohému naučil, odešel ze své funkce ředitele dřív než já z místa jeho náměstka. To se stalo tak. V tehdejší době se expedoval slad výhradně na západ, většinou do Švýcarska, do Brazílie, do Singapuru, do Francie. A tu přišla náhle objednávka ze SSSR. Zásilka se expedovala ze závodu Ivanovice na Hané. Sháněly se exportní pytle. Příkaz k expedici dával Koospol, Praha. Jako dobrý hospodář našel ředitel Köhler řešení v tom, že nabídl Koospolu, aby slad byl expedován v pytlích, které jsou sice nové, ale jsou z doby válečné opatřeny německým signem s hákovým křížem. Koospol dal k tomu souhlas, avšak s pokynem, že pytle musí být převráceny na ruby, aby znak nebylo vidět. Sovětští celníci však při odbavování zásilku pozastavili s odůvodněním, že se sladovny pokusily vpašovat do SSSR znak poraženého fašistického Německa. Hrozné zle, ředitel sladovny Ing. Rosák přišel o místo, podnikový ředitel Köhler přišel o místo, a snad ještě další lidé ve sladovně Ivanovice. Ihned byla sestavena mnohočlenná brigáda, která osobními auty byla dopravena do Černé n. T. a celou zásilku osmnácti vagónů přesypala do novým pytlů.
Padesátá léta byla pro mne předznamenána několik životně důležitými událostmi. V důsledku únorových událostí v roce 1948 došlo ke změně mého zaměstnání. Likvidoval krystal, kde jsem byl angažován v soukromém odborném zájmu, likvidovala obchodní komora, kde jsem byl existenčně angažován, skončilo pro mne vysokoškolské studium. V roce 1949 se nám narodilo první dítko, naše Magda. Dobře jsme s manželkou uvažovali, jak dál. Uznávali jsme, že dle hierarchie životních hodnot je na prvním místě naše dítě a péče o ně. Bez ohledu na naši existenční základnu, ale s plným vědomím, co nás za těchto okolností čeká, jsme se rozhodli, že manželka opustí zaměstnání - i když výhodné, zůstane doma, aby dala dítěti řádný základ výchovy tělesné i duševní. Znamenalo to zříci se jednoho platu. Do té doby byla zaměstnánu na ředitelství drah v Olomouci. Bylo to dobré místo, ale naše dítě bylo přednější. Byli jsme odhodlání hodně si utáhnout opasek. A také k tomu skutečně došlo, zvláště když se nám v roce 1952 narodilo druhé dítko, naše Zdenka. V roce 1950 jsem měl měsíční příjem asi šest tisíc Kčs včetně rodinných přídavků. Po měnové reformě to dělalo asi šestnáct set Kčs. Do měnové reformy v květnu 1953 jsme dobírali z uložených peněz, které jsme našetřili, když jsme byli oba zaměstnáni. S tím jsme pochopitelně počítali. Po měnové reformě - proti našemu předpokladu - jsme již tuto možnost neměli. Květnová měnová reforma spočívala v tom, že hotovost byla vyměněna v poměru 50: 0, vklady v omezeném množství 5:1. Na jednu osobu bylo možno vyměnit 300 Kčs v poměru 5:1, tj. 60 Kčs v nové měně.
Obstát za této situace se zdravou kůží bylo možno jen s největší šetrností a uskrovněním. Již od svatby manželka vedla pečlivé domácí účetnictví, které se nyní muselo vést tím svědomitěji. Každé sebemenší vydání se zapisovalo, i tramvaj, rohlík, prostě každá koruna. Stejně tak i příjmy. Zapisovaly se i příjmy z cestovních služebních náležitostí, příjmy z nahodilých prodejů, např. když se prodaly ještě zachovalé boty a podobně.
Přídavky na dvě děti činily 170 Kč a jejich zúčtování prováděla manželka samostatně. Ta tyto peníze se kupovaly věci trvalejšího rázu jenom pro děti.
Samozřejmě jen tím, že jsme zapisovali vydání a příjem, peněz nepřibývalo. Příjmy byly stejné. Viděli jsme však, kam se všechny peníze dějí. Viděli jsme, že všechny peníze se utratí za nejnutnější jídlo.
Ostatně na jiné věci nebylo ani pomyšlení. Źili jsme v jednopokojovém bytě s malou předsíňkou o rozměrech jeden a půl metru krát dva metry. Do tohoto obvodu se vešly jen dveře do kuchyně, ložnice, koupelny, záchodu a hlavní vchodové dveře do bytu. Malé okénko vedlo na sousedovu verandu. Věšák na šaty se vešel mezi dveře kuchyňové a záchodové. Kuchyň byla poměrně prostorná, vedle stolu s třemi židlemi se do ní vměstnal i gauč. Do ložnice se vešla vedle postelí a skříně, prádelníku, skříňového zrcadla i dětská postýlka a šicí stroj. Nebylo prostředků na vybavování bytu, ale také nebylo ani možnosti další nábytek pořizovat. Spíš jsme se starali o získání většího bytu. A to byl tehdy stejný problém jako dnes, po třiceti letech. Získat byt, to byl životní sen tehdy jako dnes. Neuskutečnitelný sen. A přece jsme se dali do hledání bytu alespoň formou výměny. Dopadlo to tak, že jsme v roce 1956 získali možnost výměny dvou bytů jednopojových za jeden velký byt čtyřpokojový, dvou bytů družstevních za byt vojenský. Přemluvili jsme rodiče, kteří bydleli v témže domě o dvě poschodí níže, aby se s námi přestěhovali do velkého bytu.
Všichni jsem si byt důkladně prohlédli. Čtyři velké pokoje. Kuchyň se špíží a balkonem do zahrady. Dlouhá předsíň měla na obou koncích malé komůrky, jedna měla okno do sousedního pokoje, druhá měla okno na chodbu. V předsíni byly dále velmi praktické skříně ve zdi. V prostorné a velké koupelně byla velká vana a sedací vana. Byl to velký, slunný, teplý byt, zaujímající celé poschodí řadového domku.Později jsme se dověděli, že tento dům si stavěl pro sebe v dvacátých letech olomoucký stavitel Klem, který byl německé národnosti. Postavil jej dobře, prakticky, prostě tak, že dnes se v něm bydlí velmi příjemně. V kuchyni i v koupelně byla teplá i studená voda, koupelna byla vytápěna teplým vzduchem. V době, kdy jsme se nastěhovali, bylo toto zařízení již v dezolátním stavu a byli jsme nuceni je nahradit elektrickým systémem.
V roce 1979, tedy zhruba po padesáti letech, se náhle před domem objevil syn stavitele Klem a nesměla požádal, aby směl vstoupit do domu, kde prožíval dětství. Muž stejného věku jako já vstupuje do domu s utajovaným vzrušením. Již na prvním schodu jeho vzrušení je zřejmé, dojetí a slzy přerušují řeč. Ty schody, ta mříž do komůrky, to jsem všechno já tatínkovi pomáhal natírat tou černou barvou, která trvá podnes. Zde byla komůrka pro služku, zde vlevo ložnice rodičů a zde - s určitou dávkou ironie - "salon", dnes říkáme obývák. Vstoupil na balkon a ztratil řeč. Udělal několik snímků, poseděl, zavzpomínal, a odešel. Byl zde sám. Jeho manželka děti zůstaly ve městě, neměli zájem o takové průzkumy minulosti.
Formality s výměnou bytů tehdy zajišťoval vojenský bytový úřad. Tehdy, bylo to prázdninách v roce 1956, jsme byli celá rodina na dovolené v Malé Morávce, kde můj zaměstnavatel měl rekreační středisko. V té době jsme se již vzdali naděje na uskutečnění výměny bytu a odejeli jsme všichni na zdravý jesenický vzduch. Z klidu dovolené nás vyrušila telegrafická zpráva, která dala událostem rychlý spád. Výměna se uskutečnila a po dovolené se moje rodina vrátila již do nového bytu v ulici K. Marxe číslo 18. Uprostřed stěhování došlo k náhlé změně. Zbývalo odvézt již jen několik předmětů, jako koberce, rádio a podobně, když nás překvapily na dveřích dvou malých bytů, které jsme opouštěli, pečeti národního výboru s výzvou "vstup zakázán". Při jednání se pak ukázalo, že vojenský bytový úřad nedodržel předepsaný postup a na společném jednání bytového úřadu městského a bytového úřadu vojenského bylo rozhodnuto uvést věci do původního stavu, tj. měl jsem se odstěhovat zpět. Náklady měla nést vojenská zpráva. Ta mi oznámila, že přistaví dva velké nákladní vozy a vojáci že provedou přestěhování. Na to jsem nechtěl přistoupit z nejednoho důvodu, především však kvůli rodičům. Maminka prohlásila, že to bude její konec. Šlo jí také o prestiž, protože "co by tomu řekli lidé?" Jednal jsem tehdy na bytovém úřadě s vedoucím pracovníkem. Byl se mnou ředitel závodu sladoven Žádník, kde jsem byl zaměstnán. Ale bytový úřad byl neoblomný. Mezi jednáním jsem zaslechl slova: "My ty vojáky musíme o ten byt připravit." Zjistil jsem, že vedoucí bytového úřadu pochází ze stejné obce jako naši rodiče, že je přibližně stár jako já a že naši rodiče se znali navzájem již od dětství. Když jsem s ním jednal naposledy, řekl jsem mu, že jde především o naše rodiče, kteří jsou již staří a kteří by další stěhování již ve zdraví nepřežili. Jak jsou staří? "Tak staří jako Vaši rodiče" "Moji rodiče již nežijí." "Z toho vidíte, jak jsou staří. Naši rodiče jsou ze Žerotína hrávali si v dětství s Vašimi rodiči na Klanicově statku." Ticho, pauza, dojetí… "V pátek zasedá bytová komise. Když do té doby předložíte lékařské vysvědčení o zdravotním stavu Vaší maminky, který nepřipustí další stěhování, možná, že by se dalo něco dělat." Za pohnutých okolností, neboť ošetřující lékař odjížděl na dovolenou a již neordinoval, jsme získali potvrzení, odevzdali na bytový úřad a čekali. Stěhování nebylo dokončeno, zavazadla zůstávala nevybalená. Ke konečnému vyřešení došlo až po půl roce, kdy jsem dostal na byt výměr s odůvodněním, že "byt je volný". Ztratil jsem tehdy na váze asi 8 kilogramů, podobně rodiče i manželka. A vojáci přišli o jeden byt a důstojník pravděpodobně přišel o zaměstnání.
________________________________________________________________________________________________________________________________
Shodou okolností jsem zhruba po 30 letech měla za kolegu Vlastika, byl z rodiny, která v bytě bydlela před námi. Povídali jsme si o bytě, kde měli dětský pokojík a proč si z jedněch dvěří dělali střelecký terč. Jako čtyřletému dítěti se mi byt zdál úžasný, přemlouvaly jsme se sestrou rodiče, že ze "salónu" uděláme tělocvičnu. Pak ale přišly ty problémy s "bezdomovectvím", povolily jsme rodičům obývák. Po různých úpravách tam bydlíme dodnes. Byt, kde žily vždy dvě, převážně tři generace a bývalo nám tam moc prima.
________________________________________________________________________________________________________________________________
Byla to velká změna, byl to odvážný krok, nebylo to běžné v době, kdy mladé rodiny se odlučovaly od svých rodičů, kdy mladí lidé usilovali o získání bytů v panelové výstavbě, kdy rodina jako základ společnosti se pod vnějšími vlivy společenského přerodu spíš rozpadala než utužovala, šel jsem proti proudu, šel jsem do společného života se starými rodiči, šel jsem do staré zástavby. Vedly nás k tomu úvahy o dlouhodobých výhledech. Měli jsme dvě dcery, přáli bychom si, aby získaly vzdělání, snad se také vdají, to vše předpokládá prostor. Předpokládali jsme, že budou studovat v Olomouci, kde je velmi rozvinuté školství na všech stupních. Brzo jsme získali do bytu telefon, který se nám stal dobrým pomocníkem. Byla to náhoda. Naše žádost o zřízení telefonu - jinak opravdu ztracená záležitost - přišla v době, kdy se zjistilo, že jsme mezi nejméně vybavenými zeměmi ve střední Evropě. Nečekaně brzo a nečekaně levně jsme dostali telefon, který nám slouží dodnes, který nám usnadňoval řešení nejsvízelnějších situací, jakými jsou náhlá onemocnění, úmrtí, úrazy, rodinný styk, i styk služební, nejednou i mezinárodní.
Prověrky
Noviny, rozhlas a všechny sdělovací prostředky začaly se šířit o nutnosti reorganizovat průmysl. Později o nutnosti omezit administrativu. Za zdárnost akce se cítí odpovědna komunistická strana. Nastoupí systém prověrek. Prověrky pracovišť, prověrky hospodárnosti, prověrky politické. Neobstojí nikdo politiky nespolehlivý, neobstojí, kdo se těmito zásahy nesouhlasí. Při tom sdělovací prostředky vyzývají k nejvyšší aktivitě a k účasti na této reorganizaci. Zkušení vědí, že se nevyplatí exponovat se v této věci jinak než naprostým souhlasem. Nezkušení nevědí, jaké je pozadí. Mezi nezkušené patří všichni mladí lidé. Vzniká diskuse, rozpory, akce, protiakce. Sebelepší argumenty neobstojí, daná linie je pevná, kdo je proti, neobstojí.
Tu a tam i v odborných časopisech se najde odvážný redaktor, který uveřejní článek s rozumnými argumenty proti nehospodárným zásahům. Jenže tito odvážlivci patří mezi ty prominenty, jejichž neukázněnost musí být potrestána a kteří již předem jsou odsouzeni. Takový diskusní příspěvek, který dnes slouží jako doklad demokratičnosti procesu, zítra poslouží jako přímý důvod pro likvidaci odvážlivce.
V časopise "Potravinář" ze dne 14. ledna 1958 byly uvedeny zásady hospodárnosti pro reorganizaci potravinářského průmyslu, zásady celkem jasné, srozumitelné, rozumné. Skutečnosti se však ubírala jinými cestami.
Byly vydány ministerské směrnice "pro rozmístění pracovníků při provádění změn v řízení a organizaci průmyslu", obsahující všeobecné zásady, tj. forma dohody o uvolnění, o získávání těchto lidí pro doly, stavebnictví, zemědělství nebo pro osídlení pohraničí, že organizace musí usnadnit těmto pracovníkům, aby se sžili s novým prostředím, dále pracovně právní a mzdové podmínky, jako podmínky výpovědi, výhoda dohody o rozvázání pracovního poměru, ochrana odborových funkcionářů, nároky předvedených pracovníků, ale také nepříslušnost výhod těm pracovníkům, kteří odcházejí pro kádrové závady, povinnost orgánů ROH sledovat akci a bdít, zde jsou pracovníkům poskytovány stanovené výhody, a konečně kádrové zásady pro výběr, uvolnění a rozmístnění pracovníků, jako např. "aby v hospodářsko-technickém aparátu byly v prvé řadě ponechány dělnické kádry", nebo že budou uvolňováni především ti pracovníci, kteří pro zastávání funkcí nemají politické a třídní předpoklady" a není ve směrnicích zapomenuto ani na zdůraznění osob propuštěných z nápravně pracovních zařízení a z výchoven dorostů. Směrnice vydal ministr a spolu podepsal předseda příslušného odborového svazu.
A tak se zdálo, že akce pro reorganizaci průmyslu je zajištěna po organizační a právní stránce dostatečně. Zejména to tak připadalo těm lidem, kteří o tom jenom četli a přímo se jich to netýkalo. Skutečnost však byla jiná. Brzo se ukázalo, že se to týká přímo i mne.
Do našeho podniku se dostavila dvoučlenná prověrková komise, obsadila pro svou činnost na neurčitou dobu jídelnu a předvolávala si postupně všechny kancelářské zaměstnance. Byli to cizí lidé, jeden se jmenoval Tomsa a byl prý z Milo závodů, druhý se jmenoval Kutal a byl z lihovaru. V kanceláři bylo několik desítek zaměstnanců a prověrky se vlekly, zvláště pro ty, kteří ještě nepřišli na řadu. Kdo to již měl za sebou, byl klidnější, i když žádnému nic pozitivního neřekli. Zůstával jsem stále mimo, pomalu mě to začalo znervózňovat, začaly se proslýchat dohady o výsledcích, byla vyslovována jména.
Přišel jsem na řadu až k večeru. Tři hodiny čekání na to, až mě zavolají, mně klidu nepřidalo. S velkou nejistotou a obavami jsem předstoupil před dvoučlennou komisi neznámých lidí. Jak jsem se později dozvěděl, jeden z nich býval před válkou topičem ve velkém domě na olomouckém náměstí (patřícím Moravské bance), po válce byl ředitelem lihovaru. První otázku mi dali slovy: "Studoval jste filozofii, tak nám řekněte, co je to marx-leninismus." Takovéto věci jsem se sice na fakultě neučil, ale znal jsem to z pozdější doby z nejrůznějších školení, z novin a rozhlasu. Druhá otázka byla vyslovena již ostřejší formou kritiky: "Soudruhu, pocházíš z úřednické rodiny!" To sice bylo pravda, ale jen v tom obvyklém smyslu, jak normální lidé myslí a mluví, nikoliv v třídním smyslu, jak jej vytvářela nová doba. Byl jsem na tuto otázku připraven, ukázal jsem jim fotografii naší devítičlenné rodiny s babičkou, rodiči a šesti dětmi, která bydlela ve dvou místnostech, z kterých platila nájemné 21,- Kč čtvrtletně a vysvětlil jsem jim, jaká jsme byli úřednická rodina. A pak se přešlo na náboženství, zejména na vyučování náboženství na školách. Tehdy mi ani nenapadlo, že už mají zjištěno, že moje děti chodí ve škole do náboženství a že to je vlastně důvod k tomu, abych byl jako jejich otec zbaven místa, které jsem zastával již několik let. Pohovor skončil, aniž mi oznámili jakýkoliv záběr nebo výsledek. Ten jsem se nedověděl ani příští den a začínal jsem opět nabývat klidu.
Za to však jsem se hned druhý den dozvěděl, že Langr neprošel - tak jako asi on se dozvěděl o mě, že jsem neprošel - protože jeho otec býval poslancem socialistické strany. Rovněž Vala neprošel, protože před válkou byl příslušníkem četnického sboru. U mne se předpokládalo, že už vím, jak to se mnou je. Všichni to věděli, jen já jsem byl klidný. Na svém pracovišti jsem o prověrce řekl, že mi nic negativního při prověrce nebylo prokázáno kdyby, že by mi to jako členu závodní rady bylo jistě náležitou formou oznámeno.
Tehdy byl předsedou stranické závodní organizace Ladislav Theimer, dělník z Litovle, pracující v té době na našem podnikovém ředitelství jako podnikový energetik. Byl to takový prostý, tichý člověk, který se cítil v kanceláři velmi nejistý. Funkce energetika byla pláštěm pro jeho politickou práci. Jinak byl pro svou funkci naprosto neschopen a práci za něho dělali druzí. Sám jsem za něj dělal pravidelný statistický výkaz o zásobách a spotřebě energie. Vycházeli jsme spolu dobře. Tento předseda stranické organizace svolal závodní radu a před tímto devítičlenným sborem mi oznámil, že musím své místo opustit, protože jsem "ztratil důvěru pracujícího lidu". Doslova a do písmene tak, jak se cítil to povinován své straně, do slova a do písmene tak, jak mu to bylo uloženo.
Teprve nyní jsem viděl, že je opravdu zle a zcela instinktivně jsem se bránil. Oslovil jsem předsedu závodní rady, topiče Müllera: "Soudruhu předsedo, ztratil jsem tvoji důvěru?" Odpověď: "Nemohu říci, jsem tu jen krátkou dobu." A dále se ptám: "Soudruhu Grulichu, ztratil jsem tvoji důvěru?" Odpověď: "Ale Zdeňku, vždyť víš, že jsme spolu vždycky vycházeli a dlouho spolupracovali. Naprosto nic proti Tobě nemám!" I když jsem si uvědomoval, že je v tom hodně teatrálnosti, dotáhl jsem to až do absurdního konce a všech devíti členů závodní rady jsem se takto jmenovitě zeptal, zda jsem ztratil jejich důvěru a nikdo proti mně neuvedl ani to nejmenší. Říkám dále: "Přiveďte mi tedy aspoň jednoho člověka z fabriky, který Vám potvrdí, že jsem ztratil jeho důvěru a půjdu. A co Ty, předsedo, Theimre, Tvoji důvěru jsem snad ztratil? Vždyť mě znáš dobře, děláme spolu výkazy o uhlí a energetice…" "Ale já proti Tobě nic nemám, tak to brát nesmíš. To rozhodl podnikový ředitel a proti tomu se nedá nic dělat." Šel jsem tedy za ředitelem Míchalem: "Víš, soudruhu, na to já nemám vliv, to rozhodla prověrková komise a proti tomu se nedá nic dělat."
Hledal jsem tedy cestu za prověrkovou komisí. Jenže ta již skončila svou činnost ve sladovnách a zmizela. Zjistil jsem, že jeden člen této komise je dobrý známý strýce Dana. Poznali se za protektorátu ve vězení. Říkali mu Zrzek. Dan tedy s ním sjednal schůzku v kavárně Opera, ale Zrzek nepřišel. Dan sjednal druhou schůzku, opět nepřišel. Nepřišel ani na třetí, vždy se školácky trapnou výmluvou. Zde se opravdu nedalo nic dělat.
Byli jsme tři postižení: Langr, Vala a já. Dali jsme hlavy dohromady a bránili jsme se. Obrátili jsme se na okresní odborovou radu a žádali jsme poradu od právníka. Na naše opakované pokusy nám vzkázal - osobně ho nebylo možno zastihnout v době prověrek - že do prověrkových záležitostí nesmí odbory zasahovat, protože je to záležitost strany. Napsali jsme tedy odvolání na okresní výbor strany KSČ, zejména proti nařčení "ze ztráty důvěry pracujícího lidu". To ovšem k ničemu nebylo, ale udělali jsme to, protože množí nám to radili.
Podle směrnic, které k těmto účelům byly vydány, měli jsme nárok na vyučení nebo zaučení. Rozhodli jsme se tedy, že se pokusíme o vyučení v oboru radiotelevizní opravář, neboť se nám to zdálo v té době jako nejpřijatelnější. Ale ani tam to nebylo schůdné. "Jste staří, museli byste bydlet v učňovském internátě" a podobná stupidním odmítnutí.
Jednoho dne jsem se také radil s členkou závodní rady Stradiotovou, která tehdy vykonávala v podniku funkci pokladní, ale nebylo možno nalézt rozumné řešení. Její kancelář byla v přízemí, hned vedle obchodního oddělení, kde jsem pracoval já. Původně tyto místnosti tvořily bytovou jednotku. Její kancelář, pokladna, byla původně kuchyní. Za kuchyní byla koupelna, kterou se dalo projít od pokoje, nyní do obchodního oddělení. Koupelna zůstávala stále vybavena jako koupelna s vanou a sprchou a sloužila jako odkládací místnost, i jako koupelna. V předsíni bylo několik dveří, mimo jiné též do WC a spíže.
Jak tak vycházím z kuchyně-pokladny, vchází do předsíně zvenku předseda závodní rady Müller. V úzké předsíni si vyhýbáme, on vidí mou ustaranou tvář a říká: "Soudruhu, nemusíš se bát, bez práce nebudeš. Tu vždycky dostaneš. A můžeš si vybrat: buďto doly v Ostravě nebo stavebnictví a zemědělství v pohraničí. Tam stále potřebují lidi." Bez odpovědi, zcela bezděky jsem zmizel za nejbližšími dveřmi a tam v tom malém prostoru jsem poznal, co je to pláč muže a jak důmyslné je to zařízení přírody, neboť pláč i čtyřicetiletého muže zabraňuje, aby mu srdce nepuklo. Nezabránil jsem ovšem tomu, abych v těch dnech úplně náhle nezešedivěl.
Žádnému se nám nechtělo ani do dolů, ani do pohraničí, byli jsme zděšení. Přicházely zprávy z jiných podniků: v Mrazírnách se zhroutil podnikový právník přímo před prověrkovou komisí. Odvezli jej do nemocnice. Tyto zprávy zajímaly především ty, kteří "prošli." I oni však měli starosti. Tehdy se podnikové ředitelství sladoven stěhovalo z Olomouce do Prostějova. Bylo to nesmyslné rozhodnutí, ale to nebyl důvod, proč by se to nemohlo provést, když to bylo nařízeno. Ti z podnikového ředitelství sladoven, kteří prověrkou prošli bez úhony, museli se mířit s tím,že budou denně dojíždět do Prostějova. Balili si spisy, kancelářské zařízení atd. Mně se to tentokrát netýkalo. Přišel za mnou podnikový ekonom, abych podepsal dohodu o dobrovolném rozvázání pracovního poměru. Odmítl jsem.
Ve sladovně na Nové Ulici, kde jsem dosud pracoval, se měla provádět poměrně rozsáhlá výstavba dvou nových sladovnických hvozdů. Znal jsem tuto záležitost jako pracovník ředitelství z jednání s příslušnými úřady a podniky. Stavba byla povolena a na dobu patnácti let s tím,že pak zde bude bytová výstavba, sousední nádraží že bude zrušeno atd. Píše se rok 1981 (?), uplynulo již více než dvacet let, sladovna stojí, stále se buduje dál, rozšiřuje a modernizuje, právě tak jako sousední nádraží. Na stavbě byla silně angažována firma Strojírny potravinářského průmyslu v Brně, kde jsme měli dobré známé, zejména Langr znal velmi dobře vedoucího inženýra Růžičku. A tak tam Láďa Langr zapracoval, sehnal tam pro nás místo pomocných dělníků. Měli jsme pomáhat při montáži točáků na komínech sladovnických hvozdů. Byli jsme tam přihlášeni všichni tři, ale v poslední chvíli Vala odřekl, neboť nesnášel práci ve výšce a zde se skutečně mělo pracovat ve výšce čtyřiceti metrů nad zemí. Odešel tedy do slévárny, kde se domníval, že vydělá hodně peněz, které potřeboval pro svého syna, kterého chtěl dát na studia. Netrvalo dlouho a přišlo úmrtní oznámení V. Valy. Nesnesl pracovní tempo v takovém prostředí a náhle podlehl.
Než se rozběhla vlastní montáž na stavbě, pracoval jsem ve sladovně. Oblékl jsem modráky, obul komisňáky a plnil příkazy. Mým prvním úkolem bylo sejmout z mé bývalé kanceláře podlahovou krytinu a přenést ji do budoucího bytu podnikového ředitele Míchala. Ředitelna se v důsledku stěhování do Prostějova změnila opět v obývací pokoj. Na tuto práci jsem dostal kladívko, hřebíky a holé ruce administrativního pracovníka. Podle toho to taky vypadalo. Ta podlahová krytina, to byly nevelké gumové čtverce z odpadového materiálu, které tehdy příležitostně sehnalo naše zásobovací oddělení. Neosvědčilo se to, nedrželo to na podlaze, kroutilo se, ohýbaly se rohy, takže lidé o ně klopýtali. V malé kuchyňce, dříve kanceláři sekretářky ředitele, to vypadalo teprve otřesně. Bylo by zajímavým úkolem pro psychologa zjistit, kdo z těch dvou byl více pomstěn: zda úředník, který musel jít do výroby nebo ředitel, kterému ten úředník musel nakládat linoleum do jeho kuchyně a on po něm klopýtat.
Brzo jsem přešel na stavbu sladovnických hvozdů. Nastala tělesná dřina. Dřeli jsme, abychom se uvedli. Dřeli jsme, neboť jsme se bláhově domnívali, že si tím více vyděláme.. Ale první výplata byla velmi ubohá. Brzo se však situace změnila a došel jsem k jednoznačnému zjištění, že čím míň jsme dělali, tím vyšší byla naše odměna. Největší výplaty byly tehdy, když se mistr Sedlák rozzlobil na výplatu a vydal příkaz "nepracovat, dokud nám nespraví platy!" Denně jsem chodil domů velmi pravidelně proti dřívějšímu zaměstnání - brzo. Přesčasy jsme dělali jen výjimečně. Chodil jsem domů po druhé hodině, ovšem rodina z toho mnoho neměla, neboť jsem únavou z nezvyklé práce brzo usnul. Zpočátku jsem vydržel spát od příchodu domů až do rána příštího dne.
Brzo jsem se rozkoukal a poznal, že dřinou mnoho nespravím. Po prvé jsme upoutali zvýšenou pozornost mistra, když jsme při přepravě materiálu na střechu novostavby použili místo nedodělaných schodů a žebřů továrního výtahu, který sice byl na vzdálené straně továrního objektu, přece však vykonal převážnou většinu práce s překonáním výšky několik desítek metrů. Nakládali jsme materiál na čtyřkolák, pak jsme obejeli objekt a výtahem jsme se rychle a bez námahy dostali na střechu novostavby. Práce, na které jsme měli určeno šest dní, jsme vykonali za dva dny.
Překvapivě brzo jsme se obeznámili s novým pracovním prostředím, a i když jsme nebyli vyučeni, brzo jsme dostali samostatný pracovní montážní úkol: Postavit dopravník na slad v délce asi třiceti metrů. Montáž jsme prováděli podle pokynů mistra Sedláka z materiálu, který dodala brněnská strojírna. Dopravník měl opravovat slad z nových hvozdů k expedičním prostorám. Byly to několikametrové žlaby o průměru několika desítek centimetrů, které se spojovaly vzájemně k sobě, pak se do tohoto dlouhého žlabu vkládaly ocelové šneky, upevněné na způsob valivých ložisek. Dopravní žlab se pak zakryl po celé délce plechovými kryty. Byli jsme hrdi na to, že nám tato práce byla svěřena a byli jsme šťastni, že se nám nakonec podařila. Slad z hvozdové části ubýval a dopravník jej soukal dál a dál. Půl vagónu již bylo z hromady odsunuto a šli jsme se podívat na druhý konec, jak se tam prostor plní. Ale tam bylo prázdno, po sladu ani stopy. Zrada, zle je, zastavit dopravník! Co se stalo? Šli jsme po trase dopravníku, který vedla po půdě staré sladovny a někde uprostřed dopravní cesty se nám zjevila porucha v plné hrůze: halda přepravovaného sladu byla vysypána po obou bocích dopravníku, navíc všechen slad byl rozšrotován. Slad byl dopravován jedním směrem až do místa závady. Tam docházelo k opačnému tlaku a slad byl tlačen zpět. Tímto tlakem bylo zrno tlačeno do míst, kde bylo nejméně odporu. Ten brzo povolil a rozmělněné sladové zrno se hrnulo přes okraje žlabu na zem. Nejdřív padla slova kritiky na nás, že jsme špatně provedli montáž. Potom padla slova obvinění na mistra Sedláka, že takovou práci dal neodborníkům. Vytýkalo se nám, že jsme jeden díl šneku nasadili obráceně. Ihned jsme se dali do opravy, označený díl šneku jsme převrátili, avšak tím se závada neodstranila. Ukázalo se, že chyba byla ve výrobě už v brněnské dílně. Šnek je totiž buď pravotočivý nebo levotočivý. Můžete jej převracet jak chcete, z pravotočivého levotočivý neuděláte. Bylo to pro nás velké odborné poučení, levotočivé lano, pravotočivý motouz. Tato vlastnost je i u popínavých rostlin, například u fazolí, jak jsem zjistil později. Nakonec byla naše dělnická čest zachráněna.
Daleko nejzajímavější práce pro nás však byla montáž na sladovnických komínech. Na toto období vzpomínám často i s úsměvem, neboť jsem tam zažil mnoho příběhu veselých, které důkladně dopomáhají k tomu, že stinné stránky ustupují do zapomnění. Nebylo to snadné přemoci čtyřicetimetrovou výšku po všelijakých žebřících, zvláště když to nebylo jen jednou za den. A muselo to být dost zlé, když si dodnes pamatuji, že jeden den jsme to mistrovi počítali: osmkrát za jeden den mě poslal dolů pro nějakou maličkost, hned kladivo, hned nýty, lano, šrouby, matky, podložky malé, větší, ještě větší,nůžky, držáky, spony. V první části montáže jsme nejprve dopravovali jednotlivé dílce točáků ze země na komíny. Velmi primitivně. Sladovnické komíny mají nahoře průměr asi 300 cm. Velké díly, tedy delší než tři metry, se dopravovaly pomocí dlouhých lan, brzo ráno hned při rozednění, odkud ještě nebyl vír, neboť ten byl s těmito díly i s námi důkladně zacvičil. Z důvodů velké výšky se spojování neprovádělo svařováním, nýbrž nýtováním. Mým úkolem bylo při nýtování - a těch nýtů bylo stovky a stovky - mně se zdálo, že bezpočet - zespodu držet jako kovadlinu velké těžké kladivo. Shora bušil montér do nýtu vší silou, aby spojení bylo důkladné. Většinou jem byl v poloze vleže, to bylo jakž takž snesitelné. V některých místech se však ležet při práci nedalo. Nebylo divu, že po takovéto námaze po návratu domů jsem padl jako podťatý a spal a spal. Byly ovšem také chvíle oddechu. To bylo tehdy, když se na něco čekalo. Čekalo se na dodávku materiálu, čekalo se na příjezd odborníků, čekalo se na počasí, někdy se čekalo jen tak.
Když byly oba komíny dokončeny zednicky, nastoupila četa montérů. První se nasadily oceloví kruhy, které obepjaly horní okraj komínu a na ně se připevňovala postupně další část točáků: nosníky svisle otočné osy, vlastní osa a vlastní klobouk, žebrovitý s větrnou ploutví, která otáčela celým kloboukem tak, aby pára z hvozdů byla odsávána do volného prostoru. Když jsme nasadili na první komín ocelovou objímku, zjistili jsme, že její průměr je asi o patnáct centimetrů menší než průměr vlastního komínu. Na druhém komínu tomu bylo opačně: průměr objímky byl si o patnáct centimetrů větší. Bylo z toho zřejmé, že u komínů stavebník nedodržel předepsaný průměr a bylo nutno oba komíny značně odbourat a vyzdít znovu,aby průměr na obou komínech byl stejný a aby odpovídal předepsaným rozměrům. Nikomu se do té práce nechtělo. Po několika dnech dostavil se na stavbu cikán, vylezl na komín s krumpáčem, bez jakéhokoliv zajištění, odkopával cihly v potřebném rozsahu. Neměl naprosto žádné zábrany, pracoval pomalu, ale vytrvale a souvisle. Potom přišli komínáři a komíny znovu dozdili. To vše byla pro nás zajímavá práce, neboť jme ji jenom pozorovali a radovali se, jak jde pomalu. Čekali jsme na komínáře, až nám umožní naši montérskou práci. Čekali jsme na zedníky, čekali jsme na elektrikáře, čekali jsme na dodávku montážních dílů, čekali jsme a čekali. Většinu pracovní doby nám zabralo čekání. A když jsme konečně mohli začít pracovat, doháněli jsme zanedbaný čas, tj. měli jsme důvod pro vykazování přesčasů. Alespoň někdo musel zůstat na stavbě, aby mohl ve vhodný čas všem tisknout píchačky. Během týdne my domácí jsme odcházeli včas a píchání obstarávali montéři, kteří nebyli z Olomouce a na práci dojížděli zdaleka počátkem týdne. Během týdne bydleli na ubikacích při stavbě a měli tedy času dost. V pátek však již odjížděli, někdy již ve čtvrtek a to jsme zase zajišťovali službu u píchacích hodin my olomoučtí.
Volný pracovní čas jsme trávili nejrůznějšími hrami. Byla to kopaná na sousední zahradě, která zůstala z titulu stavby neobdělána, byla to "čára", kde bylo ve hře někdy velmi mnoho mincí, byly to jiné hry na stavbě, které někdy byly i velmi nebezpečné. Mladí lidé, kteří na stavbu přišli ne zcela dobrovolně, vymýšleli právě takovouto nebezpečnou zábavu. Honičky po stavbě, s bravurou rovnající se cirkusovým výkonům, která jednou málem skončila tragicky. Tehdy dvacetiletý Martin, který se dostal na stavbu z trestu, protože se pokusil ze sladovny propašovat na stavbu svého rodinného domku střešní lepenku, přecházel z bravury po železných překladech, dlouhých asi dvacet metrů, celou stavbu ve výši několika desítek metrů. Pro udržování rovnováhy si vzal staré koště. Nedělal to poprvé. Ale zde se tomu džbánu konečně ucho ulomilo a Martin spadl do propadliště bezpodlažní stavby. Sanitní vůz jej odvezl do nemocnice, ale za několik hodin se vrátil již po svých. Zbylo mu po pádu na památku něco pohmožděnin.
Jindy se dvě party, z nichž jedna pracovala na komíně nahoře, druhá pod komínem dole, škádlily navzájem drastickými žerty. Mým úkolem bylo na lano, kterým se pomocí ručního vrátku vytahoval materiál nahoru, upevňovat předměty, které se měly dopravovat nahoru. Intervaly mezi jednotlivými zdvihy byly dost veliké, aby mi stačily k malému zdřímnutí. Toho využili ti nahoře a několikrát mě polili vodou, kterou jem je sám zásoboval. Voda se dopravovala nahoru velmi primitivně. Rikša naplněná vodou, se zavěsila na konopné lano a vrátkem se vytáhla nahoru. My dva, co jsme byli dole, jsme chystali odplatu. Chtěli jsme je nahoře vykouřit Nanosili jsme pod komín dřevo a střešní lepenku a chtěli jsme to zapálit. Jenže ti nahoře měli výhodu, brzo poznali, co chystáme a bránili se vodou. Polívali nás i hasili oheň.A tak jsme přišli na nápad: papír, dřevo a lepenku jsme narovnali na čtyřkolák, zapálili a hořící zavezli pod komín. Proti tomu již nezmohli nic a museli vyčkat konce požáru předklonění přes okraj komínu.
S koncem léta přišel i konec montážních prací. Stavba sladovnických hvozdů na Nové Ulici se chýlila ke konci a montéři byli odvoláváni na jiné stavby.Mně se však nechtělo jezdit po montážích a nechtěl jsem zůstat u takového cikánského zaměstnání. A Tak jsem se vrátil do sladovny, kde jsem byl zařazen do údržby a přidělen do stolařské dílny. Ve stolárně byl jediný pracovník, jmenoval se Josef Klein, byl to starý bručoun a divoch, tvrdý člověk k sobě i druhým. Zastával funkci předsedy stranického výboru v závodě a tak na stolařskou práci neměl čas. Měl jsem mu pomáhat. Obeznámil jsem se s prací dřevoobráběcích strojů, byla tam cirkulárka, hoblovačka, štosovačka, pásová pila, naučil jsem se rozeznávat jednotlivé druhy dřeva, tvrdé, měkké, smrk, jedle, modřín, borovice, buk dub, jasan. Byla to však spíš práce tesařská, se stolařinou to mělo pramálo společného. Nikdy nezapomenu na svůj první úkol: provést opravu točny. Bylo to v listopadu, zima, vlhko. Točna bylo zařízení na otáčení vagónů. Vagóny se posunovaly pomocí elektrického, velmi primitivního vrátku. Vagón byl vrátkem pomocí asi stopadesát metrů dlouhého lana nejprve vtažen na točnu, tam zajištěn, potom i s točnou otočen o devadesát stupňů, pak uvolněn, aby jeho cesta mohla pokračovat po nádvoří sladoven buď k příjmu, byl-li to vagón s ječmenem nebo uhlím nebo k expedici, šlo-li o vagón na slad. Bylo to staré primitivní zařízení, jeho obsluha byla spojena se značným nebezpečím. Mnoholetým používáním byla točna v ubohém stavu. A nyní nastala pro údržbu vhodná příležitost k opravě.
Poslali mně tam samotného. Dostal jsem sekeru, pilu, kladívko a šel jsem. Prostor pod točnou byl sotva metr hluboký, takže nebylo možno pracovati ve stoje, nýbrž jen v sedě nebo vleže. Strávil jsem na této práci celý týden, vyměnil jsem několik trámků a desek, důkladně jsem se nachladil a pak jsem to také odstonal. O nic příjemnější nebyla práce na opravě zásobníků ječmene a sladu, takzvaných košů. Do takového dřevěného koše,který měl tvar čtyřbokého jehlanu převráceného dnem vzhůru, se vešlo několik vagónů zrní. Jen vlézt do takové nádoby, byl obtížný úkon. Pracovat se mohlo jen na šikmé ploše. To vše by nic nebylo, kdyby nebylo toho hrozného prostředí: Sám v ohromné nádobě a obava, aby nějaký vtipálek nebo nešika anebo zlomyslník nepustil právě do toho koše nějaký ten vagónek ječmene nebo sladu. To bych se nedovolal. Nebyla to pro mne práce, i když každý úkol, který jsem dostal, jsem splnil. Nejhorší však na tom bylo, že výplata byla stále menší a menší.
V té době také se pohnula záležitost s mým odvoláním proti výsledku prověrky, které jsem svého času odeslal na okresní výbor strany. Přišla nová dvoučlenná komise, zavolali si mě do ředitelny a tam před podnikovým ředitelem Míchalem a předsedou stranické organizace Theimrem mi řekli, že mému odvolání se vyhovuje, ale že mi doporučují, abych alespoň na rok zůstal u manuální práce. Teprve po letech, až se mi dostal do rukou můj celý kádrový materiál, jsem se dověděl podrobnosti a hlavní důvody výsledku původní prověrky. Dlouhý zápis projednávající odvolání proti výsledku prověrky mluví o kladných prvcích, to ponechme stranou, a pak píše: "Po stránce politické má jmenovaný značné mezery hlavně pokud jde o stránku ideologickou. Jako bývalý student theologie v klášterním gymnáziu je doposud zatížen náboženskou otázkou. Komise proto dospěla k závěru, že by nebylo správné ani únosné, aby jmenovaný byl ponechán v dosavadní funkci a proto navrhuje, aby jmenovaný byl převeden v rámci snižování administrativních pracovníků do výroby k manuální práci. Pokud jde o vyslovení ztráty důvěry k dělnické třídě,komise dospěla k závěru, že toto rozhodnutí původní prověrkové komise nebylo správné a řádně zdůvodněné. Toto rozhodnutí se pozměňuje v tom smyslu, že s. Kašička má nadále důvěru dělnické třídy a má kladný postoj k lidově demokratickému zřízení, což dokázal také svou dobrou prací v podniku…" a tak dále. Zkrátka rok u lopaty pak se mohu rozhodnout, zda se vrátím do podniku nebo zůstanu, kde jsem. Ale o obsahu tohoto zápisu jsem se dozvěděl teprve za více než deset let. O tom později. Jen jsem věděl, že mám rok zůstat ve výrobě. Ve sladovně mě nechtěli nechat, neboť jim nebylo příjemné mít na očích člověka, který sice patřil dlouhé léta mezi ně, ale byl označen jako prašivá ovce a mnozí cítili spoluvinu. Jednou si sedl vedle mne v tramvaji ředitel sladovny a aniž jsem zavedl sám řeč na tyto choulostivé věci, sám mi řekl: "Copak si myslíš, že já jsem nějaký komunista? Ale co mám dělat, když si chci udržet alespoň takové místo?"
Lidé se mi vyhýbali, snad z obavy, aby nebyli nařčeni ze styku s neprověřeným člověkem. Nedivil jsem se jim. Tehdy prověrky řádily nejen ve sladovnách, šlo přece
Zpracováníno: po životopis2